Svérázně pojal „moravskou vesnici kolem roku 1900“ scénograf Karel Glógr: jeviště uzavřel do lichoběžníkových stěn z dřevěných rámů spojených břevny do nepravidelného mřížoví, jehož struktura výrazně vystupuje proti světlé průsvitné výplni panelů „stěn“.
Tento kontrast lehkosti a syrové rustikálnosti vnáší na scénu neklid, zesílený ještě náklonem již tak kosých stěn. Zadní panel při zvednutí otevírá interiér do „vesnice“.
Celá ta bizarní geometrie scény jako by byla strnulým momentem pádu; s náklonem stěn se ale dále nepracuje a divák jejich vychýlení brzy přivykne.
Architektura scény připomíná hrázděné stěny charakteristické spíše pro Chebsko, prvek na moravské vesnici spíše cizorodý. Jakousi souvislost lze najít s kostýmy Dany Svobodové, které vycházejí volně z lidových krojů, kde převládající tmavé barvy i při slavnostních scénách by rovněž svědčily spíše o Chebsku než citacích moravských. Patrně jediným přínosem tohoto scénického řešení je stínohra na průsvitných výplních stěn: polopropustnost světla asociuje podobnou vlastnost ledu, pod nímž skončil Števuška; stíny postav zesilují pocit, že sousedé si vidí „až na světnice“ – Kostelnička je takto více obnažena před odsudkem vesnice, která jí „nahlíží“ do svědomí. Takto navozený neklid, nejistota a snad strach z prozrazení by mohly Glógrův koncept oprávnit, pokud by se s ním ovšem pracovalo jako s určujícím principem a byla mu podřízena celá koncepce.
Příkře, drsně, úsečně Čím je toto přesazení Jenůfy motivováno, není tak podstatné – síla Pastorkyně jistě není ve vazbě na konkrétní lokalitu. Režie Jana Buriana se v rámci těchto scénických nápovědí střízlivě zaměřuje na základní rysy a charakteristiku postav dramatu; drží se obsahu zpívaného slova a úvahy o motivaci jejich jednání ponechává na divácích, kterým nechává prostor k samostatnému úsudku.
Jednoznačným přínosem je hudební nastudování Ivana Paříka – věcné, příkré, drsné, úsečné, zemité, bez příkras a sentimentu. Vedle běžných, jímavějších a měkčích pojetí nejprve zarazí, ale postupně díky své konzistentnosti přesvědčí. Překvapí tempy výrazně rychlejšími, než bývá zvykem, a energií podání, působící jako rychlá, až překotná mluva zjitřená emocí. Jsou však přece jen místa (modlitba Jenůfy, závěr), kde kontrast vroucnosti přece jen schází. Je třeba ocenit, že většině sólistů bylo výborně rozumět a výrazné tempo vyvolávalo právě pocit nezvyklé naléhavosti zpívaného slova.
Zajímavý příspěvek k Janáčkově veleopeře Tuto hudební koncepci přesně naplňovala Ivana Veberová jako Jenůfa a vystihl ji Tomáš Černý jako Laca. Spolu se Števou Tomáše Kořínka ovládli scénu; Adriana Hlavsová měla pro roli Kostelničky příliš útlý hlas, aby její autorita, s níž zasahuje do osudů druhých, přirozeně plynula z postavení, které si ve vesnické komunitě vydobyla – tento nedostatek nevyvážila ani hereckým projevem.
Jenůfa „z Plzeňska“ je rozhodně zajímavým příspěvkem k dosavadní inscenační praxi Janáčkovy veleopery, která u nás stále musí bojovat o diváckou přízeň. A budou to diváci, kteří rozhodnou, zda v této podobě si Janáčka včlení mezi své oblíbené tvůrce tak, jako ho miluje operní publikum po celém světě.
***
Tento kontrast lehkosti a syrové rustikálnosti vnáší na scénu neklid, zesílený ještě náklonem již tak kosých stěn. Celá bizarní geometrie scény jako by byla strnulým momentem pádu.
HODNOCENÍ LN ***
Leoš Janáček: Její pastorkyňa Dirigent: Ivan Pařík Režie: Jan Burian Scéna: Karel Glógr Kostýmy: Dana Svobodová Sbormistr: Zdeněk Vimr Choreografie: Alena Pešková Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 29. března 2008, recenzováno představení 5. června 2008
