Soužití člověka a zvířete asi nelze paušalizovat jen jako koexistenci dvou svobodných bytostí nadaných stejnými právy. Na planetě přetvořené lidskou civilizací je rozdíl mezi vztahem člověka k mouše octomilce a lidoopům, geneticky našim bratrancům. Jenže co takový kůň? S člověkem žije tisíce let, přirozené prostředí má k dispozici jen v pár zákoutích planety – je tedy partnerem člověka se všemi riziky, která to přináší, nebo zotročeným tvorem?
Včerejší rozhodnutí pardubického soudu se té otázky dotýká. Stanoví, že za smrt klisny Inkasentky při dostihu neodpovídá jezdec ani komise kontrolující dráhu, ale pořadatel coby provozovatel samotného dostihového sportu, neboť „porušil svou povinnost, kterou mu ukládá zákon na ochranu zvířat proti týrání“. Že by soud nahlížel koňské dostihy jako býčí zápasy? Že by přehlédl, že v býčích zápasech je zabití zvířete cílem, kdežto v koňských dostizích jen neštěstím? Pořadatelé dostihů mají námět k přemýšlení.
Čtěte „Koně museli utratit...“ na straně 20
