Když ve čtyři hodiny ráno vystoupáte na Tygří vršek v severoindickém Darjeelingu a pohlédnete na západ, rozhoří se před vámi Mount Everest. Slunce vám vychází za zády a v oranžových a rudých barvách se odráží na sto kilometrů vzdáleném vrcholu na hranici Nepálu, Tibetu a Číny. Bývalý buddhistický mnich Jigme Tenzin se tím směrem díval mnohokrát. V žilách mu koluje tibetská krev, ale Tygří vršek je nejbližší místo, odkud na svůj domov kdy pohlédl. Dnes žije v Ostravě a vyhlídku z Tygřího vršku sleduje už jen na fotce na stěně porubské garsonky.
„Když jsem byl malý, zeptal se mě jednou můj strýček, čím bych chtěl být,“ vypráví mi šestatřicetiletý Jigme. „Řekl jsem mu to, co nám jako dětem připadalo jako to nejúžasnější zaměstnání. Řekl jsem mu, že chci být mnichem.“ Na stěnách kolem nás visí indické svinovací obrazy a fotografie dalajlamy, před buddhistickým oltářem na dřevěném kabinetu jsou vyskládané glazurované misky, nade dveřmi je zavěšen tibetský modlitební mlýnek, který už evidentně hodně zažil. V tomhle svatém místě uvnitř čtyřpatrového paneláčku, obklopeného listnatým hájem na dohled od kolejí báňské vysoké školy, panuje čilý ruch. Manželka bývalého mnicha Eva v batikovaných modrých šatech se vedle dřevěné palandy, zapuštěné do rohu místnosti, věnuje jedenapůlročnímu synovi Tenzinových Danielovi Kelsanovi (kelsan značí v tibetštině štěstí). Pod nohama nám hopká domácí zvíře, oranžový králík s dlouhýma ušima, zvaný Cici (tibetsky myš).
Už jako osmiletý měl Jigme Tenzin jasno, že bude mnichem. Vyrůstal v ulicích indického Darjeelingu, západobengálského města proslulého pěstováním čaje, kudy po čínské anexi Tibetu v padesátých letech prošly tisíce tibetských uprchlíků včetně jeho rodičů. Mnichy potkával, když na tržišti vybírali potraviny pro svůj chrám, a byli pro něj – tak jako pro ostatní tibetské kluky – těmi největšími frajery: tiší muži sloužící vyššímu zájmu, vážení, ctnostní a tajemní, kteří si navíc nemusejí v životě nikoho vzít za manželku, což je pro každého normálního osmiletého kluka v Tibetu i na Moravě dost cool. A pro osmiletého kluka víc „cool“ než představa vdavek a pojíždění po Darjeelingu s kočárkem. „Stát se mnichem znamenalo vzít si na ramena nějaký úkol, plně se věnovat určitému životnímu cíli. Navíc se při studiu zdokonalíte v nauce buddhismu. A buddhismus potřebuje spoustu času,“ vysvětluje mi indicky tvrdou angličtinou muž, který nemá stejně jako žádný jiný Tibeťan příjmení a obě jeho jména jsou vlastně křestní. Tenzin je navíc jméno velmi běžné, Tibeťané si ho dávají po současném čtrnáctém dalajlamovi, občanským jménem Tenzinu Gyatsovi. To jméno si Jigmeova o třináct let mladší česká manželka zvolila za příjmení i proto, že je shodné pro muže i ženy.
Buddhistickým mnichem se člověk totiž nestane jenom tak, že si oholí hlavu a nakráčí do kláštera. Pan Tenzin strávil studiem buddhismu čtrnáct let. A v samotném klášteře vlastně nikdy nebyl. V šestnácti letech odcestoval z Darjeelingu do severoindické Dharamsaly, která je vzdušnou čarou z vyhlídky na Tygřím vršku přes vrchol Mount Everestu nějakých tisíc kilometrů daleko. V buddhistickém rouše šafránové barvy zde vstoupil do Institutu buddhistické dialektiky.
„Ze všeho nejdřív se začnete učit nazpaměť texty a verše,“ vypráví bývalý mnich, jemuž dnes sahají černočerné vlasy svázané do ohonu až po lopatky. „Bez nich by byl člověk ztracený, když se pak začne učit filozofii.“ Mnoho studentů v institutu nejdřív vystuduje jinou školu a teprve ve dvaceti se stanou mnichy, aby studovali dialektiku. Jigme měl náskok. Půl roku studoval základní logiku, další půlrok následovalo studium mysli. Teprve pak přijde filozofie, meditace a studium spisů, které trvá nějakých sedm let. Následuje studium životní filozofie, buddhistických škol a mnišské disciplíny. Být mnichem není zadarmo. „Ano, existují kláštery, do kterých míří cizinci v určitém těžkém životním období a stanou se mnichy třeba na rok nebo na dva,“ přikyvuje pan Tenzin, „existuje ale také mnoho druhů buddhismu. Krátkodobé mnišství lze nastoupit třeba v klášterech v Koreji, v Thajsku nebo v Japonsku. V tibetské tradici je to ale nemožné.“ Staneteli se tibetským mnichem, musíte sdílet „řádové“ sliby s jiným mnichem. A nejde jen tak je za rok zase vzít zpátky.
Přesto má Buddhistický institut v Dharamsale, v níž sídlí tibetská exilová vláda, vlastně mnohem blíž k běžné univerzitní koleji než ke klášteru. Studenti spolu bydlejí na kolejích, na přednášky se zvou učenci, politikové i západní filozofové. Žádné fyzické tresty nebo výhradní pití čaje s jačím máslem, které se traduje o mnišské výchově v horských klášterech, se tu nepraktikuje. Na institutu koneckonců studují i lidé, kteří nejsou buddhisté. „Po vystudování jsem chtěl studovat sanskrt nebo překládat z angličtiny,“ vzpomíná Jigme Tenzin, kterého ale po čtrnácti letech studia zavála nabídka od Karlovy univerzity úplně jinam. Jako tibetský mnich, který do svých třiceti let nevystrčil nos z Indie, se najednou dostal do Prahy, kde začal vyučovat tibetštinu.
A kde shledal, že k tomu, aby člověk zůstal mnichem, se může ten klášter opravdu docela hodit. „V Evropě není možné žít podle všech pravidel. V evropském městě prostě nelze studovat, modlit se a meditovat s takovou intenzitou už jen kvůli zdejšímu životnímu stylu.“ Mnoho možností znemožňuje člověku se soustředit, dodává Jigme Tenzin a říká, že k soustředění je ideální odlehlé, odříznuté místo. Které je ostatně ideální ještě z jednoho důvodu. „Pro mnicha je zásadní mít co nejméně kontaktu se ženami,“ řekne bývalý mnich a pak se rozesměje, až se mu oči protáhnou v úzké čárky. „A to je v Evropě pro chlapa hodně složité.“
Pokud mnich přestal být mnichem ještě před sto lety, znamenalo to obrovskou ostudu pro něj i celou jeho rodinu. Po čínské anexi Tibetu se však mnoho utečenců, včetně Jigmeho otce, mnišství vzdalo proto, že museli nějak přežít, nějak se adaptovat na novou situaci. A tak, i když se pan Tenzin sebral a vrátil svému příteli mnichovi všechny mnišské sliby, otec to oplakal, ale dnes už je rodina s jeho novým životem smířena. „Teď už je to oukej,“ usmívá se Jigme.
„Mnoho mých přátel se po studiu vzdalo mnišství,“ říká, „ale neznamená to, že by se vzdali buddhismu.“ Pokračují v meditaci, mnoho z nich učí. A žádný z nich nezapomíná na Tibet. Jigme Tenzin sice hraje fotbal s kamarády na hřišti v Porubě, na úřadu práce je vedený jako pletař a na kole jezdí do práce, kde vyrábí úzké nikloazbestové trubičky, jimiž lékaři při operacích nahrazují poškozené tepny, ve volném čase ale vypráví lidem o Tibetu. Účastnil se posledního ročníku festivalu Pro Tibet i cyklistické štafety, která proběhla na podporu Tibetu v Ostravě v den zahájení olympijských her v Číně.
„Znovu a znovu se snažím lidem vysvětlit, že nejde o politiku, ale o lidská práva,“ říká Jigme Tenzin, když spolu mluvíme o protirežimních demonstracích, ze kterých agentury přinášejí fotky o potyčkách mnichů s policií. „Mírumilovnost neznamená tiše sedět a nedělat nic,“ pečlivě volí slova Jigme, který ale označuje veškeré zprávy o mniších se zbraněmi v rukou za čínskou propagandu. „Pokud vidíte, že se děje nějaká nepravost, musíte vstát a promluvit!“ zdůrazňuje. „To není nic proti buddhistické morálce. Je to vaše právo.“
Pak mi vypráví o buddhismu, který se prý na rozdíl od západního světa nijak zásadně nezměnil. Ano, nastupující generace je pochopitelně ovlivněná globálním světem, mladí buddhisté jsou radikálnější a volají po tvrdším vůdci, než je dalajlama, který se modlí i za Číňany a prohlašuje, že olympijské hry v zemi jsou v pořádku. Jigme Tenzin v tom ale nevidí ani tak rostoucí radikalizaci, jako spíš větší míru demokracie v tibetské společnosti. „Mladá generace chce nezávislost, zatímco dalajlama chce jen vyřešit problém. Radikální názory má část Tibeťanů, jiní si myslí něco jiného,“ říká pan Tenzin, jenž věří, že olympijské hry v Číně dostaly uchvatitelskou zemi pod pozornější pohled světové veřejnosti. „Jestli bude dalajlama úspěšný ve své metodě, bude to dobré nejen pro Tibeťany, ale i pro Číňany. Ale moc to nefunguje, protože jeho cesta vyžaduje někoho, kdo bude poslouchat. A to Číňané nechtějí.“
Škoda že na Karlově univerzitě, kde se pan Tenzin seznámil se svou manželkou Evou, studentkou indologie, musel kvůli nedostatku financí skončit, protože Čechům má rozhodně co říct. Zrovna v den zahájení olympiády, když se Jigme proháněl na kole za práva Tibetu s obličejem pomalovaným barvami tibetské vlajky, se na titulní straně Lidových novin objevily dvě zprávy: „Lidská práva Čechy nebaví“ a „Češi bojují o eidam“. A nejde jen o lidská práva. Analytickou meditací se musel Jigme zklidnit, jen když se na něj v samoobsluze rozkřičela paní, co zrovna neměla svůj den, a mnišskou dobrotu zase uvedl do praxe, když na sněhu v zimě spatřil ležet ženu, které nikdo z kolemjdoucích nepomohl. Jinak ale se zdejšími nemá problém a oni nemají problém s ním. Neodpustí si ale podotknout, že Čechům tak trochu chybí vědomí, že na světě nejsou jen sami pro sebe. „A taky zapomínají, že tu nejsou pro práci, ale práce je tu pro ně,“ říká, když se ho ptám, jaký má buddhista lék pro přepracované a depresivní obyvatelstvo. „Cokoliv děláme, musíme brát jako výzvu. Život je složitý, samozřejmě,“ říká, „a zabít se je jednoduché, ale přežít a jít dál, to je ta výzva. A tuhle výzvu si musíte užít.“
Zdá se, že Jigme si výzvu být Tibeťanem na severní Moravě opravdu užívá. Se svou ženou, buddhistkou znalou tibetštiny, se věnuje hlavně synovi, který už umí se zaťatými pěstičkami nadšeně vykřiknout „Tibét!“ a jemuž bude tibetština třetím rodným jazykem vedle češtiny a angličtiny. V budoucnu by rád založil buddhistickou farmu, na níž by mohl šířit dál to, co se naučil při studiu buddhistické dialektiky. Po rozzářeném štítu Mount Everestu, kterému říká po tibetsku Kančendženga a který při poslední návštěvě rodného Darjeelingu sledoval už i se svou manželkou a se synem v náručí, se mu sice zasteskne, přesto ale nebudí dojem, že by v Ostravě strádal. Když se ho ptám, zda ho nedeprimují všudypřítomné důlní věže a komíny, Jigme se hlasitě rozesměje. „Co jsem byl v Dillí a v Kalkatě, přijde mi Ostrava jako to nejklidnější město na světě.“
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
