Dnes o neviditelnosti Vlasty Dufkové a spol. Kdyby člověk chtěl být „mediálním ksichtem“, jak to v jednom rozhovoru nazval před lety Petr Nárožný, nestal by se překladatelem.
Herci či muzikanti pracují v pospolitosti a své umění předvádějí publiku v přímém kontaktu. Znají se s kolegy a jsou veřejně známí. Překladatelé pracují o samotě doma. Znají se jen s několika kolegy a nikdy nevědí, jestli si zrovna někde někdo čte jejich překlad – a jestli se mu líbí, nebo ne. Jsou to tiché bytosti, jež nemají potřebu se ukazovat. Teď namítnete, „proč se tu tedy na tebe každý třetí týden musíme koukat“, ale Pánbůh ví, že já za to nemůžu. Když mi v Lidových novinách řekli, že se musím nechat vyfotit, ošíval jsem se. Nedalo se však nic dělat, protože taková je dnes móda v novinách, že určité typy článků se bez obrázku autora neobejdou.
Nejlepší prý je, když překladatel je v textu – stejně jako fotbalový rozhodčí na hřišti – neviditelný. Ale to není možné, protože překladatel nemůže zapřít svoji osobnost. To by se snadno vidělo, kdyby jednu a tutéž knihu dali přeložit několika lidem – a srovnání by ukázalo, že z toho vzešlo stejně tolik docela odlišných textů. Ale čtenáři většinou berou překlad jako daný a neuvědomují si, že v převodu někoho jiného by text vypadal jinak.
Milovníci hudby diskutují o tom, jak ten který dirigent interpretuje třeba Beethovenovu 6. symfonii nebo jak ten který pěvec pojímá roli Dona Giovanniho. A příznivci divadla srovnávají, jak ten který herec ztvárnil roli Hamleta. Ale nestává se asi často, že by čtenáři debatovali nad různými překlady Shakespearových dramat.
Veřejnost o překladatelích slyší, jen když občas do médií prosáknou jejich nářky na nízké honoráře. Bohužel se to mnohdy neobejde bez ubrečených a nedůstojných výlevů ve stylu „společnost nás za naši práci trestá“. Ostatně se tím jen zastírá zásadní fakt, že mnozí z kolegů se bohužel chovají jako nesvéprávní a podepisují mizerné smlouvy – a pak se diví, že dostávají mizerné honoráře.
Nicméně i překladatelé, stejně jako všichni ostatní, mají právo na obyčejnou profesní hrdost. A měli by nahlas říkat, že jejich práce je přínosná a důležitá. Stačí se podívat do knihkupectví a položit si otázku, kolik z těch knih by tam měli, nebýt překladatelů. Opatrně bych si tipnul 20 procent, ale spíš by to bylo ještě méně.
Obec překladatelů letos 30. září, tak jako každý rok, udělovala překladatelské ceny: hlavní Cenu Josefa Jungmanna (tu dostala Vlasta Dufková za obdivuhodný převod prózy Burití, již napsal brazilský autor Joao Guimaraes Rosa) a další tvůrčí odměny. To bezpochyby je významná kulturní událost. Člověk by tudíž v týdnech před udělením cen očekával zájem médií. A třeba v deníku, který chce být (v neposlední řadě i v oblasti kultury) v Česku nejlepším, by rád viděl referáty o nominovaných překladech, medailonky dotyčných překladatelů a rozhovory s nimi. Ale v Lidových novinách až 1. října vyšel pouze drobounký článek s tou nejstručnější možnou informací o oceněných překladatelích a jejich dílech.
Nový výkonný ředitel tohoto listu ve svém nástupním článku (7. září) nastínil velkolepé plány do budoucna, jež se týkají i kulturní redakce. Tam nové osazenstvo nastoupilo až od října, takže letos už toho Jungmanna stihnout nemohli. Ale uvidíme, jak se pochlapí a o kolik to za rok bude lepší.
***
Veřejnost o překladatelích slyší, jen když do médií prosáknou jejich nářky na nízké honoráře. Mnohdy jsou to až nedůstojné výlevy.
O autorovi| Robert Novotný, překladatel
