Potkali jsme se na zastávce. Jeden z těch letních večerů, kdy není tak horko, že by se jazyk lepil na patro, ale ani tak chladno, že byste se museli halit do zbytečných svršků. Vtom ke mně někdo přistoupí. Vidím, jak sleduje mé nohy od konečků prstů až tam, kde začíná lem mých šatů. Nahá ramena, krk, vlasy... Leknu se a o krok ustoupím. Nevypadá agresivně, ale tahle setkání nemám moc ráda. Natož v nočních hodinách.
„Slečno, čekáte na tramvaj?“ uslyším za sebou. Chvíli mlčím a přemýšlím, jestli se mi to zdá, nebo jestli to myslel doopravdy. „No, na tramvajové zastávce se většinou čeká na tramvaj,“ odpovím. „Promiňte. To byla blbá otázka,“ sklopí oči. Uběhnou asi tři minuty. Mezitím ho nějaký opilec začne prosit o cigára. Rychle ho odpálkuje a přitočí se zase ke mně. „Teď už vás chápu,“ řekne o poznání pokorněji, „můžu blíž?“ Aniž by počkal na odpověď, udělá pár kroků. Zůstane ale v bezpečné vzdálenosti, aby mne nevyplašil. Přesto cítím jeho alkoholový dech. „Kam jedete?“ Podívám se na něj: „Proč vás to zajímá?“ – „Co kdybych vás sledoval?“ začíná přitvrzovat. Dám si chvíli na rozmyšlenou. „A proč byste to dělal?“ To ho trochu zaskočí. „Třeba bych vás chtěl obtěžovat,“ pokračuje. „Utekla bych.“ – „Haha. A jak?“ – „Nebudu vám přece prozrazovat své tajemství,“ odpovím znovu docela klidně. „To máte pravdu,“ podívá se na mě smířlivě.
„Vás vážně nezajímá, kam jedu já?“ pokračuje. „Ne.“ V dálce zahlédnu asi dvacetiletou slečnu, suverénním krokem se blíží k nám. Všimnu si, že se na ni po očku podívá. Jako když šelma sleduje svou kořist a během pár vteřin vyhodnotí, jestli lov bude stát za to, nebo ne. A pak se zas vrátí ke mně. „Vás snad zajímá, kam jede ta slečna?“ zeptám se s neskrývanou zvědavostí. „Ne, ta slečna mě nezajímá vůbec. Mě zajímáte vy.“
Konečně přijede tramvaj. Nastoupíme každý jinými dveřmi. Kromě nás ještě i ta slečna a dvojice důchodců. Modlím se, aby tím bylo naše setkání u konce. Sednu si na opačnou stranu, než se postaví on, a vůbec se na něj nedívám. Namísto toho sleduju ty dva důchodce, co se posadili vedle. Baví se o zdravotních problémech. Nerada poslouchám cizí rozhovory, ale tady to jinak nejde. Ani si nevšimnu, že se zase přiblížil. „Mám takový pocit, že my dva jsme tady nejinteligentnější, nezdá se vám?“ To mě pobaví. „Nesmíte nad tím tolik přemýšlet.“ – „Jsem trapnej, já vím,“ řekne a já vidím, jak znervózní, „víte, já jsem nikdy takhle ženskou nebalil… Vůbec nevím, jak na to. Kluci v hospodě se smáli, že to neumím.“ – „Aha, takže jste se to dnes rozhodl vyzkoušet?“ zeptám se pobaveně. „Tak nějak.“
Tramvaj zastaví na stanici metra. Přestupuji. On se mnou. „To je trapné, ale vypadá to, že jedeme stejným směrem. Můžu jít s váma?“ – „Asi budete muset, když jedete stejným směrem.“ Na eskalátorech se postaví asi dva schody za mě. „Můžu si stoupnout vedle vás?“ zeptá se skoro ostýchavě. Přestože už dvacet minut trávím noc s cizím mužem, který se mě víceméně snaží obtěžovat, nemám strach. Jako by mi intuice napovídala, že tady nebezpečí nehrozí. „Můžete,“ odpovím. „A můžu se představit?“ Kývnu. „Kamil.“ – „Těší mě, Kamile, Klára,“ usměju se. Má docela pevný stisk a trochu plachý pohled, na macha nevypadá. Spíš taťka od rodiny, co se nechal unést kouzlem okamžiku.
Eskalátory nás dole nemilosrdně vyplivnou. „Kam jedete?“ následuje za večer snad už posté zopakovaná otázka. „Domů,“ odpovím. „Aha, takže do centra,“ pokračuje. „Já bych vás i někam pozval, kdybych měl peníze, ale nemám.“ Podívám se na něj: „Já bych s vámi stejně nikam nešla, i kdybyste je měl.“ Přijíždí metro a on čeká, že pojedeme stejným směrem. „Vy nejedete do centra?“ zeptá se udiveně. „Ne.“ – „Aha, tak já se budu muset rozloučit, Kláro. Moc mě těšilo. Já po vás vážně nic nechtěl… Vlastně jsem šťastně ženatej a v prosinci čekáme první dítě.“ Usmál se a podal mi ruku. „Tak hodně štěstí, Kamile.“
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz
