14. dubna 2018 11:06 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Dostal jsem lekci, říkal Miloš Forman ve svém velkém rozhovoru pro LN v roce 2002

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Miloš Forman na Karlovarském filmovém festivalu v roce 2009. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miloš Forman na Karlovarském filmovém festivalu v roce 2009. | foto:  Dan Materna, MAFRA

PRAHA Český režisér Miloš Forman, pod jehož taktovkou vznikaly snímky jako Amadeus, Přelet nad kukaččím hnízdem či Hoří, má panenko, zemřel 13. dubna 2018. Přinášíme vám jeho poslední rozhovor pro Pátek Lidových novin. Třicátého srpna 2002 v něm mluvil o své rodině, Jacku Nicholsonovi, povodních a čekání na životní happyend.

K úmrtí Miloše Formana jsme vydali:

Každý režisér sní o Hollywoodu stejně jako tenista o Wimbledonu. Jen málokdo ale v tvrdém hollywoodském ringu knokautuje soupeře tak dokonale, jako Miloš Forman (70). Jaký vlastně je tenhle proslulý režisér s americkým pasem a životopisem jak z červené knihovny? A proč zrovna on si v továrně na sny nevylámal zuby jako mnozí jiní? Otázky a odpovědi tohoto interview poletovaly mezi zrovna zatopeným pražským Karlínem a suchým americkým Connecticutem, neboť sedmdesátiletého oscarového režiséra jsem zpovídala mailem.

LN: Pořád ještě vás baví být režisérem? A co vás na tom vlastně baví - že můžete stvořit něco úžasného, nebo že jste „boss“?
Příjemně si snít o tom, že udělám něco „úžasnýho“, se mi daří, pokud nic nedělám. Ve chvíli, kdy začnete pracovat, totiž není na podobné rouhání moc času. Neříkám, že mě na filmování baví všechno. Když kupříkladu udělám s deseti herci zkoušky na tutéž roli a devíti z nich musím nakonec říct „děkuji, nechci“, to není nic příjemnýho. Taky nepřidá na pohodě nejistota, jestli v každém okamžiku práce na scénáři nebo při natáčení říkám a dělám to opravdu „jediné“ správné. Naopak, nic není víc vzrušující než pozorovat, jak vám ve střižně začíná film žít před očima.

LN: Určitě musíte být zavalen scénáři. Čtete je sám, nebo na to máte lidi? A jak poznáte v té záplavě, že zrovna tohle bude ono?
Na čtení scénářů nemám nikoho. Snažím se je číst všechny, ale když mě to do dvacáté páté stránky nezaujme, zpravidla text odložím. Když mě zaujme, dočtu ho do konce, a pak čekám týden dva a pozoruju, jestli můj zájem roste, nebo vyprchává.

Miloš Forman s manželkou Martinou a herci Natalií Portmanovou a Javierem Bardemem (2007).
Diskuse po neveřejné projekci snímku Viděno osmi (zleva): Václav Havel a Miloš Forman. (2009)

LN: Stalo se vám, že jste odmítl scénář, se kterým měl pak úspěch někdo jiný? Co to bylo?
Určitě se to stalo, ale moje paměť to odmítá registrovat.

LN: Na čem teď pracujete? V Česku se mluví o filmu o Goyovi, o Bad News, teď nejnověji o Žhavých uhlících podle maďarské předlohy...
Film o Goyovi je zatím u ledu. Nepovedl se scénář. Film Bad News je v tomto okamžiku taky u ledu, protože se nemohu se studiem dohodnout na obsazení. A na Žhavé uhlíky ještě neexistuje scénář.

LN: Představuju si to období, než začnete natáčet. Chodíte se scénářem v hlavě jako žena s outěžkem? Odpíráte si v té době radosti života? Myslíte na to v noci? Mimochodem - přemýšlíte anglicky, nebo česky?
Od chvíle, kdy se rozhodnu něco dělat a dostanu zelenou, jde všechno, kromě rodiny, dobrého jídla a vína, stranou. Ne že bych na nic jiného nemyslel, ale ono mě ani myslet na nic jiného nebaví. Navíc je to moje myšlení trochu schizofrenní. Zjistil jsem, že o abstraktních věcech přemýšlím česky a o konkrétních anglicky.

LN: Jaký jste vlastně „na place“? Autoritativní, nebo přístupný jiným názorům? Škrtíte herce jako režisér Krejčík? Křičíte, nebo jste pohodář, ze kterého vyzařuje pozitivní energie? Ztratil jste někdy glanc při natáčení?
Jak já se vidím „na place“, není důležité. Důležité je, jak mě vidí ti, na jejichž práci závisí výsledek mé práce. A v tom je právě ta potíž. Pro jednoho musím být diktátor, pro druhého kamarád, pro třetího bohém, pro dalšího chladný profík a tak dál. Jak je mám všechny přesvědčit, že jsou ve správných rukách? Snažím se alespoň chovat tak, aby si všichni mysleli, že vím, co chci. I když to není pravda.

LN: Jak se pracuje s celebritami typu Jacka Nicholsona? Musí se s nimi zacházet v rukavičkách?
Jestliže je ta celebrita dobrým hercem nebo herečkou, tak se k ní chovám, neříkám zrovna v rukavičkách, ale s přiměřeným respektem a úctou. I když vyhledávají konflikty - protože konflikty s režisérem nevyvolává u herce zloba, ale nejistota.

LN: A může si vůbec režisér dovolit hádat se třeba s Nicholsonem, když stojí tolik peněz?
S Nicholsonem jsem měl při natáčení jenom jeden konflikt, a to když on byl přesvědčen, že nebyl dost dobrý ve scéně, kterou jsme točili. Já jsem byl přesvědčen, že byl víc než dobrý, a nechtěl jsem ztrácet čas s opakováním scény. Bouřka se přehnala až druhý den, když tu scénu viděl při promítání denních prací.

LN: Vaši synové Petr a Matěj mi v rozhovoru řekli, že jste člověk, který umí skvěle, nevypočítavě jednat s lidmi. Myslíte, že vám to pomohlo v kariéře? A dá se v Americe vůbec udělat kariéra bez loktů?
Dělá mi radost, že si tohle o mně Matěj s Petrem myslí, ale bez loktů to někdy nejde ani v Americe. Mojí zásadou je nezačínat jako první. Když ale ucítím, že mi někdo vrazil loket pod žebra, tak si ty rukávy vyhrnu taky.

LN: O Hollywoodu sní všichni režiséři, jen málokdo tam ale uspěje. Proč myslíte, že zrovna vám se to podařilo?
A já vám na to neskromně odpovím: Měl jsem štěstí.

LN: Setkala jsem se s názorem, že film má na lidi negativní vliv, že se pak v reálném životě (třeba při sexu) nechovají přirozeně, ale tak, jak to nedávno viděli v kině. Co si o tom myslíte?
Všichni se po někom nebo po něčem opičíme. Já mluvím česky, poněvadž se opičím po tatínkovi a po mamince. Obviňovat film a televizi z toho, že nás inspirují k různým špatnostem, je sice pohodlné, ale nebezpečně povrchní.

LN: Zkusil byste vyjmenovat tři své nejlepší a tři nejhorší vlastnosti?
Nezkusil.

LN: Tak jinak: Co vám vaše manželky nejvíc vytýkaly? Co vám vytýká paní Martina?
Neřeknu.

LN: No dobře. Udělal jste vůbec někdy něco, za co se stydíte?
Toho, čím jsem ublížil sám sobě, nelituju. Byla to moje blbost a dostal jsem lekci. Ale stydím se například za to, že jsem v tom zmatku při křtu knížky „Co já vím“ zapomněl poděkovat Janu Novákovi, kterému plně patří autorství mé knižní angličtiny. Hluboce se mu omlouvám.

LN: Vy jste se nikdy nezříkal požitků, které s sebou pěkný život nese. Nelitoval jste někdy třeba času stráveného se ženami?
Co je strávené, není ztracené. Někdy se vám sice udělá potom trochu mdlo, ale to přejde.

LN: Jste dnes slavný, bohatý, milovaný, plodný... Co vlastně ještě od života čekáte?
To samé, co od většiny filmů: happyend. Ale nesázím na to. Stárnutí je volovina, která může ten happyend ještě pořádně zkomplikovat.

LN: Myslíte, že vás sláva v něčem poznamenala?
Nevím, jestli je to slávou, nebo věkem, ale zlenivěl jsem.

LN: Říká se o vás, že jste velmi bohatý člověk. Myslíte si, že je pravda, že peníze kazí charakter?
Peníze samy o sobě charakter ani nedělají, ani nekazí. Možnosti a svoboda, kterou vám peníze poskytují, ano.

LN: Měl jste někdy pochybnosti o sobě, o své práci? Jak se vypořádáváte s prohrami?
Zní to nepravděpodobně, ale umět důstojně prohrát vám může dodat stejnou sebedůvěru jako výhra. A pochybnosti? Bez těch se člověk neobejde. Jenom je musí krotit, aby nepřerostly v depresi.

LN: Měl jste někdy strach?
Samozřejmě. Strach roste s nabýváním vědomostí a životních zkušeností. Dokud jsem nevěděl, že letadlo může spadnout, nebo že bolest na prsou může znamenat infarkt, byl jsem bezstarostnější.

LN: Je něco, co je vám na Američanech protivné? V čem nejvíc se Češi liší od Američanů?
Všechno, co jste slyšeli o Americe, je pravda. To nejhorší i nejlepší, to nejbláznivější i to nejkonvenčnější. V tomhle se Češi od Američanů ani moc neliší. Rozdíl je v tom, že díky svému postavení ve světě jsou Američani daleko víc pod drobnohledem světové veřejnosti, a proto jsou víc obdivováni a nenáviděni než například Češi.

LN: Co se vám dnes vybaví, když se řekne Evropa? A Česko?
Když slyším Evropa, chci cestovat. A když slyším Česko, chci se zastavit.

LN: O Češích se tvrdí všelicos - že jsou závistiví, málo pracovití, trochu vyčůraní... Je něco, na co by podle vás měli být pyšní?
Na svou kulturu.

LN: Sledujete nové české filmy? Co vás zaujalo?
Spoustu filmů jsem neviděl, ale z toho, co jsem viděl, mi nejvíce imponují Jan Hřebejk, Svěráci a mladej Ondříček.

LN: Jste dobrý přítel prezidenta Václava Havla, dokonce jste byl kdysi na internátním gymnáziu v Poděbradech jeho „školní rádce“. Která z českých osobností by se vám po něm nejvíc líbila na Hradě?
Vím, která by se mi nelíbila. Ale to si nechám pro sebe.

LN: Mluvíte se ženou a malými syny doma česky?
Martina a já mluvíme doma jenom česky. Ale poněvadž kluci už chodí do školky, začíná v jejich mluvě převládat jakási krkolomná čecho-angličtina. Například když chtějí červený plavky, řeknou, že chtějí ty „redvanový“.

LN: Máte nějaké vysvětlení pro to, že se vám už podruhé narodila dvojčata?
Nejen já, ale ani doktor Alan Klein z Los Angeles, který je odborník na dvojčata, nemá pro početí jednovaječných dvojčat jiné vysvětlení nežli náhodu.

LN: Nepochybuji o tom, že jste sledoval nedávné záplavy v Čechách. Když jste viděl zatopená města a smetené vesnice, nepřipadalo vám, že se díváte na katastrofický film?
Ve filmu je velký rozdíl mezi špatně udělanou katastrofou a dobře udělanou katastrofou. A diváci svou návštěvností rozhodnou, která z katastrof je víc vzrušuje, a tudíž vynese víc peněz. V životě je to smutnější. Katastrofa je katastrofa a člověku se svírá srdce bez ohledu na to, jak je to „nafilmovaný“. V případě povodní v České republice by bylo povzbuzující, kdyby tato katastrofa přinesla obětem víc peněz, nežli dobrý katastrofický film zpravidla přinese svým tvůrcům.

LN: Někteří čeští emigranti, například krasobruslařka Ája Vrzáňová, začali organizovat finanční sbírku pro postižené mezi krajany v Americe. Přispěl byste?
Už mně zavolala Madelaine Albright a dohodli jsme se, že společně oslovíme produkční společnosti a filmové hvězdy, které v Česku natáčely, aby přispěly postiženým oblastem. Moc si od toho neslibuju, ale rád se nechám překvapit.

LN: Říká se, že člověk s léty moudří. Přišel jste už na nějaký smysl života?
Já si myslím, že smyslem života je žít ho a kecat o něm.

Miloš Forman, sirotek za velkou louží

Hodně filmů nejslavnějšího českého režiséra (od roku 1977 s americkým občanstvím) Miloše Formana je o tom, jak se jejich hrdinové snaží prožít život důstojně, i když jim osud rozdal mizerné karty. Dost podobný je i životopis Miloše Formana. Jeho neuvěřitelný příběh začal v rodné východočeské Čáslavi. Oba jeho rodiče za války zahynuli v koncentračních táborech. Až o mnoho let později se Forman dověděl od ženy, která strávila poslední hodiny s jeho matkou, že jeho biologickým otcem byl významný židovský architekt Otto Kohn, který kdysi pobýval v jejich penzionu u Máchova jezera.

S odřeným kufrem malý Miloš putoval po příbuzných, pak se dostal do internátní školy pro válečné sirotky v Poděbradech, kde byl jeho mladším kamarádem Václav Havel. V padesátých letech vystudoval pražskou FAMU (obor scenáristika a dramaturgie), pracoval jako dramaturg Čs. televize, Laterny magiky, později jako režisér Filmového studia Barrandov. Na povolení Československého filmu odjel v roce 1967 do USA, zůstal tam však i po vypršení legálně povolené doby.

Jako režisér zaujal už svými ranými filmy Konkurs a především filmovou groteskou Černý Petr, která nezvykle syrově vyprávěla o dospívajícím učedníkovi z maloměstské samoobsluhy. Z neherců Jana Vostrčila a Vladimíra Pucholta udělala přes noc filmové hvězdy. Formanův talent pracovat s neherci slavil úspěch i v jeho dalších dvou filmech: Lásky jedné plavovlásky (snímek byl v roce 1991 zařazen na seznam Třiceti filmů, které poznamenaly dějiny evropské kinematografie) a Hoří, má panenko. Začátky v USA byly pro tehdy už úspěšného českého režiséra těžké. Jeho americká prvotina Taking Off (Odcházím, 1971) sice získala Zvláštní cenu poroty v Cannes, jinak ale propadla. Ale hned další film, Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), vynesl Formanovi pět Oscarů. O devět let později si úspěch zopakoval - dostal osm Oscarů za Amadea, který se zčásti natáčel v Praze, neboť před režisérovým věhlasem (a dolarovými platbami) tehdy kapitulovala i komunistická cenzura.

Z dalších filmů: Vlasy (1979), Valmont (1989), Lid versus Larry Flynt (1996, za režii nominován na Oscara), jeden z nejkontroverznějších Formanových filmů, jehož uvedení provázely demonstrace. Biografie provokativního komika Andyho Kaufmana Muž na Měsíci byla oceněna Stříbrným medvědem za režii na MFF Berlinale 2000. Za svoji kariéru obdržel Forman mnoho dalších cen, např. Státní cenu Klementa Gottwalda (1967), Českého lva za celoživotní dílo (1998), v roce 2000 cenu za celoživotní dílo na MFF v Palm Springs.

V roce 1957 se při natáčení filmu Štěňata seznámil se svou první ženou, tehdy sedmnáctiletou Janou Brejchovou. S druhou ženou Věrou Křesadlovou měl dvojčata Petra a Matěje, kteří jsou divadelníci. Syny Jima a Andyho, rovněž dvojčata, mu v roce 1998 v Americe porodila jeho třetí manželka Martina Zbořilová.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!