Paradise Trips: Dovolená s Andělem po belgicku

Od oblíbené české komedie Dovolená s Andělem odlišuje celovečerní režijní debut Rafa Reyntjense vlastně jen pár skutečností. Děj se odehrává ještě před levicovým převratem, takže veselí antikapitalističtí dovolenkáři nejedou na zájezd ROH, ale na taneční kemp. Nepořádají brigádu v místní mateřské školce, ale radují se za zvuků reprodukované hudby, meditují a dosahují změněných stavů vědomí za pomoci různých prostředků. Někteří nejedí maso, jiní ano: jsou svobodní. Ani oni mezi sebou ovšem nemají rádi morouse a zastánce zkostnatělého pohledu na svět. A autobusák Mario jím, stejně jako revizor Anděl, dlouho nezůstane.

Díky tomu, že film vznikl v Belgii roku 2016, a nikoliv v Československu roku 1952, je v něm naštěstí přítomna skutečná svoboda. A i když jsou mladí levicoví nadšenci líčeni jako progresivní, občerstvující proud a protiklad ztroskotaných starých pořádků reprezentovaných Mariem, najde se prostor i pro kritičtější pohled do jejich řad. Ne všechno je tak idylické, jak se zdá, vztahy se i tady leckdy komplikují, dredatí tanečníci mohou mít svá vnitřní zranění a slabosti, které se pokoušejí tancem a drogami zahnat. (Možná je to také ale jenom tím, že ještě nebyl změněn systém, který ty mladé svobodomyslné lidi kriminalizuje a jinak traumatizuje...)

Především je ale těžiště snímku uloženo v osobní rovině, která dodává jinak vratké konstrukci přece jen jakousi věrohodnost. Až v Chorvatsku totiž Mario zjišťuje, že mezi účastníky zájezdu je také jeho syn Jim s partnerkou Mirandou a jejich synem, Mariovým vnukem. Nejeli autobusem, ale sami v obytném autě. Mario s Jimem spolu roky nekomunikují, rozdělil je radikálně odlišný přístup k drogové problematice. A ty nešťastné zákony.

Teď se ovšem nemohou jeden druhému vyhnout. A navíc vnuk považuje Maria (o němž neví, že je jeho dědeček) za jediného normálního člověka v místě pobytu. Z alternativního životního stylu svých rodičů je totiž pěkně otrávený. Má rád coca-colu, cool boty a videohry a nesnáší svého tátu, který se mu kvůli tomu posmívá. Generační spor se tak posouvá dál a znaménka se opět mění. (Ale možná je taky malý chlapec jenom naivní a zatím nedokáže odolat pozlátku komerce.)

Smířlivou roli sehrává Miranda, která by s tchánem byla schopná vyjít lépe než radikální Jim. Dokonce prohlašuje, že by svému synkovi neupírala možnost jednou pracovat v bance, kdyby tak byl šťastný (což je představa, ze které Jim omdlévá). Ale všechny pokusy o smíření dvou kohoutů selhávají, dokud nepřijde to, co z Maria definitivně učiní tolerantního pohodáře: pořádný trip. Pak je vyhráno. A do sebe nakonec jde i Jim. Už se dokáže napít coca-coly.

Vlastně je to v kostce třídní boj západoevropského typu, který nikdy nedospěl ke skutečnému převratu, ale spíše ke kompromisům na obou stranách. V takovém prostředí lze samozřejmě točit komedie o šťastném smíření drobného podnikatele s levicovými aktivisty, a ani při tom moc nelhat. Středoevropská zkušenost s žerty na podobné téma je ovšem poněkud jiná.