Nedávno jsme u ní s přítelem strávili prodloužený víkend. V tom domě žije už od roku 1960, kdy si vzala dědečka, vyrostla v něm moje maminka a i já jsem v něm strávil valnou část dětství. Takže si asi umíte představit, že kdyby jeho zdi mohly vyprávět, nikdo by je nechtěl poslouchat.
Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem tam spal, musel jsem být ještě dítě. Pak už na to nějak nikdy nebyl čas. Jenže teď, co dům babička obývá přes půl roku sama a jeho prodej je na spadnutí, zase nebyl čas aspoň na pár nocí nepřijet.
Jak při návratu do Prahy vzdálené přes sto kilometrů ubíhala krajina za okny vlaku, zmocnila se mě nostalgie. „Ještě jednou děkujeme za všechno,“ vyťukal jsem do telefonu zprávu. „Bylo nám s Tebou prima a těšíme se, až se zase uvidíme.“
Odpověď přišla vzápětí: „AHOJ VZPOMINAM A NASHLE ZASE NEKDY NEJSTE NA NOVEM ZELANDU DO PRAHY DOJEDU NA KOLE CAO.“
Přiletět z jiné planety, myslel bych si, že na Zemi gender předurčuje vkus |
Pokud se v naší rodině něco bezpečně dědí z generace na generaci, pak to, že nestárneme. Nebo si to aspoň myslíme. Což je shodou těžko vysvětlitelných okolností lehce přenositelný postoj. „Jak se má Martínek?“ ptají se na mě maminčiny zákaznice, zatímco jim snad potisící dělá hlavu, načež ona odpovídá, že „Martínkovi je čtyřiatřicet a už má hlavu jako koleno“.
Sama pak při návštěvě Prahy bloumá uličkami v Marks & Spencer a dál nadává, že „tady maj všechno na padesátiletý báby“. (Loni oslavila šedesátku.) Babička, nicméně, je kategorií sama o sobě.
Odchod milovaného člověka vás zákonitě nemůže nechat beze změny. Tušili jsme, že babičku po ztrátě dědečka čeká jistý obrat. Nikoho z rodiny ale nejspíš nenapadlo, že to bude obrat o 180 stupňů.
Je potřeba zmínit, že jejich manželství bylo nejen šťastné a pečující, ale také hospodárné, mnohdy nadoraz. (Dědeček našim starým botám řezal paty, aby je mohl nosit na zahradu jako pantofle, daleko dřív, než s tím přišel Martin Margiela.)
Nevzpomínám si, že by někdy u prarodičů situace vyžadovala takovou extravaganci, jakou je jízda taxi. Dnes jím babička obráží obchody. Dříve se také jedlo doma, navařeno bylo vždy. Dnes se zástěra houpe na pomyslném hřebíku, zatímco babička po bistrech objevuje kouzlo asijských specialit.
Doma se pak se sklenkou šampaňského oddává četbě románů, ze kterých bych se nejspíš červenal i já. Pokud tedy není na návštěvě anebo zrovna nemá hosty. Těch bylo dříve také pomálu.
Dnes pořádá pro bývalé kolegyně zahradní párty, kde spritz teče proudem a smích se rozléhá po celé vsi. Když se s ní realitní makléř pokoušel smluvit termín, aby mohl dům nafotit, rovnou mu oznámila, že úterý je ze hry, protože v úterý má babinec. Priority.
Manžetové knoflíčky pro Jiřího Bartošku nebo prsten připomínající ledoborec. Jak tvoří zlatník Zdeněk Vacek? |
Že se měním ve svou babičku, jak jsem ji znal dříve, zatímco má babička se mění v Samanthu Jones, mi začalo docházet už během jednoho jarního telefonátu. Odklízel jsem zrovna květiny, abych se mohl pustit do mytí oken. Babička, jejíž dům se vždy blýskal čistotou, se divila, proč prostě nerozvěsím silnější záclony, aby špína nebyla vidět.
A ne, žádnou monsteru ani pileu ode mě nechce, už ji nebaví se o to starat, má v okně jednu orchidej, kterou dostala od tetičky, a i tu by – cituji – nejradši kopla vyvítekam. (Tu orchidej, ne tetičku. Aspoň doufám!)
Ani bych se snad nedivil, kdyby za námi na tom kole opravdu přijela. Zdraví jí slouží a momenty překvapení jsou, zdá se, zase její specialitou. Příští rok by se ráda podívala do Paříže. „Vidět Paříž a zemřít,“ oznámila mi posledně do telefonu. Tak se to prý říká. S tím prvním jí rád pomůžu, odtušil jsem, nejistý, jak vážně to s výletem myslí.
Nikdy nikam neletěla a nevzpomínám si, že by s dědečkem byli na dovolené dál než u příbuzných v Hannoveru nebo Štýrském Hradci. Vtom mě šokovala znovu. Babička, která podle svých slov v životě nebyla výš než na ruském kole, mi jen tak mezi řečí oznámila, že ji odpoledne čeká vyhlídkový let, aby svou vesnici viděla z ptačí perspektivy.
„A nebojíš se?“ vykoktal jsem ze sebe.
„Ne,“ odpověděla okamžitě a rozhodně. „Vždyť jsem to spunktovala!“ Být tak jednou mladý jako ona…
