No… anebo taky ne – myslím, že jsem právě vynalezl odchod po česku. Hlučný a zřejmý. Fajn, možná jsme my Češi na nikoho nezapůsobili tím, jak odcházíme, ale troufám si říct, že vcelku obstojně obcházíme. Třeba kolem horké kaše, ale hlavně pravidla.
Kdo jiný by proto měl propůjčit jméno odchodu, co kašle na etiketu? Takovému, který přichází ve chvíli, kdy je všem zúčastněným stranám jasné, že společenská interakce je naprosto nevyhnutelná. Akorát že není.
Hele! Bylo teplé podzimní odpoledne. Jedno z těch, co vám připomenou, že svět je krásný, ale zároveň se řítí do klimatické katastrofy. Zrovna jsem se procházel s naší fenkou Letenskými sady, když vtom se zpoza rohu vynořila skupinka pejskařů.
Občas je vídám. Venčí společně, zpříjemňují si tím už tak milou povinnost, a svým mazlíčkům navíc vytvářejí smečku. Je to bezesporu chvályhodné. Taky je to ovšem moje noční můra. Netvrdím, že se vyhýbám ostatním pejskařům! S některými mezi sebou máme do jisté míry pouto.
Měním se ve svou babičku, jak jsem ji znal dříve. Ona se mezitím mění v Samanthu Jones |
Když píšu „do jisté míry“, mám tím na mysli, že se láskyplně zdravíme, ale jménem se neznáme. Stačí, že známe jménem naše psy. Někdy ani to ne. „Agátko, já jsem tě neviděla tak dlouho, že jsem skoro zapomněla, jak se jmenuješ,“ hladila pár měsíců dozadu jedna taková postarší sousedka naši Ágnes, přestože mě v obchodě (tedy mimo park, bez psa a kšiltovky) nepozná.
A já ji neopravil. Naprosto mi to tak vyhovuje. Nedávno jsem četl článek o HSP. Anglická zkratka –v plném znění „highly sensitive person“– označuje lidi se znatelně citlivější amygdalou, což překvapivě není nová kabelka Gucci, nýbrž část mozku, která zpracovává emoce a možné hrozby. HSP proto všechno více prožívají.
Podle textu by tak měli ve svém zájmu vysledovat tzv. spouštěče, aby si mohli vystavět hranice, co je ochrání – jinými slovy se naučili vyhýbat se situacím, které je zahlcují a vysávají z nich energii. Obávám se, že jsem HSP. A jediná interakce s větší skupinou, co bez potíží zvládám, je sledování rybiček přes sklo akvária.
Asi proto chápete, že jsem toho odpoledne v parku ihned zařadil zpátečku. Tím rychleji, že mi už žádná energie nezbývala. (Notnou část dne jsem strávil na poště snahou vydobýt zásilku ze zahraničí, kterou prý nebylo možné doručit, protože adresát uvedený na balíčku na adrese nebydlí – pravda, „Martin V§#a“ na schránce opravdu nemám.)
Přiletět z jiné planety, myslel bych si, že na Zemi gender předurčuje vkus |
Už jsem se viděl, jak některému z pejskařů (opět) vysvětluji, že sice chápu a respektuji, že je jeho pitbulka hodná, a proto ji má na volno, jenže můj voříšek bohužel na fenky sem tam vyštěkne a nemám úplně chuť zjišťovat, která z nich by souboj vyhrála. Navíc upřímně?
V tu chvíli by mě sundal snad i samotný pozdrav. Začal jsem proto na Ágnes volat „k noze“, což nezabíralo. Má vina, naučil jsem ji přiběhnout na jiný povel. „Hele, co mám,“ řval jsem proto vzápětí a do toho maniakálně tleskal, načež jsem ji připnul na vodítko a táhl pryč cestičkou, o které každý, kdo Letenské sady zná, ví, že nikam nevede.
Skupina pejskařů mě při tom oněměle pozorovala. Styděl jsem se? Trochu. Přece jen to asi nebylo řešení dle pravidel slušného chování. Především jsem však cítil úlevu. Jakmile jsem znovu popadl dech, uvažoval jsem nad tím, co se jim při pohledu na ten výjev asi muselo honit hlavou. Vzápětí už jsem přemýšlel nad všemi těmi příležitostmi, kdy by mě (nebo kohokoliv) takový odchod po česku ušetřil stresu.
A znovu jsem si představoval protistranu. Jak tam tak stojí. Paralyzována zjištěním, že jsem si jí všiml, a přesto se dal na útěk. Bez pozdravu. Bez otázky, jak se jí daří. Bez té obligátní výměny několika zdvořilostních slov. A hlavou jí prolétne: „Uf… Ještě že tak!“
