Jak vypadá hudba, když se jí ujme umělá inteligence? A jak vypadá Dvořák, když diriguje? To všechno můžete zjistit díky nové umělecké instalaci turecko-amerického digitálního tvůrce a istanbulského rodáka Refika Anadola. Vytvořil ji díky iniciativě nadace Karel Komárek Family Foundation, společnosti Allwyn a iniciativy 0xCollection.
Není to první dílo, které vystavoval v Česku. Svou práci ukázal v Kunsthalle, loni představil v Centru architektury a městského plánování velkoplošnou instalaci Prague Dreams, umělecké dílo vytvořené z hlubin městských dat. V roce 2022 majitel Refik Anadol Studios v tuzemsku prezentoval svůj NFT obraz „Machine Hallucinations: Coral Dreams“, který kombinoval pokročilou umělou inteligenci s rozsáhlým výzkumem a mapováním oceánských korálů po celém světě.
Výsledkem propojení umění, vědy a technologie jsou meditativní digitální instalace vycházející právě z rozličných datových zdrojů, 3D datové sochy a obrazy. Mezi nejznámější díla Refika Anadola, umělce žijícího v Los Angeles, kterého k digitální tvorbě přivedla fascinace filmem Blade Runner Ridleyho Scotta, patří zmiňovaný pohyblivý obraz Unsupervised, který vystavoval v MoMA. Jeho podoba vzešla z rozsáhlého výzkumu místní digitalizované sbírky moderního umění. „MoMA pro mě byla zlomová. Svou datovou pigmentaci, real-time snění umělé inteligence jsem mohl ukázat velkému počtu lidí,“ říká umělec k jednomu ze svých nedávných projektů.
Ten poslední v Česku, Dvořák Dreams, bude na Palachově náměstí v centru Prahy ke zhlédnutí od 8. do 13. září, vždy od 10 do 22 hodin.
První otázku jsem si pro vás nechala vygenerovat umělou inteligencí. Když jsem se jí zeptala, co by ji o vás zajímalo, uvedla: Mnoho z vašich instalací vyzývá diváky, aby uvažovali o svém vlastním místě ve světě založeném na datech. Myslíte, že vaše umění podněcuje k filozofické introspekci a existenciálnímu tázání?
Ano, myslím, že to dělá. Samozřejmě jsou dvě cesty, jak se na moje umění dívat. Jedna je pouze uniknout od reality a užívat si, relaxovat. Lidé, kteří si jsou vědomi širšího kontextu díla, si ale u něj mohou pokládat i daleko hlubší otázky. Musíme si uvědomit, že jsme v době, kdy spolu lidé a stroje koexistují. Je to velmi dobrá chvíle se sám sebe ptát, co je kreativita, co je realita. A pokud moje díla dokážou tyto otázky vyvolat, je to jen dobře.
Vaše dílo se na druhou stranu setkává i s kritikou. Například americký kritik Jerry Saltz napsal pro magazín Vulture o vaší instalaci Unsupervised v Museum of Modern Art v New Yorku, že vypadá jako předražený a předvídatelný spořič obrazovky. Kritika vyšla i v The New York Times…
To je pravda. Na druhou stranu vím, že většina ohlasů, které máme, jsou pozitivní. Myslím, že tahle konkrétní kritika může pramenit z toho, že starší generace prostě ještě není na naše umění připravena. Kritické hodnocení umění je samozřejmě důležité, ale záleží mi na něm pouze ve chvíli, kdy jde trochu do hloubky. Sama umělá inteligence vyžaduje hloubkové zkoumání, to samé si zaslouží i díla, která s její pomocí tvoříme. Nelze se na ně dívat perspektivou minulého století. Že někdo říká, že moje věci jsou jen drahé spořiče obrazovky? To mi přijde jako názor někoho, kdo s dílem nestrávil příliš času a kdo při jeho zkoumání zůstal tak trochu na mělčině.
Pomohlo přijetí vašeho díla i rozšíření nástrojů umělé inteligence mezi širší veřejnost?
Rozhodně. S umělou inteligencí jsem začínal v roce 2016, kdy jsem byl na umělecké rezidenci v Googlu. Těch 7 let se zdá jako 70! Tehdy se o AI zajímali jen lidé z oboru, dnes už většina lidí alespoň zhruba ví, o co jde. Takže ano, i díky rozšíření umělé inteligence máme silnější hlas.
V čem je umělecká práce s AI specifická?
Přináší odpovědnost. Není to jako práce s jílem nebo bronzem. To jsou materiály, které známe tisíce let. Umělá inteligence je nová, je samozřejmě inteligentní, proto se její fungování musí hodně vysvětlovat. Na našich výstavách vždy uvádíme, z jakých dat dané dílo vychází, nebo jaké algoritmy jsme použili. Data sety navíc sdílíme.
AI je pro nás jen nástrojem. K tomu, aby vzniklo umění, musí k sobě mít lidi. Věřím na kooperaci mezi lidmi a stroji. Nemyslím si, že by umělá inteligence mohla vytvořit něco velkého sama. Mám za to, že AI je zrcadlem společnosti, takže debata by měla být spíše o lidech, ne o AI.
Legendární model Birkin či Fendi Baguette. Chystá se online aukce ikonických vintage kabelek |
Myslíte si, že diskuze o tom, zda se mají umělci AI bát, protože jim sebere práci, jsou nesmyslné?
Ano, já to takto nevnímám. Když přišla fotografie nebo video, upadlo snad klasické umění? Jak už jsem řekl, AI je jen nástrojem stejně jako kamera, fotoaparát nebo cokoliv dalšího. Vidím v ní tak příležitosti, ne hrozby.
Uvědomují si podle vás lidé, jak moc jsme daty obklopeni?
Většina lidí neví, jak všudypřítomná data jsou. Proto by se naše práce v Refik Anadol Studios dala popsat jako umění, které dělá neviditelné viditelným.
S umělou inteligencí a daty jste pracoval i na poslední instalaci Dvořák Dreams na Palachově náměstí v Praze. Mohl byste popsat, jak dílo vznikalo?
Od začátku, co pracuji s umělou inteligencí, se ptám: Může stroj snít? Sněním nemyslím napodobování něčího života nebo osobnosti, ale spíše zasněný stav, který dokáže rekonstruovat život a dílo výjimečných osobností napříč historií. Je to nástroj pro vzpomínání. Pracoval jsem takto se Zahou Hadid nebo Antonim Gaudím. A Dvořák se ničím neliší.
Když nás oslovila nadace Karel Komárek Family Foundation, byli jsme poctěni. Výsledku, který je k vidění před Rudolfinem, předcházel rok výzkumu: pracovali jsme se všemi Dvořákovými skvělými nahrávkami, zhruba 400 hodinami záznamu, pak jsme se také podívali na to, jaká místa ho v jeho tvorbě ovlivnila: samozřejmě Praha a New York. A nakonec jsme z fotografií a maleb zrekonstruovali jeho pohyby při dirigování orchestru.
Znal jste jeho tvorbu předtím?
Ano, samozřejmě. Před několika lety jsem se s jeho tvorbou seznámil blíže díky spolupráci s Los Angeles Philharmonic. Tehdy jsme s týmem vyvinuli pomocí algoritmů strojového učení jedinečný přístup umělé inteligence k digitálním archivům filharmonie. Výsledkem byly vizualizace, které se promítaly na vnější plášť budovy od Franka Gehryho.
V případě Dvořáka jste pracoval se záznamy jeho hudby, obrázky měst a s dobovými fotografiemi. Jaká všechna data ve své práci používáte? Co všechno se může stát zdrojem datové pigmentace?
V minulosti jsme používali například údaje o počasí, o odletech a příletech na letišti, na kontě máme ale také práci s ukazateli mozkové nebo srdeční aktivity… Asi nejzajímavější bylo pracovat s daty o lidské buňce. Na tom jsme s týmem dělali nedávno ve spolupráci s Harvardskou univerzitou. Měli jsme k dispozici terabajty 3D scanů lidské buňky. A byla to docela výzva. Opět: museli jsme z něčeho neviditelného udělat něco, co vidět je.
Jsou nějaká data, se kterými byste pracovat nechtěl?
Obecně nepracujeme s žádnými osobními daty. Používáme jen velké, veřejné a většinou i open-source data sety.
Na jakých dalších projektech aktuálně pracujete?
Po instalaci v MoMA jsme dostali několik velkých zakázek ze stran evropských, asijských a amerických muzeí. Moc se těšíme, až se budeme moct ponořit do dalších archivů. Také pracujeme na dosud největším modelu deštného pralesa. To bude jeden z nejvýznamnějších projektů následujícího roku.
Je klimatická změna něco, co chcete skrze své instalace řešit?
Ano, pro World Economic Forum 2023 jsme vytvářeli modely korálů, teď, jak jsem zmínil, děláme to samé s deštnými pralesy. V minulosti jsme také pracovali na modelech ledovců. Cílem samozřejmě je upozornit na témata spojená s klimatickou změnou. Pozitivním, nadějeplným způsobem. Nemyslím si, že brutální aktivismus a ukazování prstem na ty, kdo dělají něco špatně, je způsob, jak věci změnit. Naopak to přináší do společnosti zbytečnou negativitu, a to nás vzdaluje od akce, kterou potřebujeme.
