Ačkoli do Prahy dojíždí z Plzně, byla na smluveném místě dřív než já. A to jsem přišla o deset minut dřív. Velmi pracovitá, až hyperaktivní. Neumí odpočívat. Velmi upovídaná, což mi hned na začátku sama řekla. A taky že jí mám skákat do řeči a že si s tím rozhovorem pak mám dělat, co chci–žádné zdlouhavé zvažování každého slova při autorizaci. Takže velkorysá. Její nová knížka Jak se žije padesátkám, kterou v listopadu vydala se sexuologem Radimem Uzlem, se skvěle prodává, i když se prý psala „skoro sama“ a je to „takové lehké čtení“.
LN: Kdysi se říkalo, že rodina je základ státu. Dnes je in být single, bez stálého partnera. Manželství volí jen asi polovina párů a skoro polovina z nich se časem rozvede, ostatní prý žádný „papír“ nepotřebují. Je manželství přežitek?
Vypadá to tak. Ale manželství bylo vždycky záchranným přístavem pro toho slabšího – a slabší je vždycky žena, která chce mít děti. Takže manželství je pořád ještě ochranná instituce pro ženu. A ženy se taky pořád ještě vdávat chtějí. Já učím na vysoké škole a občas vyzvu studentky, ať zvednou ruku ty, které mají ve svém osobním plánu svatbu – zvednou se všechny ruce. Pak se zeptám studentů – a vidím jednu dvě ruce.
Ale tak tomu bylo vždycky. Muži se nikdy nechtěli ženit. Dokonce většinou ani nechtěli mít děti, chtěli jenom sex. Dnes paradoxně nutíme ženy, aby souhlasily se soužitím bez manželství, takže se mužům nabízejí vlastně zadarmo. Manželství přece byla vždycky cena za sex. Taky podle statistik se víc vdávají ženy inteligentnější, s vyšším vzděláním. Doplácejí na to ženy ze sociálně slabých vrstev.
LN: O mužích jste řekla, když se vás ptali na #MeToo, že vás obtěžují celý život, že se vám to líbí a že doufáte, že vás budou obtěžovat i nadále. Určitě jste neměla na mysli znásilnění. Protože v těch hromadách komentářů se občas stírají rozdíly mezi kriminálními činy a tím, že mi někdo „sáhl před dvaceti lety na koleno“…
Kriminální činy jsou fakt něco jiného. A přidala bych ještě jeden pohled: myslím, že dneska se dělá z komára velbloud. Někdo se na mě křivě podívá, a já ho jdu žalovat o náhradu škody. Zaznamenávám to v právu i v životě, že jsou lidé dotčeni prkotinami. A teď je samozřejmě otázka, jestli jsou skutečně dotčeni, nebo jenom chtějí prachy. Což je opovrženíhodné a je hrozná škoda, že právní řád na to vůbec slyší. To jsou takové ty případy, kdy se v McDonald’s opaříte kávou a pak žádáte náhradu škody. Četla jsem taky o případu, že muž pohladil ženu po zadku, a ta žena od něj za to vysoudila peníze.
KOVÁŘOVÁ: Sex z našich životů vymýtíme. Chceme tučné odškodnění z mužů za to, že jsou muži |
Mimochodem, všimla jste si, že v kampani #MeToo žádná ta žena nechce odškodnění po opraváři aut nebo třeba po instalatérovi? No ale když si odmyslíme ty fiskální zájmy, znamená to, že klesla hranice toho, co jsme schopni snést. Že jsme méně odolní vůči životu. Možná je špatné, že mladou generaci víc netrénujeme právě na ty špatné stránky života. Že svým dětem umetáme z cesty i stébla trávy. A tak nám tu roste ještě slabší, ještě křehčí, hypochondrická generace. A to dobré není. Protože nevíme, co může přijít.
LN: Zjistila jsem mezi kolegy, že si pamatují, že vaše hobby je „jídlo a sex“. A taky zkazky o „vytíženosti vašeho ministerského kanapíčka“. Jak jste k té pověsti sexuální dračice vlastně přišla?
Ono to všechno vzniklo asi proto, že můj tatínek je gynekolog. U nás se vždycky o sexu mluvilo otevřeně. Já jsem provokatér, baví mě být středem pozornosti. Časem jsem zjistila, že téma sex provokuje spolehlivě. A já velmi ráda o sexu mluvím. Sex taky ráda provozuju. Ostatně, to dělá většina lidí –a většinu lidí to taky baví. A už mi to zůstalo.
LN: Většina lidí to ráda dělá, ale nemluví o tom.
Což znamená, že problém není to, co dělám, ale že o tom ráda mluvím. Zrovna v době, kdy vyšla najevo moje ministerská nominace, jsem odpověděla na webu sdružení přátel sci-fi na otázku o mých hobby, že je to „sex a jídlo“. „Eventuálně sex před jídlem a jídlo po sexu.“ Nebo tak nějak. Tam to novináři našli. Asi týden jsem se strašně styděla. Dokonce jsem se hrozně bála, že kvůli tomu nebudu ministryní – protože to se stalo právě mezi nominací a jmenováním. Až pak mi došlo, jak je to směšné. A taky že i taková reklama je reklama. Takže dnes už mi to nevadí. A s tou ministerskou pohovkou to zase bylo tak, že jsem někde řekla, že křtím všechny své kanceláře s mým mužem. No a tak jsme museli pokřtít i tu ministerskou pohovku.
