Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, zakazující umístění krucifixů v italských školách, vyvolalo prudké reakce jak v Itálii, tak v Česku. Rozhodnutí vzbuzuje nepříjemné asociace, protože u nás to byl komunistický režim, který krucifixy nechal v padesátých letech ze škol jednoduše vyházet. Rozhodnutí stojí za pozornost nejen pro svůj přelomový charakter (Evropa se poprvé od pádu komunistických diktatur znovu distancuje od své křesťanské kulturní tradice), ale také pro řadu dílčích aspektů, které kupodivu zůstaly stranou zájmu.
Obecně platný symbol Činnost Evropského soudu pro lidská práva stojí nemálo eur. Předpokládám, že tyto peníze nejdou zdaleka jen na platy soudců, ale také na znalecké posudky. Očekával bych, že soud si nechá zpracovat posudky z oblasti vývojové psychologie a pedagogiky, které definují, nakolik je pro děti ve škole vhodné, aby na stěně třídy visel krucifix. Posudky by se mohly nést zhruba následujícím směrem. Pro dítě je nemožné uchopit svět na úrovni racionální analýzy. Naproti tomu je pro ně důležité poznávat svět prostřednictvím smysly vnímatelných symbolů. Zobrazení Ježíše visícího na kříži je právě takovým symbolem, jehož prostřednictvím se dovídáme základní pravdy o konečnosti našeho života, o nutnosti utrpení i o možnosti jeho překonání. V další úrovni výkladu pak můžeme uvažovat o překonání naší smrtelnosti, přičemž vůbec není nutné akceptovat při tom náboženské pojetí tohoto překonání. Kříž totiž není jen náboženským nebo křesťanským symbolem. Ježíše lze vnímat i jako historickou postavu, mimo kontext tradic, které ho pokládají ze Bohočlověka. Z tohoto hlediska tedy vůbec není nutné automaticky spojovat krucifix jen s křesťanským náboženstvím. Je to obecně platný symbol.
Dále bych čekal, že si soud nechá zpracovat znalecké posudky z oblasti religionistiky, historie či sociologie. Ty by naznačily, že pokud zapomeneme na výše uvedenou univerzálnost kříže a vztáhneme krucifix k jeho výlučně křesťanskému kontextu, dostaneme se do blízkosti jádra křesťanství – k představám o smyslu osobní oběti a o možnosti vykoupení. Tedy daleko od sociálně patologických jevů, jako je náboženský fanatismus, náboženské války či návody k fyzické likvidaci jinak smýšlejících. Pokud někomu krucifix tyto jevy připomíná, není to na základě příčinného spojení, ale na základě vnější a historicky nahodilé souvislosti. Tímto způsobem naše city může zraňovat cokoli a naše „práva“ mohou být zkrácena čímkoli.
V duchu vandalismu primitivů Věřím, že soud toto vše podnikl, prostudoval a zvážil. Co, myslím, možná zůstalo mimo rámec jeho ryze právního postupu, to je osud všech těch odstraněných krucifixů. Budou spáleny nebo sešrotovány? Je zajímavé, že tento ryze praktický aspekt zůstal stranou pozornosti médií. Pro mě je naopak zajímavé představit si obrovský hřbitov krucifixů, vytvořený jediným soudním rozhodnutím. Rozhodnutím, které se svými důsledky hlásí k tradicím ikonoklasmu náboženských fanatiků a vandalismu primitivů. Rozhodnutím, které bezpochyby vstoupí do dějin jako symbol omezenosti ve jménu abstraktního konceptu „lidských práv“.
O autorovi| PAVEL KALINA, historik umění a architektury
