Je pozoruhodné, kam až se Jan

Je pozoruhodné, kam až se Jan Schneider ve svém komentáři dostal (a jak málo společného s původním tématem má). Já osobně nejsem zvědavý na nějaké drby typu: jedna paní na trhu říkala. Mimo to - heroizování ikon typu Havel, Patočka atd je mi prostě proti srsti.

Sám sebe znevažující pane,

pokud nechápete, co má společného chování onoho Francouze s jemu připisovaným podílem na "Francouzském původu rozkladu civilizace", s tím, že "Snadnost a intelektuální lenost se staly idolem poválečné generace", pak možná přejděte na jiná témata.Skutky filosofů - od Sókratovy doby zcela zjevně a nepopiratelně - jsou velmi důležitým atributem jejich učení. Derrida se choval statečně a je čestné mu to přiznat, byť by jeho učení nebylo naším (vaším) šálkem čaje. Tím byste zvýšil prestiž "vaší filosofie" (světonázoru, náboženství - doplňte si sám). Vy však činíte velkou újmu vašemu myšlenkovému zázemí tím, že svědectví o činnosti a chování lidí v minulosti odmítáte trapným označením, že jde o heroizování ikon. A ještě ten slabomyslný žvást o "drbech"! Jak si vůbec něco takového můžete dovolit? Ano, jste statečně skryt na anonymním nickem. Člověče nebohý, to nejsou drby. Já jsem svědkem.Znevážený pane, ti lidé se tehdy chovali naprosto neuvěřitelně. Nevím, co jste dělal vy, nicku, a co můžete položit za sebe na stůl, abyste se mohl poměřovat s kritizovanými pány. Dozvíme se o vás, jaký jste vy geroj?Havla a Patočku - stejně jako kohokoliv - je totiž možné kritizovat pouze tehdy, když jim přiznáme i věci, kterých se ona kritika netýká. Nejste-li toho schopen, pak se jedná pouze o pomluvy. Přitom, samozřejmě, s oběma pány lze polemizovat, a já budu první, kdo bude odmítat všelijaké mýty o nich a laciné heroizování - obzvlášť od lidí, kteří za minulého režimu radši přešli na druhý chodník, jen aby se s nimi nekompromitovali třeba pozdravem, ne-li podáním ruky. Nebo od "revolucionářů", kteří začali povstávat jak houby po dešti - rychle, aby to ještě stihli před změnou režimu ...Umělé heroizování je mi též proti srsti. Těmto pánům ale stačí pravda o jejich životech. S některými jejich skutky opravdu nemusíte souhlasit, ale to neznamená upírat jim to, co skutečně udělali. A udělali mnoho dobrých a zajímavých a prospěšných věcí. Možná o nich nevíte; poučte se. Potom budete práv i kritiky.

...plédoval...

Kam se hrabu na Vaše duchovno, o jehož absolutnostní neomylnosti zjevně nepochybujete, ale - co ta Vaše čeština? Lépěji by to jako nešlo? (Klidně to hoďte na anglickou verzi ČP, můžeme podrkotat tam...)

chcete vypulírovat ten váš češtin?

http://cs.wikipedia.org/wiki/Plaidoyer

Velmi diskutabilní!

Případnější by bylo vidět Derridu očima Frommova studenta, který by hned odhalil fázi odabsolutnění hodnot jako nutný krok při dospívání lidstva.Ipsissima verba jednoho nazaretského rabína, kterého si pak uzurpovalo jiné náboženství, ho ve srovnání se soudobou literaturou (zachycenou v Pirkej Avot) staví do středního proudu - a tento nijak extremistický rabín, na něhož se odkazuje euroatlantická civilizace, říkal "a větší skutky nad tyto činiti budete". To říkal svým žákům o činech svých a činech svých následovníků. Znovu opakuji, byl to rabín "středního proudu". Z toho je jasné, že betonování absolutních hodnot není v základech oné tradice, na níž se mnozí bohapustě odkazují.Opačným extrémem k držení "absolutních hodnot" je však, ano, souhlasím, rozpad všech hodnotících soudů. Jenomže to, co je těmito limity vymezeno, co se nachází na "cestě" mezi nimi, není automatické zglajchšaltování všeho na jednu hromadu! Už jenom "prováděcí pravidlo" k Desateru (nečiň druhému, co nechceš, aby činil tobě) je velmi výrazným hodnotovým vodítkem. A nezdůvodňuje skutky tím, že by se to "pánubohu nelíbilo", ale mnohem případněji tím, že by se to "tobě samému nelíbilo". To skutečně není žádný mravní relativismus (nebereme-li jako etalon to, co by se třeba líbilo masochistovi apod., pochopitelně).Kritici kritiků "absolutních pravd" se sami dostávají do pasti, když podsouvají historickému relativismu, že si nárokuje platit absolutně - když ho předtím charakterizují odmítáním absolutních pravd. Dostávají se do podobně trapných situací, jako president, když ve svém svatováclavoklausovském projevu brojil proti pokrokářům a plédoval pro tradice a konzervativismus - a pak bez mrknutí oka, na téže slavnosti, tentýž den(!) přijal Bibli, ilustrovanou Salvátorem Dalím. To je opravdu asi kouzlo nechtěného, dárci asi netušili, že Klaus vystoupí s takovým protipokrokářským, téměř tmářským projevem. Uvidíme, jestli dá prezident tu daliovskou bibli do frcu - měl by, aby se zachoval koherentně. (I když u Klause je myslitelné i jiné řešení, že prohlásí surrealistu Daliho za konzervativce - což z pohledu dnešní utržené doby by možná nebylo až tak absurdní - a jeho zpochybňování církevních konvencí za takovou milou svého druhu tradici - což by možná při vzpomínce na Chestertona a další také nebylo až tak mimo mísu). Potom by ovšem bylo nutno vyjít při interpretaci Klausova tradicionalismu z této surreálně-existencialistické pozice. Klause lze dát za příklad, že držení se absolutních, pouze konzervativním tradicionalismem viděných hodnot v doufání, že právě toto držení se zuby nehty zachrání bílého muže, je mylné. Je to defenzívní, v podstatě nekrofilní postoj. Nutno na druhou stranu dodat, že extrémně rouhačský a hodnotově vyprázdněný postoj je taktéž k životu neuctivý.A ještě jednu poznámku: ať už Derrida mluvil a psal cokoliv, je důležité vědět, co dělal. Na rozdíl od mnoha, většiny dalších svých západních kolegů, Derrida svými aktivitami prolamoval železnou oponu (jezdil např. přednášet na bytové semináře prof. Hejdánka, tedy co já vím - a divil bych se, kdyby to bylo všechno). Přiznám se, že jsem ani filosofii prof. Patočky moc nerozuměl, holt, není to dáno každému - ale statečným činům těchto dvou mužů jsem rozuměl velice. A nebyla to legrace. Prof. Patočka zemřel po vyčerpávajícím výslechu na StB. Prof. Derrida strávil Silvestra ve vazbě poté, co mu v průběhu přednášky v nějakém pražském bytě dala StB v hotelovém pokoji do zavazadla nějaké drogy, které pak při jeho odjezdu z republiky "slavně odhalila". Derrida dostal na celu jednoho kriminálníka, který si chtěl povídat, a Derrida vůbec netušil, co se po něm chce, kriminálník začal být vzteklý a agresivní, a Derrida se docela důvodně začal obávat o své zdraví.... ... kdoví, jestli si takto paradoxně Derrida téměř nesplnil "svůj sen o násilí"?!?Takže, pokud jejich filosofie měla něco společného s jejich činy, jak oni sami tvrdili a jak je všeobecně přijímáno, pak asi na té jejich filosofii opravdu něco bude !! Bude potřeba se na ně podívat ještě jednou, lépe, pozorněji. A z více stran