23. srpna 2018 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Bojuji do posledního dechu, říká režisér Ivan Fíla. Film o zpěváku Petru Novákovi vzdát nehodlá

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Režisér Ivan Fíla. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Režisér Ivan Fíla. | foto: Lidové noviny

PRAHA „Až přijde správný čas, rozjedu to znovu.“ Ivan Fíla žádný ze svých projektů neopouští a trpělivě číhá na správnou příležitost. Třeba i do doby, než se uvolní George Clooney… Režisér Ivan Fíla se dále v rozhovoru rozpovídal například na téma svých cest v mládí, psaní filmu pro hollywoodské megahvězdy, o téměř získaném Oscarovi, knižní románové prvotině i o jeho vlastní verzi filmu o Jiřím Kajínkovi, ke kterému nakonec nedošlo.

LN: Vraťme se zpočátku trochu do minulosti: Co u Vás tehdy vedlo k tak špatnému kádrovému posudku, že Vám tady nebylo umožněno studium na FAMU?

Odmítl jsem jako jediný z obvodu jít volit. Dokonce za mnou přišli s tím, jestli jsem nezapomněl, ale já jim odpověděl: „Ne, já komunisty volit nebudu.“A pak se mi při přijímacích zkouškách na FAMU Otakar Vávra zeptal na můj názor na rok 1968. Tak jsem mu svůj upřímný názor řekl a začal chystat svůj útěk na Západ.

LN: V devatenácti letech jste přes bývalou Jugoslávii emigroval. Tam jste se probíjel mezi Itálií, Švýcarskem, Francií, Holandskem a Německem. Jak dnes na tuto bezesporu strastiplnou cestu vzpomínáte?

Zpětně velice dobře, protože to byla velmi dobrodružná cesta. Utíkal jsem náročným terénem z tehdejší Jugoslávie do Itálie. Naštěstí jsem hodně sportoval, v Praze jsem hrál fotbal za Duklu a za Bohemians, a to mi hodně pomohlo. Jelikož to byl nelegální přechod, bál jsem se Jugoslávců a myslel si, že Italové budou přívětiví a pustí mě k nim, ale bylo tomu právě naopak. Takže jsem nakonec utíkal dvanáct kilometrů - s docela těžkým batohem - a Italové za mnou. Byl jsem však rychlejší! Doběhl jsem na nádraží v Terstu, ale vlak, který tam stál, jel místo do Milána, kam jsem původně chtěl, do Švýcarska. To jsem ovšem netušil, únavou z nervového vypětí jsem usnul a probudili mě celníci, a když jsem jim řekl, že jedu do Milána, smáli se a řekli, že to je úplně někde jinde a já jsem ve Švýcarsku. Tak jsem je poprosil, ať mě tam pustí, že v Bernu požádám na americké ambasádě o azyl. Důkladně mi prohlédli batoh a když nenašli žádné drogy, nechali mě jet dál. V Bernu jsem šel na americkou ambasádu, kde mi sdělili, že o azyl mohu žádat jen v Paříži. A tak jsem opět bez víza cestoval do Paříže, a když jsem tam dorazil, dozvěděl jsem se, že Paříž žádost nepřijímá, ať to zkusím v Amsterdamu. Takže opět bez víza do Amsterdamu, kde mi řekli, že musím na generální konzulát ve Frankfurtu. Získal jsem vízum do Švédska a na základě toho tranzitní vízum do Německa. Na nádraží ve Frankfurtu jsem objevil české exilové noviny, tam bylo několik adres na pomoc uprchlíkům, šel jsem tam, a najednou jsem za pár dní seděl ve škole a učil se německy.

LN: Byl jste ve správnou dobu na správním místě.

To nevím, byl to prostě osud a výsledek několika spontánních rozhodnutí. Nějak se vše dobře rozjelo, a tak jsem místo vysněné Ameriky, požádal o azyl v Německu, který jsem pak za osm měsíců dostal.

LN: Nakonec jste vystudoval na Filmové fakultě v Kolíně nad Rýnem režii, scenáristiku a fotografii. Takže sen se Vám nakonec splnil?

Po pravdě řečeno, čistě profesně FAMU by mi asi vyhovovala víc, ale byl jsem šťastný, že jsem vůbec mohl studovat a cítil se svobodný, což bylo pro mne v životě vždy to nejzákladnější.

LN: A cestování Vás pak už nelákalo?

Ale to víte, že ano! To mě nepustilo dodnes.Během studia jsem o prázdninách cestoval do Hongkongu, Thajska a na Filipíny, kde jsem fotil pro jedno německé nakladatelství, tím jsem si přivydělával na své cesty, a po studiu jsem si splnil svůj sen a udělal cestu kolem světa. Letadlem jsem obkroužil celou zeměkouli a zůstával tam, kde mě to nejvíc bavilo a dál jsem fotil pro nakladatelství.

V roce 1993 jste natočil dokumentární film Václav Havel – Česká pohádka. Mnoho Čechů ale Havlovi zazlívá, že za jeho prezidentování nebyla u nás komunistická strana zakázaná. Řadíte se k nim také?

I v Německu nebyla komunistická strana ve své původní formě zakázaná, jen se – jako u nás – přejmenovala. Sám Václav Havel k tomu dle mého názoru neměl ústavní pravomoc. K celospolečenské diskusi na toto téma se však neměl ani parlament, nedošlo k nastavení politických pravidel a následnému procesu, kde by za demokratických podmínek mohla být tato strana zakázaná. S totalitní minulostí jsme se bohužel vypořádali velmi povrchně a špatně. Tvrdit, že za minulostí uděláme tlustou čáru, je nejhorší řešení jak ze společenského, tak i morálního hlediska. Nejenže je to pohrdání miliony obětí komunistického teroru, ale v zásadě platí, že klíč ke všemu důležitému je v minulosti a člověk musí minulost neustále připomínat, křísit, zkoumat. Myslím, že aktuální vývoj politické situace u nás i ve světě vyloženě vybízí k tomu, abychom si připomněli různé tragické události a vyvarovali se stejných chyb. Únor 1948 nebyla krvavá revoluce, ale dlouhodobý proces, podobně tomu bylo v srpnu 1968, a my se musíme opět zamyslet nad tím, zda naše křehká a stále ještě nezakotvená demokracie není zásadním způsobem ohrožena, když si do čela vlády zvolíme trestně stíhaného miliardáře a bývalého estébáka, se kterým Slovensko nechce mít nic společného, a který je konfrontován s desítky střetů obchodních zájmů a pod rouškou falešné očisty nemocného partajního systému nás nenápadně vmanévrovává do jiného druhu totality - autokracie, a my se pak budeme zpětně ptát, jak bylo možné, že jsme to dopustili. To už ale bude pozdě. Za demokracii se musí bojovat, musíme ji zuby nehty bránit. A když vyjdou miliony lidí do ulic jako v roce 1989, tak vůli národa nemůže potlačit žádný autokrat, žádný diktátor, ani demagog. To je běh dějin, a ty se opakují, sice vždy v jiné formě, ale podstata je stejná. A my se z naší tragické minulosti musíme poučit.

LN: Natočil jste šestidílný televizní dokumentární cyklus o Hitlerovi. Jak tuto výpověď přijalo německé publikum?

Byla to zajímavá práce, procestoval jsem při ní různé světové archivy, třeba ve Washingtonu či Londýně a myslím, že jsem Hitlera až rentgenově prosvítil. Film měl vysokou sledovanost a získal cenu za nejlepší německý televizní dokument.

LN: Vaším prvním celovečerním hraným filmem byla Lea: tíživé komorní drama osudu ženy, která o svém údělu nerozhodovala sama. Psychologicky však nemohu uvěřit, že by se časem opravdu mohla ve vztahu ke svému muži-trýzniteli tak změnit...

Jedná se o extrémní osudy dvou outsiderů, kteří se k sobě pomalu přibližují. Lea svůj vztah k muži, který ji donutí ke svatbě, změnila poté, co pochopila, že on sice neumí svoji něhu vyjadřovat tak, jak ona si představovala, ale přesto ji v sobě má. Jakási filmová báseň o spletité cestě do hlubin lidské duše.

LN: Pro Vás dalším osudovým momentem byla projekce tohoto filmu na festivalu v Benátkách, kde vyhrál jednu z hlavních cen. Co bylo pak?

Film se vydal na americké turné, pak na další festivaly, kde vyhrál mnoho cen. Na festivalu v Neapoli, kde obdržel Grand Prix, seděl v porotě slavný kameraman Edward Lachman, který se pro film nadchl a doporučil ho na festival v americkém Telluride, což je malé městečko vysoko v horách. To bylo úžasné, protože ten navštěvuje velmi speciální publikum – agenti z LA, zástupci velkých filmových studií, ale i nadšení diváci. Film pětkrát opakovali, což se předtím ještě nikdy nestalo! Následně jsem dostal smlouvu u agentury William Morris v LA, která mne začala zastupovat a můj agent pak film ukázal Stevenovi Spielbergovi.

LN: A jemu se film tak zalíbil, že Vám nabídl smlouvu na napsání scénáře a následnou režii pro film The Betty Schimmel Story. Takže jste se hned pustil do psaní?

Přede mnou na tom projektu pracovalo už devět scénáristů, já byl desátý, ale první ve spojení s režií. Film produkovala pro studio Wendy Finerman, producentka Forresta Gumpa, která jako první žena v Hollywoodu získala Oscara za nejlepší film.

LN: Pak prý jste se ale začal nějak vzpouzet?

To není vůbec pravda, nevím, odkud to máte?! Vzpouzím se ale často proti tomu, když se u nás s oblibou šíří likvidační a nepravdivé pomluvy. Dopsali jsme scénář, který se Stevenovi líbil a odsouhlasil ho. Nastal tu však jiný problém: šéfem produkce se mezitím stal jakýsi Kanaďan, který rezolutně scénář odmítal a nabízel nesmyslná řešení. Snažil jsem se mu stále argumentovat Spielbergovým názorem, ale jeho odpověď byla lakonická: „Tady rozhoduji já.“ A tak jsem byl postaven před volbu, kterou jsem musel udělat během několika minut: buď to udělám po vůli Kanaďana a honorář byl tak vysoký, že bych se finančně na dlouhá léta zajistil, anebo odmítnu a tím pádem ztratím nárok na zbytek honoráře. Odmítl jsem. A jestli jsem na něco dodnes hrdý, tak je to tohle. Nenechal jsem se koupit, nezaprodal jsem se. Cítil jsem se osvobozený. O necelý rok později na Zlatých Globech za mnou pak Steven přišel a omluvil se mi. Kanaďana vyhodili tři měsíce poté, co jsem na projektu skončil. Po mně projekt převzal Kenneth Branagh se svou ženou, herečkou Helen Bonham Carter, která měla hrát hlavní roli, ale skončili stejně jako já. Steven Spielberg mne pak ujistil, že se na něj mohu kdykoliv obrátit, když budu něco potřebovat nebo přijít s nějakým nápadem, a to se také stalo. Na tom se dodnes nic nezměnilo. Jako tvůrce mne, moji práci i můj zásadový postoj, velmi respektoval.

LN: Ve svých filmech se nejraději držíte vlastní scenáristické, režisérské a producentské práce. Má to jistě svoje výhody...

Zastávám názor, že film je týmová práce, ale v zásadních tvůrčích rozhodnutích to není demokratická záležitost. Film je vize autora a režiséra, nemohou vám do toho mluvit desítky lidí, protože to negativně ovlivní výsledek: už to není vaše vize, ani těch druhých, je to pak jen jakási kaše bez chuti, od každého trochu. Když píši scénář, mám jasnou vizi, od které nechci ustoupit. A naštěstí se mi to vždycky vyplatilo a mělo to úspěch.

LN: Před jedenácti lety jste byl osloven napsat a režírovat film o Jiřím Kajínkovi, na kterém jste se měl podílet společně s producentem Petrem Jáklem. Od spolupráce jste však byl následně odstřižen. Pociťujete to dodnes jako křivdu?

Samozřejmě! To byla velmi negativní zkušenost. Vůči mně i mým spolupracovníkům se syn a otec Jáklovi zachovali zcela hanebně. My už jsme film začali připravovat, napsal jsem scénář, který původně schválili, a pak mne z projektu vyhodili. Mě na Kajínkovi nezajímala senzace, ale onen skrytý mafiánský systém za ním, který jsem odhalil. Dva roky jsem na tom pracoval, rozehrál nitky celé kauzy a ukázal na viníky. Scénář měl skvělý ohlas, ale Jákl si zřejmě ve svém megalomanství usmyslel, že se z bývalého judisty stane režisér, a tak mne z projektu s pomocí svého otce vyšoupl.

LN: A jak dnes pohlížíte na cenzuru ve veřejnoprávní německé ZDF vzhledem k Vašemu dokumentu o politikovi Joschkovi Fischerovi?

Dostal jsem zakázku natočit dokument o někdejším ministru zahraničí, takže jsem na tom začal jako vždy intenzivně pracovat. Vyzpovídal jsem stovky očitých svědků, mezi nimi i teroristu Carlose, který si odpykával ve Francii doživotní trest, a velmi věrohodně líčil, jak začátkem 70. let skrýval zbraně ve frankfurtském bytě u tehdejších revolucionářů Joschky Fischera a Daniela Cohn-Bendita. Sestříhal jsem hrubou verzi téměř dvouhodinového filmu, z kterého vyplynulo, že na základě mnoha výpovědí očitých svědků, Joschka Fischer ve své funkci ministra zahraničí vědomě lhal. Při slyšení v parlamentu totiž prohlásil, že nikdy neházel Molotovovy koktejly. Můj film ho jednoznačně ze lži usvědčil. Nešlo ale vůbec ani tak o tu lež samotnou, jako spíš o proměnu bývalého revolucionáře a bojovníka proti německému establishmentu, který se sám stal establishmentem a začal používat stejné metody politické manipulace, proti kterým kdysi bojoval. Film jsem nesměl dokončit a dostříhal ho za mne jiný režisér. Po uvedení v televize vyšel v renomovaném deníku F.A.Z. článek na celou stránku, kde bylo můj hrubý sestřih analyzován a televize ZDF obviněna z cenzury. Toto byla pro mne velká satisfakce.

LN: Váš druhý celovečerní hraný film byl v roce 2004 Král zlodějů. Kde jste získal inspiraci k námětu o dětských lupičích?

Ty malé zlodějíčky jsem už dříve zaregistroval v různých evropských městech. Největší impuls však přišel v Miláně, kde jsem viděl, jak okrádají turisty hned po výběru z bankomatu. Policejní prezidentka mě pak zavezla za město nahlédnout do jejich převážně romských kempů. Stejný fenomén však existoval i v Berlíně, kde to však funguje více skrytě. Točí se v tom obrovské peníze a děti se sem pašují z různých chudých zemí.

Ivan Fíla očima autorky

Český filmový režisér, scenárista a producent Ivan Fíla je bezesporu zajímavý, charismatický muž - a to nejenom svou zvláštní, oduševnělou vizáží a vytříbeně jemným vystupováním. Muž, který se vrací do své rodné země s nadějí a odhodláním sdělit vše, co považuje za čestné a morální. Muž, který se ve svých filmech dokáže vcítit do zranitelné ženské duše, stejně tak jako do nitra rozdílných mužů s pozoruhodnými osudy. Muž, který svým filmem Král zlodějů měl téměř na dosah nejprestižnější světové filmové ocenění – Oscara. Ivan Fíla je muž, kterému nikdy nechyběla odvaha a touha po splnění svých snů, entuziasta s křehkou duší romantika, který si však pevně stojí za svými názory a nikdy neuhýbá z cesty. Muž, který ve vás zkrátka zanechá dojem...

LN: Mimo četné zahraniční úspěchy je tento film držitelem hned čtyřech Českých lvů. A Slovensko snímek nominovalo dokonce na Oskara! Pociťoval jste to jako poctu?

To bezesporu. Dokonce jsme se s filmem dostali do širší nominace, na tak zvaný short list. A kdyby se do propagace filmu v Hollywoodu investovaly nějaké peníze a film vidělo ještě více akademiků, měl film reálné šance dostat se do konečného výběru a možná i vyhrát. To jsem se dozvěděl později od mnoha vlivných akademiků, kteří urgovali, aby produkce tuto obrovskou šanci nepropásla. Bohužel se tak nestalo. Ale i tak to považuji za velký úspěch!

LN: V Cannes velice ocenili Váš scénář k hořkosladké romanci Bella Luna, kde jste už prý měl vybrané světové megastar: Meryl Streep, Sharon Stone, Fanny Ardant, Johna Malkoviche či Al Pacina. Dočetla jsem se, že z natáčení ale nakonec sešlo. Proč?

Je to opět nepřesné.

LN: Vy jste ty rozhovory neautorizoval?

Nevím, o jaké prameny se jedná, na internetu kolují různé věci. Fakt je, že Bella Lunu jsem původně napsal pro Sophii Loren a Omara Sharifa. Když jsem začal psát scénář, s oběma jsem se sešel a domluvili jsme se na koncepci. Scénář se jim velice líbil a podepsali mi, že v tom chtějí hrát. Na realizaci filmu však nebyl dostatek peněz, tak jsem se rozjel do Ameriky a myslel jsem si, že když tam vyslovím jejich jména, budu mít vyhráno. Ale narazil jsem: šéfové hollywoodských studií souhlasili sice, že se jedná o legendy zlatých časů kinematografie, ale dnes tyto jména už netáhnou, a k tomu považovali scénář sice za velmi zdařilý, ale na jejich vkus příliš evropský. Navíc Omar v tu dobu zrovna onemocněl a toto obsazení rázem padlo, takže jsme s holandským producentem a investory hlavní představitele začali hledat podle „americké vidiny“ a tím jsme se dostávali do kolotoče vlivných agentů, manažerů a celé té hollywoodské mašinérie, kdy vám stále někdo říká, za jakých podmínek je takové hvězdné obsazení reálné, jak musíte scénář upravit a jaké ústupky udělat. Ano, sešel jsem se s Meryl Streep, Sharon Stone, Fanny Ardant či Jeremy Ironsem a Alfredem Molinou, a byla to krásná a obohacující setkání, na které budu vždy i s patřičnou hrdostí vzpomínat, přeci jen se to nepodaří leckomu, ale konečné slovo měla nakonec vždy ta armáda hollywoodských manažerů a finančníků a z mého příběhu by nakonec zbylo jen torzo, anebo by to musel režírovat někdo jiný. A musím se přiznat, že má první volba – Sophia Loren a Omar Sharif – byli pro mne a pro tento specifický příběh pár snů, naprosto dokonalé obsazení. A vnitřní pocit nesmíte nikdy opustit.

LN: Takže jste film vzdal?

Ne, já nikdy nic nevzdávám, vždy bojuji do posledního dechu. Bella Luna není zdaleka ztracena, je jen odložena a já už kdysi v žertu říkal, že si počkám na George Clooneyho, až zestárne. A teď už to žert není, já si opravdu na něj počkám. George je dobrý přítel mého kamaráda Edwarda Lachmana, člověk, který se dokáže nadchnout pro nezávislý evropský film. Miluje Itálii, kde částečně žije, a můj příběh se tam odehrává. A navíc: On bude pro mne ten pravý Omar Sharif! Až přijde správný čas, rozjedu to znovu.

LN: Problémy bohužel provázejí již několik let natáčení filmu Den Štěstí, který má být volně inspirován životem zpěváka Petra Nováka a jeho ženy, herečky Evy Jakoubkové. Napsal jste úžasný scénář, film budete i režírovat, máte vybrané hvězdné herecké obsazení (Vojta Dyk, Judit Bárdos, Jiří Lábus, Jiří Mádl, Miroslav Donutil) a Státní fond kinematografie i Česká televize přispěli několika miliony korun. Tak kde to stále vázne, že už nenatáčíte?

Z mojí strany se nejedná o problém, jsem v tom zcela nevinně. Film jsme začali připravovat, z větší části už byl obsazený, představitel Petra Nováka - Vojta Dyk už začal hubnout, zkrátka nic nestálo v cestě k realizaci filmu. Dokonce proběhla i tisková konference v kině Evald, uváděl ji ředitel ČT Petr Dvořák, který byl pro film velmi zapálený. Po týdnu však přišla ledová sprcha: producent Frič nám oznámil, že přípravy zastavuje, protože nemá na Petrovy písně autorská práva, která vlastní a blokuje sestra Petrovy ex-manželky Daniela Jakoubková. Mezitím nastoupil nový producent filmu Miloslav Šmídmajer a začali jsme s paní Jakoubkovou intenzivně jednat. Ta však vedla soudní spor s dvorním textařem Petra Nováka – Ivo Plickou. Řekla, že do ukončení sporu nám žádné svolení nedá. Spor dávno skončil, a teď je nejnovější verze ta, že nám její kamarádka, Eva Miláčková, oznámila, že pokud ve scénáři nezměním postavu Iva Plicky, který je tam moc pozitivní, souhlas nedá. Nejhorší na tom je, že v tu nejslavnější dobu trvání kapely George&Beatovens, kdy Ivo Plicka psal texty pro Petra Nováka, a kdy se odehrává nejdůležitější část filmu, ho ani jedna z dam neznala. Chtějí mu snad odepřít, že napsal tak velké hity jako Já budu chodit po špičkách, Klaunovu zpověď či Náhrobní kámen? Upírat mu tyto zásluhy je prostě neférové a já takové věci nedělám. Navíc vzápětí přibyly další připomínky ke scénáři, které obě dámy chtějí svévolně prosadit, a které rozhodně nemohu akceptovat, protože by to byl zásadní zásah do scénáře. Do filmu jsme již investovali hodně úsilí i peněz... a já jsem z toho hodně mrzutý.

LN: Hlavně by se nemělo zapomínat na to, že Petr Novák, od jehož smrti 19. srpna uplyne již 21. let, by si ten film zasloužil!

Samozřejmě by si ho zasloužil a já věřím, že by to byl i velmi úspěšný film napříč všemi generacemi.

LN: Jste narozený na Štědrý den, takže Vás nadělil Ježíšek a měl byste být dítětem štěstěny. Věříte tedy stále, že film budete točit?

Vždycky se snažím z jakékoliv situace najít pozitivní řešení. Jdu dál, pracuji na dalších projektech a usiluji o to dotáhnout vše do zdárného konce. A to, že se to někdy nepovede, patří holt k životu. Osud. Za dítě štěstěny se rozhodně nepovažuji, Vaše předešlé otázky a mé odpovědi tomu zrovna nenapovídají. Přesto stále věřím, že paní Jakoubková dojde k rozumu a práva nakonec uvolní. Za dva roky uběhne 75 let od Petrova narození, třeba se nám podaří natočit film k tomuto výročí.

LN: Rada Státního fondu kinematografie přidělila letos Vašemu novému filmu Muž, který stál v cestě 10 milionů korun. Doktor František Kriegel byl v podstatě národní hrdina, který při moskevském diktátu - jako jediný - zachránil československou čest a nezaprodal se okupantům. Mám však obavy, že dnes už se na taková slova jako čest, hrdost, vlastenectví, osobní statečnost – zkrátka nejede. I proto jste se ten osud rozhodl zfilmovat?

Zastávám názor, že si historii musíme připomínat. Myslím, že právě teď - 50 let od okupace naší země - je ta správná doba k reflexi. A u nás těch hrdinů moc nemáme. František Kriegel byl postaven před otázku: buď podepsat, nebo likvidace. Už seděl v letadle na Sibiř, možná, že by zlikvidovali i jeho ženu. Žádný osud však není černobílý, i on měl kaňku z roku 1948, kdy byl zástupce velitele Lidových milicí...

LN: Právě v těchto dnech Vám vychází stejnojmenná kniha.

Ano, román o Františku Krieglovi a ďáblovu advokátu Gustávu Husákovi, a nejen o nich. Kronika času, drama o hrdinství a zradě, o srpnu 1968, kdy byl pohřben sen o svobodě a demokracii. Napínavý thriller, který nenechá nikoho chladným, kdy jsem se opíral o nedocenitelné dokumenty z přísně střežených ruských archivů, které doposud nebyly publikovány. Román má mnohem širší spektrum než film, kde nemusíte hledět na náklady a můžete jít do hloubky. Moc bych si přál, aby román četla hlavně mladá generace a dozvěděla se, v čem jsme kdysi žili a jakých chyb jsme se dopustili.

LN: Co je na filmu to nejtěžší?

Psát scénář a točit film je radost, nejtěžší je shánění peněz. Oproti tomu je psaní knihy velká svoboda. Žijete tím příběhem, nikdo vám do toho nemluví, hrajete si s jazykem a je vám krásně.

LN: Hodně sportujete. Na rozhovor jste dnes také doběhl. Dělá Vám běh dobře stejně jako Forrestu Gumpovi? 

Musím vás opravit, k vám jsem nedoběhl, ale doskákal na švihadle. Takže skákající Forrest. Kdysi jsem to okoukal v Americe od jednoho boxera, který mi řekl, že je to nejlepší druh sportu na kondici, a od té doby běhám a u toho skáču, nebo jen skáču. Moje producentka Wendy Finerman běhala každé ráno 10 mil, někdy jsem se ji snažil trumfnout a předbíhal ji na švihadle, což ji příšerně štvalo. Celá dlouhá léta bojovala za realizaci Forresta, nikdo ten film nechtěl, a pak to dotáhla do šťastného konce, vyprodukovala úžasný film a vyhrála Oscara. Ten duch Forresta přenesla nějak na mě, a od té doby mi to zůstalo, jako by nic nebylo překážkou a nic nemožné. Možná právě z toho čerpám svůj optimismus.

LN: Nejste Vy duší pořád rád klukovsky rozverný? Určitě máte i koloběžku!

Ne, koloběžku nemám, ale klukovsky rozverný jsem. Někdy se cítím, jako by všechno teprve začínalo a celý život jsem měl ještě před sebou. Režisérka Leni Riefenstahlová si našla v devadesáti padesátiletého milence a naučila se s ním potápět. Naše sudkovská teta si přála od svých dětí k osmdesátým narozeninám jako dárek poukaz na seskok s padákem. A skočila, a skáče dodnes. Je jí 84. Tyto příklady mne velmi inspirují. Užívat si života a biologické hodiny zakopat do země.

LN: Kde se cítíte nejlépe? V Německu, USA, nebo tady? Či ještě někde jinde?

Momentálně se cítím dobře tady. Před pár dny to bylo v Hrubém Jeseníku, v Loučné nad Desnou, kde jsem psal knihu. Jindy se cítím skvěle na Sicílii, kde jsem psal scénář...

LN: A kam utíkáte, když Vás všichni naštvou?

Blbě mi bývá jen přechodně. Není to o tom, že by vás moře vyléčilo, protože ty problémy berete s sebou. To krásné prostředí Vás jich nezbaví. Když si sednu ke stolu a začnu psát a uzavřu se ve svém imaginárním světě, všechny problémy zmizí. Vypíšu se z nich.

LN: Myslím, že i Vy sám byste byl vhodným námětem k filmovému zpracování. Komu byste svěřit scénář a režii?

Nevím, o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Ale ty různé kotrmelce, které jsem zažil, se snažím zapracovat do svých námětů, jsou mi velkou inspirací.

Po čem toužíte?

Aby se mým blízkým dařilo dobře... a měl jsem pocit, že život má nějaký smysl, že tu nepobývám jen na vyplnění času. A pravda, mám ještě spoustu nesplněných přání... Mně ale někdy stačí k radosti strašně málo: třeba když máte před sebou opuštěnou jemně písčitou desetikilometrovou pláž a slyšíte hudbu moře, anebo, když napíšete kapitolu v knize, která se vám povedla, anebo když uděláte někomu, koho máte rád, radost, tak to opravdu zažívám pocit štěstí...

Ivan Fíla je filmový režisér, scenárista a pedagog. K jeho nejvýznamnějším dílům patří filmy LEA a KRÁL ZLODĚJŮ oceněné na mnoha prestižních mezinárodních festivalech. Lea získala mimo jiné nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film a Evropskou filmovou cenu, Král zlodějů byl v širší nominaci na Oscara a získal cenu za nejlepší evropský scénář. Mezinárodní úspěch mu otevřel cestu do Hollywoodu, kde na pozvání Stevena Spielberga napsal pro Studio DreamWorks a producentku Wendy Finerman (Forrest Gump) scénář THE BETTY SCHIMMEL STORY. Kromě hraných filmů natočil pro zahraniční televize dokumentární filmy Margarete Buber-Neumann – Německý osud, Kroky v labyrintu, Václav Havel - Česká pohádka, Hitler – Vyděrač, Mlha, Joschka Fischer a další. Román MUŽ, KTERÝ STÁL V CESTĚ je jeho literární debut. 

Eva Rokytová
  • 0Diskuse