Sobota 8. srpna 2020svátek má Soběslav 15 °C skoro jasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Divadlo bylo záchrana života. Baví mě inscenace o rodinném marasmu, říká herec Kryštof Rímský

Posila Vinohrad. V novém působišti Kryštof Rímský zkouší Baladu pro banditu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Posila Vinohrad. V novém působišti Kryštof Rímský zkouší Baladu pro banditu. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

PRAHA Herec Kryštof Rímský (* 1975), někdejší divoký kluk z Kouteckého časosběrného dokumentu, je už dávno dospělý a zodpovědný. Ale má pořád velké kouzlo bezprostřednosti, horoucí srdce, smysl pro spravedlnost a otevřenou povahu.

Ke své minulosti říká, že objevoval spoustu zakázaného ovoce a úplně netušil, které je jedovaté. A teď po letech opouští „undergroundový“ Činoherák v Ústí a jde do Divadla na Vinohradech, což je tedy skutečně veleskok.

LN: Proč po tolika letech opouštíte Činoherní divadlo v Ústí?
Zaječí úmysly jsem měl víckrát, pokaždé když docházelo k dalším sporům a rozbrojům, když jsem řešil dojíždění, když se mi narodilo další dítě. Ale nikdy jsem se nerozhoupal, a i když to vypadalo, že asi odejdu, zase jsem k divadlu přilnul a nedokázal jít. To místo a lidé mě tam drželi, a to nejenom herci, ale ti, kteří nejsou vidět, třeba bez technikáře Kadeřábka by ústecký Činoherák nebyl tím, co je, a tak podobně. Neuměl jsem si představit, že bych se svou povahou vydržel někde jinde. Byl to můj druhý domov, do kterého jsem se pořád vracel.

LN: Ale to přece nebylo vaše první angažmá po DAMU?
Ne, po škole jsem šel do Brna do HaDivadla za Jiřím Pokorným, ale ten právě v té chvíli odešel do Prahy. Tak jsem se tam rok a půl potloukal a pak Josef Kovalčuk přivedl jednu ruskou režisérku a to jsem nevydýchal, bylo to s ní nesnesitelné, podle mě je to duševní mrzák a nechápu, že pořád ještě učí na JAMU. Měl jsem s ní osobní konflikt a utekl jsem do Prahy. Půl roku jsem nedělal nic a pracoval v hospodě. Pak za mnou přišel Marek Němec, můj spolužák, a řekl, ať s nimi jdu do Ústí, že tam odchází celý ročník a režisérka Natálie Deáková. Tak jsem šel a nelitoval.

LN: Tahle parta ale už postupně taky vymizela, zatímco vy jste zůstal. Proč?
Nastoupil jsem v roce 2005 a hned jsme udělali Aloise Nebela s Leošem Nohou v hlavní roli. Bylo to pro mě úžasné prostředí. Bylo to tam lehce ujetý, já jsem vyrostl v undergroundovém prostředí a je mi to blízké a najednou jsem zjistil, že i v této době existuje v Česku undergroundový svět, a to nejenom v divadle. Že se to týká i kapel, výtvarného umění a že je to zakořeněné v myšlení lidí. Hrozně mě to bavilo, a i když jsem v Praze měl ženu a dítě a chtěl s nimi být, říkal jsem si, že sto kilometrů není až tak daleko.

Leoš a Pepa mě protáhli ostrým ústeckým podzemím, včetně všech zapomenutých děr, rázovitých romských hospod. Není to ale pro každého, někdy to může být i nebezpečné, člověk se musí mít na pozoru.

LN: A vy jste docela startovací, to hned mohl být malér.
Jenže já vyrostl v cikánských čtvrtích a vím, že když se začne něco mlít, tak oni rychle pochopí, že jsem stejný magor, a je klid. V Ústí jsem se zabydlel a to, jak se tam dělalo divadlo, mně absolutně vyhovovalo. Taky Natálie a scénograf Lukáš Kuchynka divadlo cítili podobně, a ještě přivedli Honzu Jankovského, kterého jsem nejdřív nesnášel, ale pak jsme se skamarádili.

Dlouho jsem si myslel, že to nemůžu opustit. Pak nastal malér s radnicí v roce 2014 a já už se znovu nechtěl vracet. Ovšem šéfem se stal Honza Plouhar a přemluvil mě. Manažérsky to zvládl výtečně, dvakrát po sobě postavil soubor a vymyslel dramaturgické plány a řekl bych, že se v tom našel.

Začaly další čtyři pohodové roky a pak přišel režisér David Šiktanc, u kterého jsem se obával, jestli nebude na ústecké prostředí moc jemný, ale ukázalo se, že ne. Používá sice hodně intelektuální jazyk, ale zase má cit pro literaturu a umí z těžkých románů vytáhnout jádro. Baví mě to s ním a chtěl bych v té práci pokračovat. Ale taky se chci věnovat svým synům, kteří jdou do puberty, a to při tom dojíždění tak úplně nejde. A k tomu se přidružuje i to, že v divadle přece jen trochu proběhla generační výměna, přišli noví lidé, jsou skvělí, mají úžasný drajv, ale vedou to někam jinam a už to není úplně moje a já do toho nahlížím bokem. Už mě ten motor tak dobře nenaskakoval, ale když tam přijedu, ta radost se zase vrátí. A tak jsem asi udělal dobře, že jsem se konečně rozhoupal.

LN: Malér s radnicí, to byla dost výživná kauza, kdy se opět divadlo dostalo na první stránky novin. Je z toho nějaké poučení, ani ne, co?
Už delší dobu chtěla radnice Činoherní studio zlikvidovat, šlo samozřejmě o ten barák. Zkoušeli leccos, třeba nás chtěli sfúzovat s velkým divadlem. No a po zvolení prezidenta Zemana se otevřely rudohnědé stoky a začalo se účtovat s havloidy, jak se stupidně začalo říkat. A chlapcům, kteří tehdy vedli Ústí, narostlo sebevědomí. A tihle hoši ze sociální demokracie se rozhodli, že zatočí s drzým divadlem, drzým Achabem Haidlerem, který divadlo vedl, a s drzým hercem Maryškem, který, jak tvrdili, veřejně nadával primátorovi. Jenže tak to nebylo, on se převlékl za žebráka na náměstí a měl tam primátorovo telefonní číslo s vulgárním odkazem, aby mu občané zavolali. No a lidé volali, byl to hezký happening. Maryško se s ničím nemaže, když o něm radní lhal, tak mu prostě dal přes hubu. A ti radní lhali nehorázně.

Já jsem se o tom všem po letech nedávno rozhovořil pro Český rozhlas Sever. Řekl jsem tam, že bych nedoporučoval, aby se město znovu pouštělo do podobného dobrodružství s divadlem, protože mladí herci jsou o hodně radikálnější než my a o divadlo se nenechají připravit. Připomněl jsem znovu, co se dělo, že radnice chtěla Činoherní studio zlikvidovat, že jim vadilo. A že v lepším případě z něj chtěli udělat poslušnou regionální scénu, která se zbaví své kontroverznosti a přijde o svého ducha. Ještě jsem řekl, že padaly různé urážky a že i já jsem lidi urážel, což už bych dnes nedělal. No a tahle pasáž se nemohla vysílat, protože prý nebyla vyvážená, že prý se nehovořilo o tom, že Činoherní studio mělo za sebou defraudaci a finanční nekázeň. Takže toto účelové nařčení, které se v kauze jasně prokázalo jako lživé, se znovu vytáhlo na světlo a opět se s ním operovalo. A když jsem popsal věci pravými jmény, muselo to z vysílání ven, takže v regionálním vysílání Českého rozhlasu normálně panuje cenzura.

LN: Měla jsem za to, že se pod vlivem této kauzy vyměnila radnice. Že divadlo slavně zvítězilo.
To sice ano, ale nevydrželo to. V roce 2014 zvítězilo hnutí ANO a druhé bylo Hnutí pro Ústí. Nezkušenost naivních chlapců a děvčat sehrála svoji roli. Jedna věc je, kdo byl zvolený, druhá věc je magistrát a jeho úředníci, ti tam jsou od počátku a těm teče krupice, a když jim téct přestala, začali těmhle naivkám zatápět a nakonec je složili. Koalice chvilku fungovala, ale nakonec Hnutí pro Ústí z koalice odešlo do opozice. Ale to už divadlo bylo zpátky a prosadilo se, že nebude o. p. s., ale příspěvková organizace, takže město zase získalo kontrolu. Čertovo kopyto je zase zpátky a manévrovací prostor se zmenšil. A to se odrazilo třeba na tom, že Jirka Maryško, režisér Filip Nuckolls a dramaturg Vladimír Čepek tam nejsou úplně vítaní. Nuckolls je ale v Ústí oblíbený, je už dvacet let Ústečák, k divadlu a k Sudetům má vztah a ví se to o něm.

LN: U divadla jste ve třetí generaci, dědeček byl režisér, táta je taky herec.
Dědu si pamatuju jako rtuťovitého chlapíka, byl to infarkťák, který řval a hulil, oni měli s tátou poněkud komplikovaný vztah. Žádnou dědovu práci jsem pochopitelně neviděl, umřel dost předčasně a vím o něm hlavně ze vzpomínek jeho žáků na brněnské konzervatoři, kde učil. Když jsem přišel do Brna do divadla, třeba Ivana Hloužková a její sestra Ilona Vaňková na něj s láskou vzpomínaly a říkaly, že sice řval, ale byl moc hodný.

LN: No a měl jste nějakou jinou volbu než divadlo?
Já o tom ani moc nepřemýšlel, pro mě to byla záchrana života, v té době jsem totiž skončil s tvrdými drogami. Když jsem dělal přijímačky na DAMU, byl jsem ještě na léčení. Po gymplu, který jsem dodělával naněkolikrát, jsem se potloukal po hospodách jako pingl a ve 22 letech jsem potkal svou ženu, to jsem zrovna měl své světlé období. A pak jsem do toho spadl znovu, ona to poznala a utekla mi. Já ji chtěl zpátky a šel jsem za našima, aby mi pomohli. Ale je pravda, že ještě předtím jsem se pokoušel s Rosťou Novákem o přijetí k Honzovi Schmidovi, a nevzal nás. No a já si hned pak šel šlehnout, protože jsem tu emoci nemohl vydržet.

LN: Problém s drogami se promítl i do časosběrného dokumentu Evoluce 4 z revoluce. Proč jste s nimi začal?
Za tím byly divoký devadesátky, pokus o únik z domova, kde byl šílený Bok, máma a táta byli taky otravní. Objevoval jsem spoustu zakázanýho ovoce a úplně netušil, který je jedovatý. Dokument točil Pavel Koutecký od roku 1989, kdy mně bylo patnáct, po jeho smrti to přebral Jan Šikl, několik let tam vůbec není, protože mě nenašli, já žil v brlozích a pohyboval se na okraji společnosti. Na ty přijímačky na alternu k Josefu Kroftovi se mnou chodila máma a spolužáci se mě ptali, proč tam se mnou je, když jsem starší než všichni. Já jim vysvětloval, že mě hlídá. Krofta mě nakonec vzal, uvěřil mi, že to myslím vážně. Ale když udělám jeden průšvih, tak prý letím. To se nestalo, já jsem se vrátil o pár let zpátky, omládl jsem, byl jsem šťastný, našel jsem svou komunitu.

LN: Takže happy end. Další komunita bylo Ústí, ale my jsme skoro vůbec nemluvili o rolích, které jste tam hrál. A řekla bych, že jich bylo dost...
No jo, ale Plouhar mi vyžral všechny hlavní role, o které jsem stál. Ale ne, zahrál jsem si hodně, třeba v inscenacích Natálie Deákové, bavily mě ty o rodinném marasmu. To je její téma a ona to umí, dostala to i do Jánošíka.

LN: Teď zkoušíte na Vinohradech, bude to taky happy end, chcete tam do angažmá?
Už jsem to podepsal. Ale před čtyřmi lety jsme si založili s Filipem Nuckollsem, Paulem Bournem, Janou Poláškovou, Honzou Jankovským a Kristinou Žantovskou Divadlo 6–16. Hráli jsme naposledy na Jatkách 78, ale teď už se zase přesouváme. Je to záležitost, která nás baví, děláme ji bokem a platíme si to ze svého. S námi je to tak, že občas skoro pomalu zanikneme a pak se zase někde objevíme, jako teď v ústeckém Hraničáři, kde asi bude naše příští premiéra. Bourne vždycky něco dovalí z Anglie, co nikdo jiný nemá, Čepek to přeloží a je to. 

EVOLUCE 4 Z REVOLUCE

Kryštof Rímský je jedním ze čtyř lidí, které dvacet let sledoval filmový štáb poté, co v listopadu ’89 vystoupili na veřejnosti. Kryštof Rímský se do výběru dostal jakožto mladý účastník zásahu na Národní třídě (bylo mu čtrnáct let), dalšími sledovanými osobnostmi byli hudebník Michael Kocáb, disident Jan Ruml a studentský vůdce Martin Mejstřík. Natáčení začal režisér Pavel Koutecký v roce 1990 a pokračoval v něm až do roku 2006. Po jeho smrti převzal natáčení režisér Jan Šikl.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Biolog Komárek: Jsme účastníky největšího sociologického experimentu všech dob

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Měsíce trvající pandemie nám převrátila životy naruby. Známý biolog, filozof a autor dvou desítek odborných knih a tří...

Brzy dospěju do bodu, kdy si účet na Facebooku zruším, říká Lucie Výborná

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium „Je to hra. Hra, která by měla být přínosná, užitečná, inspirativní,“ říká o své práci moderátorka Českého rozhlasu...

Proč koronavirus už téměř nezabíjí. Vytratí se, nebo se vrátí ještě silnější?

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Koronavirus je záhadný. Nečitelný. I když ho zkoumají ti nejchytřejší lidé, pořád o něm víme málo. Chová se jinak. Je...