3. dubna 2019 12:59 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Hudba u nás už není zakázaná, říká malijský kytarista Habib Koité

Habib Koité | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Habib Koité | foto: Daniel Sheehan

Kytarista Habib Koité z Mali, jedna z největších hvězd africké hudby, vystoupí 4. dubna v pražském Paláci Akropolis a o den později na trutnovském festivalu Jazzinec. Podobně jako se v jeho hudbě prolínají prvky původních afrických stylů s blues, rockem a popem, má Koité co říct k tradiční společnosti i k naprosto aktuálním tématům.

V rodině jste získal povědomí o tradiční kultuře. Později jste studoval klasickou hudbu v Bamaku. Která z těchto dvou „škol“ byla pro vaši dráhu důležitější?
Pocházím z rodiny griotů, což je stará kasta, společenská skupina, jejíž příslušníci se už z podstaty věnují jednak hudbě a jednak udržování protokolárních pravidel. Griotové byli mluvčími šlechty a vládců, dodnes mají na starosti oficiální proslovy. Dojednávají sňatky mezi rodinami, sdělují veřejně jméno nově narozených dětí, asistují u křtů. Já jsem griot a tyto dovednosti jsem zdědil. A vedle toho jsem se v určitém období svého života rozhodl pro studium hudby. Mám tedy tyto dvě „školy“ – chcete-li –, které se vzájemně doplňují. Moje matka doma stále zpívala, otec hrál na kytaru, já jsem si půjčoval nástroj od něj nebo od staršího bratra. A když jsem pak odešel hudbu studovat, všechno se to propojilo.

Máte možnost i ve své tvorbě zúročit to, že jste griot?
Ano, stále z toho těžím. Je to základ, na kterém mohu stavět a od něhož se mohu odrazit a vydat se novými směry. Hudba, kterou tvořím, je inspirována vším tím, co jsem pochytil jak doma v rodině, tak v hudební škole. Těžím tedy jak z griotské tradice, tak ze západní hudby a ze znalosti její notace. Sám si píšu texty, sám aranžuji a tak vzniká moje tvorba, která je blízká uchu posluchače u nás v Africe, připomíná tradiční hudbu, ale přitom je to úplně nový styl.

Jak se prolínání tradičních a moderních přístupů projevuje ve vašich textech?
Píšu často texty na společenská témata. Nemusí se nutně týkat tradiční společnosti, ale některé rituály lidé zachovávají stále. Žení se a vdávají, mají děti, které musí nějak pojmenovat. Náboženský učitel, marabut, vybírá pro dítě jméno v koránu, uděluje požehnání. Sousedé přicházejí na oslavu, ženy se uvnitř domu starají o děti. To vše se v afrických rodinách stále odehrává. A já jsem u takových obřadů často přítomen a zpívám. Ale vedle toho mám písně o životním prostředí nebo o míru. To všechno jsou důležitá témata.

Důležitým tématem je v poslední době také migrace. Ostatně bluesman Eric Bibb, se kterým jste před lety měl společný projekt Brothers in Bamako, pojmenoval své pozdější album Migration Blues. Jak se toto téma dotýká vás osobně?
Naprosto bezprostředně. Mladí lidé ze subsaharské Afriky musí překonat nejprve velkou poušť – jejich cesta vede často přes severní část Mali – a potom je před nimi moře. Jejich cesta je plná utrpení. A blues je hudba pojmenovaná podle utrpení a smutku. Migrace a blues, to patří k sobě. S cestou za novým domovem souvisí bolest, hlad, únava. Musíte čelit smrti, abyste na druhé straně mohli dojít hojnosti.

Jako hudebník jste slavil první úspěchy na Západě už na počátku 90. let. Změnila se Evropa od té doby?
Evropa se velmi změnila. Cítím, že je nasycena. Já sám nejsem migrant, jezdím do Evropy pracovně, ale potkávám migranty ve velkém množství a je mi jasné, že v Evropě není dostatek prostoru, aby se zde všichni usadili a mohli si snít své sny o ráji.

Projevuje se tato nasycenost i v tom, jak se lidé v Evropě dívají na vás?
Musím přiznat, že občas se v mé mysli odehrávají určité představy. Představte si autobus plný Afričanů, který řídí Evropan. Když na turné přejíždíme z jedné země do druhé, říkám si na hranicích, že nás možná podezírají z toho, že jsme skupina migrantů. Nikdy jsem si podezřívavých pohledů nevšiml, ale je snadné si to vsugerovat.

Jaká je dnes situace v Mali? Uklidnila se už po válce a nepokojích z roku 2012?
Bylo hůř. Roky 2012–14 byly nejnáročnější. Stále ovšem existují ohniska napětí, dochází ke sporům mezi etniky i mezi sousedy, skupinky lupičů kradou z farem hospodářská zvířata. Všechno to souvisí s událostmi na severu země, kde separatističtí Tuaregové nejprve vyhlásili nezávislost a poté tam začali islamisté vyvolávat nepořádek. To destabilizovalo celou oblast a momentálně je země plná malých skupinek osob nejasného původu, které loupí a rozsévají zmatky. A to bylo Mali dříve tak pohostinné.

Zbývá dnes v takové zemi místo pro hudbu?
Ale ano, i když se děly opravdu hrozné věci. Na severu islamisté rozbíjeli nástroje, zakazovali hudebníkům hrát. Ale to už naštěstí pominulo. V Mali se opět konají koncerty, v televizi vidíte videoklipy. Naše hudební scéna je velmi bohatá, a i když mnoho mých krajanů v Evropě koncertuje, zdaleka neznáte všechno zajímavé, co Mali může nabídnout.

Milan Tesař, autor je hudební publicista