Kdo je tady abnormál? Z nové knihy je cítit smutek za světem, který není

Jmenuje se Imaginace jinakosti. A přestože jde o vědeckou monografii, nabitou odbornou terminologií a vyztuženou rozměrným poznámkovým aparátem, čte se jedna báseň. Herza totiž pracuje jako ten nejlepší komparatista.

Barnum a eugenika

Terén, který si vybral, totiž sleduje vývojově a jde po horizontále i vertikále. Chronologii rozšiřuje nejrůznějšími filtry: dějiny člověka se v jeho podání míchají přirozeně s dějinami a vývojem společnosti, medicíny, psychologie, jazyka, populární kultury, byznysu a reklamy i národní politiky. Zdeformovaná tělesnost je prostě široké a vděčné projekční plátno. Notabene na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy se toho lámalo víc než dost. Modernita, která tehdy vrcholila, totiž skoncovala s představou ideálního člověka jako božského odlitku – a začala vědecky měřit a vážit a počítat a průměrovat. Tak vznikla kategorie normálnosti, nevyčnívání. Na jejím rubu se pak vyrýsovala jako komplementarita nenormálnost. A protože normalizátoři se časem radikalizovali a rozjeli projekt „ideálního národního těla“, vešlo se pod tu hlavičku nakonec všechno: blázni i primitivní kultury, ale taky Židé nebo Romové, alkoholici a homosexuálové. A pracovní nebo koncentrační tábory. Z normalizátorů se stali šílení eugenici a masoví vrazi.

Abnormálové každopádně vyčnívali a pozornost poutali z dvojího důvodu: jednak se jich normální člověk trochu bál, bral je jako možné ohrožení výhod, které mu jeho normalita denně servírovala; jednak se na nich symbolicky léčil, potvrzoval si svou identitu, ujišťoval se, že je docela v pořádku – a že problém je někde jinde. Bylo to vlastně dobré zrcadlo: na líci pocit nadřazenosti, na rubu pak méněcennosti. Poprvé se do toho zrcadla mohli podívat v Americe ve čtyřicátých letech devatenáctého století, kdy rozjel svůj velkolepý cirkus se zrůdami P. T. Barnum. Do západní Evropy show dokodrcala v šedesátých a sedmdesátých letech. V českých zemích byl zájem na vrcholu o dvě dekády později. A protože Češi neměli moře, neprojektovali si do exotismů a zrůdností, posbíraných různě po světě, touhu po koloniích, ale po samostatnosti. A možná tím taky trochu podvědomě suplovali globální turismus, který sotva startoval.

Smutek za světem

Filip Herza toho v knize píše spoustu a ještě mnohem víc. Má styl, jeho text má drajv; má smysl pro komiku i pro detail. Objevuje, vykládá a pobízí k úvahám skoro v každé větě. A čtenář se rád ponoří do toho asociativního myšlenkového proudu s ním. Třeba úvodem zmíněné srostlé sestry Blažkovy: co všechno se dá přes jejich výjimečnou tělesnost hypoteticky načíst! Byly jedna, nebo dvě? Měla jedna masochistické sklony a druhá sadistické? Když jedna porodila dítě, fungovaly jako rodina, jako otec a matka? A pěstovaly svou kariéru dobrovolně, nebo pod diktátem impresária? Cítily se jako zrůdy? A proč se nakonec z českého národního těla vydělily a odešly do Ameriky? A co liliputi? Proč ta aristokratická stylizace navenek? Byli ve sporu s trpaslíky? Jak to, že popularita liliputánů přežila dodnes, na rozdíl od všech dalších zrůd, které postupně mizely ze scény s brutálními následky první války, s hospodářskou krizí, s nástupem Hitlera v Německu?

Zrůdy samozřejmě nezmizely. Jen transmutovaly. Stejně jako kategorie normality a nenormality nebo abnormality. Každý režim, každá společnost dodnes staví na takových základech. Jeden pronásleduje potápky a bedly, jiný underground nebo punks. Anebo obecně alternativu, kontrakulturu, „nepřizpůsobence sociální“. V populární kultuře se pak téma chytilo a mohutně rozvinulo globálně a ve všech médiích: ve fotografii (Joel-Peter Witkin), ve filmu (Browningovy Zrůdy nebo Lynchův Sloní muž), v komiksu (trilogie Vojtěcha Maška a Džiana Babana, věnovaná „monstrkabaretu Freda Brunolda“). Podobně zrůdy dodnes rezonují v jazyce, viz například sousloví „barnumská reklama“.

Jinakost, jakou formuluje ve své jedinečné monografii Filip Herza, ale dneska probouzí jiné fantazie než před sto nebo sto padesáti lety: ani fascinace, ani lítost, ale nostalgie. Smutek za světem, který není. Jakkoli byl bizarní a kuriózní.