10. června 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Měl jsem možnost Rakušanům ukázat, co si o jejich ‚národním pokladu‘ myslím, říká režisér Pařízek

Divadelní režisér Dušan David Pařízek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Divadelní režisér Dušan David Pařízek. | foto:  František Vlček, Lidové noviny

Režisér Dušan David Pařízek odešel z Prahy před sedmi lety po velmi úspěšné éře svého Pražského komorního divadla v Komedii. Nedostal na něj peníze, které potřeboval, aby mohl jít dál. A tak bez lítosti skončil, odmítl se doprošovat. Na německojazyčných scénách, kde začal pracovat, se poměrně rychle dostal na špičku a posbíral několik prestižních ocenění, třeba rakouskou Nestroyovu cenu.

Pařízek přesto říká, že se v Rakousku cítí vykořeněný, i když se stále snaží napojit na kolektivní duši národa. Rakušané se podle něj od dob Thomase Bernharda nezměnili, neumějí se vypořádat s vlastní minulostí. I proto ve vídeňském Volkstheateru nastudoval hru Franze Grillparzera Štěstí a pád krále Otakara, která komicky hanobí českého krále a v Česku nikdy nebyla přijata. Inscenace je ovšem skvělá, plná osvobozující ironie a nešetří ani Čechy, ani Rakušany. České publikum ji uvidí na letošním Pražském divadelním festivalu německého jazyka 24. listopadu ve Stavovském divadle.

LN Jak jste přišel na starodávnou Grillparzerovu hru?
Do Volkstheateru jsem se vrátil po třech letech. Chtěl jsem se ještě setkat se souborem, který se brzo rozuteče, a touto hrou se vlastně s divadlem loučím. Původně jsem tam měl pracovat pravidelně, ale moje představy se natolik lišily od představ umělecké šéfky Anny Badorové, že k tomu prakticky nedošlo. Paní Badorové končí za rok mandát a herci, kteří tam přijali angažmá za předpokladu, že spolu uděláme jednu inscenaci ročně, už odešli nebo v blízké době odcházejí: do Berliner Ensemble, Hannoveru, Stuttgartu nebo vídeňského Burgtheateru. Nastalo období bilancování a i to byl pro mě důvod vrátit se do Volkstheateru s inscenací hry, která k rakouskému národu, dějinám, kultuře i divadlu neodmyslitelně patří. Rakousko je země, která se se svou minulostí nikdy nedokázala vyrovnat, a z toho plynoucí komplexy si „léčí“ výmluvami a žehráním na své někdejší postavení mnohonárodnostní říše. Prostřednictvím Grillparzerovy směšně oddané adorace Habsburků, která pochopitelně nikdy nebyla v Čechách přijata, jsem se k této bájné rakouské minulosti mohl vyjádřit.

LN Text je snůška historických nesmyslů, jež navíc slouží servilní oslavě Habsburků. Věděl jste od počátku, jak s ním naložíte?
Hra je to opravdu hrozná – plná výmyslů a překroucených historických faktů. Třeba to, jak autor popisuje bitvu na Moravském poli, je úplný blábol a každý historik se mu tak akorát zasměje. V polovině 19. století chtěl ovšem Grillparzer hlavně varovat před idejemi Francouzské revoluce. Proto z každé scény čiší zbabělost a přizdisráčské volání po silném mocipánovi, který za Rakušany vše zařídí – včetně myšlení.

Strach a malomyslnost zakódovaná v postavách je vlastně obrovské téma, text se ale nikdy takto neinterpretoval. Byla to tedy pro mě jedinečná příležitost Rakušanům ukázat, co si o jejich „národním pokladu“ myslím. No a konal se poprask. Když uděláte cokoliv jiného – současné autory, třeba Lotze, Palmetshofera, Jelinekovou, tak to nevadí, ale sáhnete-li na Grillparzera, nastane řev.

LN To jsem překvapená, na představení, které jsem já viděla, byli diváci nadšení, volali bravo.
Viděla jste asi patnáctou reprízu, ale to, co se dělo kolem premiéry, tak příjemné nebylo. Dramaturg a umělecká šéfka inscenaci anoncovali sloganem „nepřítel nám sahá na Grillparzera“, toho se chytila média a s tím šli pak diváci do divadla – už předem očekávali, že uvidí něco kacířského. Teď už se hlediště zaplňuje lidmi, které zajímá představení i politické souvislosti bez té počáteční hysterie. A také nejspíš nevolili stranu Svobodných – prostě obecenstvo očekávající diskusi a tříbení názorů.

LN Vždyť ale natíráte obě strany, nikoho nešetříte. Všechny ukazujete jako směšné mocichtivce.
Vlastně ano, ale na druhé straně – podle dostupných informací – nikdy nikdo nehrál Otakara tak důstojně jako Karel Dobrý. V jeho podání král železný a zlatý cítí, že se blíží konec, a chce ho oddálit. Je to přímý člověk se srdcem na dlani, zranitelný i pyšný, ale nelavíruje, není na rozdíl od Habsburka politik, neumí intrikovat. My jsme s dějinnými souvislostmi zacházeli kritičtěji a přesněji než Grillparzer a to vyvolalo velkou nevoli a některé diváky to vysloveně nakrklo. Ještě že tak.

LN Překvapilo mě také, jak to bylo barevné, plné komediální nadsázky, takový ironický kabaret. To není pro vás úplně typická poloha. Nebo se pletu?
Vy jste neviděla mé poslední práce, já jsem od dob Komedie ušel dlouhou cestu. Už mi nestačí být stylově rozpoznatelný, mít svůj rukopis a dogmaticky na něm trvat. A navíc: když si vyberu pro mne tak atypickou, vlastně programově špatnou hru, jako je Otakar, mění se pochopitelně i celkové zadání. Na rozdíl od dramatizace románu je realizace divadelní hry nesrovnatelně přehlednější úkol. V něčem ale zároveň limitující. Celkové vyznění podstatné narážky nebo metafory pak často nestačí formulovat pouhým textem, předlohu tudíž komentuji všemi možnými prostředky. Roli sehrává i to, že se v Rakousku cítím vykořeněný, protože tu zemi tak dobře neznám, i když jsem tam mnohokrát pracoval. Tolik toho o těch lidech a tamější obskurní politické scéně vlastně nevím, při každé inscenaci tedy všechno znovu objevuji a poznávám, pokaždé se snažím nějak napojit na místní kolektivní duši. To, na co při tom narážím, je občas dost odpudivé – tak malý národ a tolik mindráků! Rakušané se bojí cizinců a pořád by volali po nějakém vůdci a to ve mně provokuje potřebu komentovat místní „národní povahu“ formálně výraznějšími, někdy až groteskními prostředky.

LN O tom psal už Thomas Bernhard, který neustále zdůrazňoval, že Rakousko je plné nácků.
A moc se toho od jeho dob nezměnilo. Když si dnes přečtete jeho Staré mistry, máte to tam všechno jako na dlani.

LN A nemyslíte, že jsme tak trochu stejní? Že se zase neumíme vyrovnat s naší komunistickou minulostí, jen my halt nemáme toho Bernharda.
Jistě. Zřejmě i proto během našeho působení v Divadle Komedie tak dobře fungovala ona „středoevropská“ dramaturgie. Aplikovali jsme texty Bernharda, Jelinekové, Müllera, Fassbindera nebo Handkeho na české poměry a doplňovali je českými autory nebo úpravami psanými našemu souboru na míru. Naše tehdejší publikum se v tomto repertoáru doslova našlo. A kdo na tento způsob nazírání současnosti nebyl schopen či ochoten přistoupit, žvatlal cosi o německém divadle v Praze, aby od toho všeho získal odstup – ale do divadla přesto přišel. Nejspíš jsme si s Rakušany velmi podobní a ne každý si to dokáže přiznat. Vlastně – ani já si leccos nepřipouštím: možná právě proto moje práce v Rakousku tak rezonují. Nemění to ovšem nic na tom, že produktivnější období jsem měl v Praze. Ve Vídni nebo Salcburku se už necítím tak svobodně, stále si musím ověřovat, pro koho divadlo vlastně dělám.

LN Vždyť jste se ale v Rakousku dost prosadil a dostal jste také za své inscenace prestižní ceny.
Rakušané mě asi nakonec chápou, a zároveň jsou naštvaní, když jim sem tam porazím nějakou svatou krávu. Možná mi ty ceny udělují, aby si mě ochočili.

LN Na krále Otakara také vyšly dost dobré kritiky.
Je to tak půl na půl. Ale jedna věc mě pobavila. Recenzentka Renate Wagnerová, která mimochodem po Prezidentkách Wernera Schwaba prohlásila, že kdyby měla v hlavě tolik hoven jako on, tak by také spáchala sebevraždu, se do mě pustila skutečně pozoruhodným způsobem. Popisuje moji inscenaci jako ničemnost a zvrácenost a naše publikum prý nakonec stojí, jásá a skanduje stejně, jako se skandovalo při anšlusu a vítání Hitlera. Přičemž já jsem pochopitelně tvůrce zvráceného umění – jako za nacistů. Krásný paradox a v případě paní redaktorky ukázková intelektuální sebevražda...

LN Jak vidno, konečně nejsme sto let za opicemi, ale i Vídeň jsme předběhli, protože loni v Brně se také hrálo zvrácené divadlo. A ještě z toho bude soud.
Ano, Frljič versus Slušní lidé, to je také parádní historka. Na druhé straně – kdy se mi stane, že mě někdo srovná s Hitlerem. Paní Wagnerová kromě toho napsala, že kdyby byl za takovou nehoráznost zodpovědný šéf japonské firmy, tak okamžitě spáchá sebevraždu. Šéfka divadla by tedy podle této paní měla okamžitě vyklidit pole. A tím to zdaleka nekončí. Svobodná strana Rakouska má nějaký svůj plátek a tam mi už ani nemohou přijít na jméno. Už o mně ani nepíší jako o Čechovi – jsem prostě jenom „začátečník“, který má na svědomí skandál financovaný penězi daňových poplatníků. Autor článku se rovnou dožaduje zrušení dotací pro divadlo. Z tohoto úhlu pohledu mi Rakousku docela svědčí: kritici mi ubírají na letech a nejraději by kvůli mně znovu zavedli cenzuru. Co ten hňup, který to píše, netuší, je, že jeho výplod znamená každý večer o několik set prodaných vstupenek víc. A teď jim ještě padla vláda – zdá se, že náš Otakar docela vystihl dobu a společnost, pro kterou jsme ho dělali.

LN Když to shrnu, v posledních letech jste režíroval v Rakousku i v Německu, teď se loučíte s jednou érou ve Volkstheateru. Co bude dál, nebudete se sám ucházet o Volkstheater?
Ne. Přestože jsem takovou nabídku dostal – odmítl jsem. Ve Volkstheateru jsem režíroval jen první sezonu po příchodu stávajícího vedení. Potom jsem se vrátil do Burgtheateru, kde jsem nastudoval po Směšné temnotě další dvě inscenace, následovaly práce v Deutsches Theateru a potom také v Hannoveru. Teď budu pravidelně pracovat v Bochumi, kde mám po dlouhé době pocit, že jsem potkal spřízněnou duši, režiséra a intendanta Johana Simonse. Ve vídeňském Akademietheateru teď skvěle zrežíroval Vojcka.

LN Vidím, že jste z něj upřímně nadšený. Můžete o něm něco říct?
Je mu 72 let, ale je tak nabitý energií, že působí mladší než my všichni dohromady. Pochází z Nizozemí a má za sebou například velkou éru v mnichovských Kammerspiele. Nesmírně zajímavý člověk. Založil několik nezávislých divadelních uskupení, ze kterých vzešel v roce 1985 soubor Hollandia. Dlouhá léta jako režisér a principál své v podstatě kočovné společnosti putoval po Holandsku, až se v roce 2001 spojili s divadlem v Eindhovenu. To mu bylo pětapadesát! Jestli se nemýlím, v kamenném divadle pracoval poprvé ve svých 49 letech.

Jeho začátky mi trochu připomínají první pětiletku Pražského komorního divadla, také jsme hráli na různých scénách za poněkud dobrodružných podmínek – navíc bez jakékoli finanční podpory ze stran města nebo státu. Obdivuji Johana pro jeho důslednost a odvahu – a proto, že zůstal sám sobě tak dlouho věrný.

LN Zkouší se v německém divadle dlouho, nebo je to v zásadě stejné jako u nás? Jak dlouho jste zkoušel Otakara?
Inscenace se domlouvají někdy dva až tři roky dopředu, délka zkoušení bývá různá, jak kde. Pokud jde o Otakara, tak čistého času bylo málo. Karel Dobrý onemocněl a my jsme pak museli být rychlí. S Karlem jsme nakonec zkoušeli necelých pět týdnů, s ostatními herci o deset dní déle. On v tom období opravdu riskoval své zdraví, výsledek je obdivuhodný. Chtěl bych vidět jakéhokoliv Němce, Rakušana nebo Švýcara, aby zahrál takovou roli v češtině. Garderobiérky se na něj v zákulisí dívají na provozních monitorech a říkají, že takhle u nich nikdy nikdo nehrál a nemluvil, s takovým nasazením a energií.

LN To byl od počátku váš plán, obsadit ho?
Karel byl moje podmínka, jinak bych tuto hru ve Volkstheateru nedělal. Oni samozřejmě byli vzteklí, že tak velkou roli bude hrát gastarbeitr. Ano, i to je dnešní Rakousko – na Evropu a nějakou otevřenou společnost se vám mohou vysrat. A to i v divadle vedeném polskou režisérkou. Samozřejmě jsme takové hlášky nakonec vtělili i do inscenace. Inscenace, která by bez Karla nikdy nevznikla.

LN A co doma, máte nějaké nabídky?
Mám, ale hlavně pociťuji dluh vůči Studiu Hrdinů, kde mělo vzniknout pokračování Kauzy Schwejk. Teď jsou zase v nejistotě, ředitel Národní galerie byl odvolán, není jasné, co bude. Máme nějaké plány, uvidíme. Zatím všechno neustále odkládáme. To nám docela jde...

LN Zbohatl jste jako režisér v německých a rakouských divadlech? Tohle téma je u nás aktuální v souvislosti s odvoláním ředitele Národní galerie. Platy a honoráře v umění a kultuře jsou u nás zlomkem těch na Západě.
Jako šéf Komedie jsem měl nakonec osm tisíc korun měsíčně, samozřejmě hrubého, tak to opravdu na zbohatnutí nebylo. Za inscenace jsem také nebyl placen, to mi dalo možnost relativně slušně odměňovat hostující umělce. Od roku 2012 jsem poprvé ve svém životě začal vydělávat. Teď dělám tři režie a scénografie za rok, sám navíc pracuji na všech dramatizacích. Víc prostě nezvládnu, i kdybych stokrát chtěl. Jsem placený tak, že z honorářů můžu normálně žít a neděsit se, že přijdou nějaké náhlé výdaje.

LN Jak myslíte – česky, nebo německy?
Když jsem končil v Komedii, tak jsem myslel v češtině, teď už je to zase guláš. Německy jsem uměl asi nejlépe, když jsem odevzdal magisterskou práci v Mnichově. Nabídka asistovat Janu Grossmanovi na Zábradlí, k čemuž bohužel už nedošlo, a následná studia na DAMU mi tu uspořádanou německou mysl pěkně nabouraly. V Praze jsem chtěl původně zůstat necelé tři měsíce, nakonec z toho bylo osmnáct let. Trochu se mi to vymklo.

LN Divadlu dáváte veškerou energii. Uděláte si vůbec někdy volno?
V zásadě nevěnuji čas ničemu jinému. Myslel jsem, že se to po Komedii trochu uklidní, a nastal opak: práci na jednom místě nahradilo neustálé cestování. Zatím mě to baví a myslím, že mi to i prospívá. Nebo si to aspoň namlouvám. Samozřejmě, že jsem občas unavený. Neustále se někam přesouvám a to mi ubírá čas na soustředěnou práci. Komedii mi nahradila ztížená možnost soustředění. Velké volno se zatím nekoná.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky