RECENZE: Baletní večer věnovaný Jiřímu Kyliánovi. Dokonalé souznění tance s hudbou

Získat na repertoár díla Jiřího Kyliána je prestižní záležitostí každého baletního souboru. Je těžké vybrat z více než stovky jeho baletů ty nejlepší. Každá z prací vytvořená pro jeho dlouholetý domovský soubor Nederland Dance Theater zaznamenala v době vzniku velký ohlas a přinesla impulzy a inspiraci pro další choreografické generace. Pro Národní divadlo zvolil Kylián čtyři díla, v nichž se jako červená nit vine téma lidského údělu. A stejně jako ve většině inscenací, i v tomto kvartetu se odráží autorova jedinečná schopnost zachytit v tanci niterné prožitky v dokonalém sepětí s hudebním partem.

Úvodní Žalmová symfonie jez roku 1978 a Kylián ji nastudoval v době, kdy obhajoval svou vedoucí pozici v NDT. Tanec v ní souzní s třídílnou symfonickou skladbou Igora Stravinského, kterou zpívá smíšený sbor v postranních lóžích na prvním balkoně. Za průsvitnou oponou, která vytváří dojem mlžného oparu, se rýsují postavy šestnácti tanečníků. Muži sedí na židlích umístěných na horizontu a po stranách jeviště. Ženy v tichu pomalu klesají k zemi, aby se vzápětí přiblížily ke svým protějškům. Tanečníci pronikají do prostoru s různou intenzitou prožitku v důmyslně vystavěné kompozici, kdy z řady se oddělují jedinci, dvojice, které se navrací opět ke skupině. Skladba dodává baletu mystické zabarvení a je zároveň holdem lásce, smutku, zrození a zániku, kdy v samém finále se postavy tanečníků rýsují na temném horizontu jako přeludy, stíny mizející ve věčnosti…

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jestliže v Žalmové symfonii Kylián tíhne k neoklasickému tvarování, další komorně laděné opusy ukazují jeho opulentní invenci v proměnách taneční textury. Ta je v následující – o dvacet let mladší – choreografii Bella Figura (1995) barvitější, protknutá množstvím drobných záchvěvů zachycených v tělech tanečníků s velkou empatií. Tanečníci zde odkrývají pochybnosti o sobě samých a svém převtělování do dění na jevišti bez ohledu na to, jak se cítí. Na scéně jsou součástí dokonalé jevištní iluze, obrazů zachycujících jemné rozhraní mezi fantazií a skutečností.

Velkoryse vedené taneční spirály se transformují do niterných záchvěvů, drobných, ale přitom nepřehlédnutelných gest a originálních vazeb. Tanečnice nosí korzety (jež jsou pro Kyliánova díla příznačné) a bledost jejich pokožky kontrastuje s tmavě vínovou barvou kostýmu. Hudba skladatelů 17. století je pak sama o sobě téměř božskou manou – tento dojem násobí rozechvělá těla tanečníků, splývající s barokními tóny.

Pohyblivé závěsy ohraničují jednotlivé výjevy, které ulpí v paměti – jako například těla dvou tanečnic vnořená do červené draperie široké sukně. Jejich lamentující paže pomalu obkružující obnažené hrudi vzbuzují dojem zranitelnosti a odkazují na těsné provázání nitra a tělesného projevu. Jindy allegrový mužský duet „narušuje“ zpomalený běh tanečnice.

Humor a nadhled Kyliánovi nikdy nechybí

Kyliánovy choreografie jsou esencí magicky působících obrazů, které si podmaní i svým tempem. Taková je i další část večera – Petite Mort, balet plný jemných i razantních tanečních obměn, nečekaných zvratů a především nasycený milostnými tužbami, jak napovídá samotný název.

Předivu šesti jemně vybroušených duetů (Šest tanců) předchází tiché pohrávání mužů s flerety. Vybrané adagiové věty Mozartových klavírních koncertů získávají v Kyliánově choreografii silně smyslný podtext. Muži s flerety se zasvištěním ostře prořezávají vzduch, s prvními tóny přetahují scénu lehkou materií, zpoza níž se nečekaně objevuje šestice ležících žen, které partneři zvednou a odnášejí na horizont. Každá z dvojic odkrývá rozličná rozpoložení. Tanečnice ve světlých korzetech splývají se svými partnery v erotickém objetí, jindy jim vzdorují; do partnerské souhry proniká rovněž humor a nadhled, které Kyliánovi nikdy nechybí. Choreografická kompozice je náročná v rafinovaných průpletech, vyžaduje od tanečníků naprostou odevzdanost nejsubtilnějším prožitkům, svázaným s přesně vedeným pohybem.Komponovaný blok uzavírají tanečníci oblečení do bílých paruk, kalhot ke kolenům a těsných šněrovaček. Vtipná hříčka s lehkostí a humorem poukazuje na iracionalitu lidského bytí, stejně pomíjivého jako mýdlové bubliny, jež poletují ve finále nad jevištěm.

Mosty času jsou pro soubor baletu Národního divadla důležitým potvrzením rostoucí kvality a Jiří Kylián si zvlášť v roce stého výročí Československa takový hold zaslouží.