RECENZE: Dobrodružství poctivosti. Žaluji! končí tam, kde by skutečně pozoruhodný snímek začínal

Název snímku cituje slavné prohlášení, jímž se spisovatel Émile Zola v roce 1898 postavil proti nespravedlnosti spáchané na důstojníkovi židovského původu Alfredu Dreyfusovi. Ten byl o čtyři roky dříve na základě nedostatečných, mylných a zčásti zfalšovaných důkazů odsouzen k doživotí za velezradu, zbaven hodnosti a deportován na nehostinné Ďábelské ostrovy. ¨

Aféra vstoupila do dějin především kvůli vzedmuté vlně antisemitismu a kvůli tomu, jak dramaticky rozdělila francouzskou společnost, včetně umělecké sféry. Mezi těmi, kdo se stavěli za Dreyfuse, byl například i filmař Georges Méliés, který už v roce 1889 natočil jedenáctidílnou hranou sérii výjevů z Dreyfusova případu.

Nepravý špion

Film režiséra Romana Polanského, natočený podle knihy Roberta Harrise, se ovšem Zolovým podílem na Dreyfusově očištění zabývá jen okrajově. Jeho hlavním hrdinou je muž, který za cenu nemalé osobní oběti uvedl do pohybu zadřené soukolí spravedlnosti a díky němuž pak měl slavný spisovatel oč opřít své „žaluji“.

Důstojník Marie-Georges Picquart zblízka sledoval celý Dreyfusův proces coby ministerský zpravodaj. Krátce nato mu bylo svěřeno vedení vojenské kontrašpionáže. A za další krátkou dobu přišel na to, že špion, za jehož činnost byl odsouzen Dreyfus, nadále předává informace Němcům. Shromáždil důkazy o Dreyfusově nevině a podařilo se mu iniciovat nový proces, klika trvající na původním rozsudku však byla stále příliš silná, Picquart byl odstaven a sám čelil obžalobě z falšování důkazů. Až při definitivní Dreyfusově rehabilitaci v roce 1906 byl také očištěn a následně se stal ministrem války ve vládě Georgese Clemenceaua. Polanski rozvíjí Picquartův příběh jako obrat od souhlasného přitakání odplatě zrádnému Židovi až po urputný boj za Dreyfusovo osvobození, vedený ve jménu poctivosti a pravdy. Otázka, kterou film nakonec klade, zní, zda je takto vymezený boj dostatečný. Picquart, který na začátku vyjeví svůj nepřívětivý postoj k Židům, totiž nevede tažení vůči antisemitismu, ale jen za justiční spravedlnost v konkrétním případě a za usvědčení pravého pachatele.

Příběh tak má hořkou tečku: zatímco Picquart po svém očištění získává hodnost, která by mu příslušela bez přerušení vojenské kariéry, a navrch se stává ministrem, oběť zvůle a předsudků Dreyfus žádnou takovou satisfakci nezažije. Nejkřiklavější nespravedlnost byla možná napravena, ale společnost se k Židovi dál chová jako k občanu druhé kategorie a na jeho žádost o rovné zacházení reaguje jako na troufalost. To je samozřejmě možné chápat jako podobenství, které se netýká jen Židů – ostatně ve filmu je zřetelný (možná až příliš návodný) komentář k dnešním protipřistěhovaleckým tendencím, když si na konci předminulého století státní úředník postižený progresivní paralýzou stěžuje na Francii zavalenou cizinci a ztrácející svou kulturní identitu.

Snadno stravitelný exkurz

Že je zdánlivě chvályhodně nestranné Picquartovo úsilí ve skutečnosti ostudně nedostatečné, je ovšem jediná trochu složitější myšlenka, kterou lze v Polanského filmu nalézt, a jde opravdu spíše o přípodotek než o dominantní téma. Přímočaře odvyprávěný snímek jinak působí jako lépe zafinancovaná epizoda z oblíbeného českého seriálu Dobrodružství kriminalistiky. (Už proto, že tu také figuruje grafolog a specialista na identifikaci osob Alphonse Bertillon, tentokráte ovšem v roli, kterou by si za rámeček nedal.)

Obrazově je film pojat jako ostře vyrýsovaná pohlednice ze zašlých časů, kde výrazný barevný prvek tvoří vojenské uniformy; začíná výjevem Dreyfusovy degradace přímo inspirovaným známou ilustrací z titulní strany časopisu Le Petit Journal a dobu poněkud prvoplánově evokují typické motivy jako piknik v lesíku nebo šantánové veselí.

 Orientaci v tom, která postava je kladná a která záporná, divákovi usnadňuje už jejich vzhled – plukovníka Picquarta ztvárnil sošný Jean Dujardin, zatímco jeho hlavní protivník major Henry se musel spokojit s o poznání méně atraktivní vizáží Grégoryho Gadeboise (mimochodem dobové fotografie a kresby dokládají spíše opačnou distribuci pohlednosti).

Jako snadno stravitelný exkurz do historie Polanského film funguje celkem dobře, ale pokud jde o originalitu pohledu, plasticitu a prokreslení postav, končí tam, kde by skutečně pozoruhodný snímek teprve začínal.