RECENZE: Kratochvílovy sladké i zlé sny. Deska Letopis působí sympaticky

Pianista, skladatel a také podnikatel, filmař a cestovatel Martin Kratochvíl obvykle dělil svoje hlavní muzikantské projekty na „elektrickou“ kapelu Jazz Q a akustické hraní v sestavách s kytaristou Tonym Ackermanem, ať už šlo o alba dua nebo kvinteto Mezinárodní sdružení pro novou akustickou hudbu. Ne, že by oba přístupy občas nesmíchal ve své filmové muzice nebo na sólovém titulu Siločáry (2017). Deska Letopis ovšem v ustálené spolupráci s Ackermanem mění pravidla.

Hned v několika skladbách nového alba si Kratochvíl přesedl od klavíru za elektrické piano či syntezátor. Navíc tu hostuje baskytarista Přemysl Faukner, mimo jiné člen Jazz Q. K hutnějšímu soundu některých skladeb přispívá i fakt, že perkusista Imran Musa Zangi přivedl do sestavy syna Filipa, taktéž perkusistu.

„Tím, že jsme občas brali Tonyho i Musu jako hosty do Jazz Q, se všechno přirozeně překřížilo. A když jsme začali točit Letopis, řekl jsem si, že už si servítky brát nebudu a zahraju všechno, jak mi zobák narost. Jdu spíš po melodice a harmoniích, a ty si občas vynutily něco elektrického,“ vysvětluje Martin Kratochvíl.

Roztančená Divoženka i ukolébavky

Hned úvodní skladba Divoženka překvapí tanečním groovem, poháněným baskytarovým slapem Přemysla Fauknera. Kratochvíl tu navíc hraje na syntezátor, simulující zvuk Hammondových varhan. Chybí jen, aby Ackerman vyměnil ve funkovém „odsekávání“ a sólových vyhrávkách akustickou kytaru za elektrickou, a snímek by bez problému zapadl na některou z posledních desek Jazz Q. Totéž platí například pro kompozici Pokušení nebo k jazzrockové estetice odkazující baladu Dobrá zpráva.

Ostatně došlo tu i na přepracování jedné staré skladby Jazz Q. Konkrétně písně Zlý sen, vydané původně v roce 1984 na SP, kde zpívala Jana Koubková. Nová instrumentální verze se nese ve volnějším tempu, zůstal zachován znervózňující riff elektrického piana, celková atmosféra se však z tísnivé mění spíše na pohodovou, když hlavní melodickou linku přebírá jemný klavír či akustická kytara. Vše ještě odlehčuje perkusivní latina sehraného klanu Zangi, kde (zřejmě) syn drží pomocí „chrastítek“ maracas pravidelný tep a typická otcova conga se starají o barevnou rytmickou tapiserii.

Ale ne, nemažou se tím odlišnosti ve zvukové identitě dvou různých kapel, Letopis není jakési „Jazz Q Unplugged“. Liší se pojetí, celková dynamika i styl hry. Na Letopisu, tvořeném jinak zcela nově, a navíc na jeden zátah napsanými kompozicemi, zůstává dostatek prostoru pro jemnější, chytlavě melodické a čistě akusticky zaznamenané kusy, přirozeně navazující na diskografii Kratochvíla & Ackermana. Patří mezi ně v dobrém smyslu jednoduché blues Bydlo paní Vladimíry, rozverný Trampský valčík nebo balada Famulus. A řada skladeb, jako závěrečná uklidňující Ackermanova „ukolébavka“ Good Dreams (Dobré sny), ctí jemnou a křehkou estetiku i s využitím decentních elektrických klávesových nástrojů.

Albu by se dal vytknout až přílišný důraz na chytlavost a jednoduchost (zdánlivou, textura je pečlivě propracována), posouvající jazzová východiska někam k neprvoplánové, kvalitní „easy listening“.

To samé ovšem lze z jiného úhlu pohledu považovat za klad, za vstřícnost k větší posluchačské obci. Navíc když už se zdá oné přímočarosti příliš, přetrhne ji rytmicky členitá, zajímavými stop-timy oživená Ackermanova hříčka Off The Wall.

V posledních letech obnovená intenzivní „muzikantská tvořivost“ Martina Kratochvíla a spol. každopádně působí sympaticky. A komu by zněl Letopis moc uhlazeně, může vyhlížet k vydání připravenou novou improvizační nahrávku Martina Kratochvíla s Janou Koubkovou či momentálně natáčenou další desku Jazz Q.