Lenka Dusilová od dob Baromantiky koncertovala převážně sama. Působila také ve dvou triích. Jedno tvořila s Monikou Načevou a Ivou Bittovou, druhé se svou někdejší kolegyní Beatou Hlavenkovou a s cellistkou Dorotou Barovou. I na těchto platformách ale měla Dusilová velký sólový prostor. Nejvíce si ho ale užívala při samostatných koncertech, při nichž se dopracovala skutečně sebevědomého výrazu a originálního přístupu nejen ke tvorbě nových skladeb, ale i zpracování těch starších. Doprovázela se jen na kytary a elektroniku.
  |
Když v kuloárech začaly prosakovat zvěsti, že zpěvačka konečně hodlá nový repertoár zachytit ve studiu, každý asi přemýšlel, jakým způsobem se k takové akci postaví. Možností vlastně bylo nepřeberně, mohla se spolehnout jen na svoje síly, mohla přizvat třeba jen jednoho muzikanta a producenta v jedné osobě, mohla sezvat různě široký okruh muzikantských přátel. U tak svobodně pojaté hudby, jakou bylo lze od alba na základě znalosti z koncertů očekávat, bylo možné vlastně cokoli.
Jedna dobrá parta
A stejně album Řeka překvapuje. Je to vlastně paradox: na málokterém českém albu se sešlo tolik renomovaných hudebníků jako na tomto; a z málokterého českého alba je ono mistrovství všech zúčastněných – samozřejmě záměrně – slyšet tak málo. Muzikantský okruh je dán jednak tím, že Dusilová se vlastně už léta místo rockové scény, jejíž ozdobou byla kdysi v 90. letech, stáhla spíše mezi alternativisty a moderní jazzmany. A jednak osobou producenta.
Tím je Petr Ostrouchov, který touto deskou vstupuje vlastně na úplně jiné pole, než kde jsme na něj zvyklí. Někdejší člen kapely Sto zvířat, skladatel filmové hudby s bohatým portfoliem, majitel nejvýznamnějšího českého jazzového vydavatelství Animal Music, kapelník skupiny Blue Shadows, věnující se plus minus stylu americana a v posledním více než roce skloňovaný zejména v souvislosti s producentskou a skladatelskou prací pro Vladimíra Mišíka na albu Jednou tě potkám je najednou podepsán pod albem, které je tukově hodně spojeno s elektronikou a které má až na drobné výjimky zcela rozvolněnou písňovou strukturu. Dokonce natolik, že album je vlastně jeden propojený hodinový proud hudby.
Vlastně svým způsobem album Lenky Dusilové z Ostrouchovovy dosavadní práce nejvíc připomíná filmový soundtrack. Také klade na první místo vykreslení atmosféry a je pro něj důležitý tok scén, byť se v tomto případě odehrávají v posluchačově mysli. Ano, tok – ne nadarmo se album jmenuje Řeka a ne nadarmo je téma řeky, proudu, vody zmíněno nebo jen nakousnuto v dobré polovině textů.
Lenka Dusilová a Petr Ostrouchov
Petr Ostrouchov je ovšem zjevně také původcem oné hvězdné muzikantské sestavy. Skoro by se chtělo říct, že producent projel telefonní seznam svých koní ze stáje Animal Music a pozval každého, na koho má číslo. Přitom vzhledem k podstatě hudby to zdánlivě ani nebylo nutné. Řeka nemá s jazzem nic společného a dokonce se dá odvážně říct, že většina partů nevyžaduje žádné extrémní technické a hráčské dovednosti.
Už proto, že zejména akustické nástroje se ve své přirozené zvukové barvě vynořují z masy zvuku jen občas a velmi často bývají zprocesovány elektronikou. Jenomže i kdyby Ostrouchov potažmo Dusilová potřebovali nahrát jen Skákal pes přes oves, proč by měli zvát druhořadé hráče, když jsou v každodenním kontaktu s první ligou? Je to prostě jedna parta: členové Blue Shadows, Vertiga, někdejší Baromantiky, dokonce celý moderní big band Concept Art Orchesttra a další.
Snad jediné jméno, na které si musel Ostrouchov nejspíš kontakt opatřit, byl spoluproducent Aid Kid. Patrně nejmladší z podílníků alba, elektronik, spolutvůrce dvou projektů Jakuba Königa Kittchen a Zvíře jménem podzim. Jeho prací patrně je zvuková estetika jakoby vibrujících ploch, které jsou vytvářeny propojením nástrojů, elektronických zvuků a smyček, podobně ostatně pracuje právě Zvíře jménem podzim. Na tomto principu je postavena velká část alba, odehrávajícího se na pozvolné, střednětempé a alespoň pro připravené ucho vlastně nijak provokující hladině, které jistý klid dodává i barva hlasu Lenky Dusilové.
Jen třikrát vytrhne z onoho až psychedelického toku přelévajících se barev větší plocha postavená na výrazně odlišném prvku. Hned první píseň Białe konie s polským textem Doroty Barové je postavena na dronu (tedy táhlém tónu stále stejné výšky), k němuž se přidá hypnotický rytmus a tyto složky jakoby obtéká zpěv s vysloveně folklorní melodikou. Dlužno dodat, že tady v žádném případě nejde o žádný „folkloreček s bicíma“, jak o něm ironicky zpívá Marek Eben, nýbrž o zcela relevantní a krásně jiskřící kontakt prastarých prvků a soudobého zvukového hledačství.
Lenka Dusilová
Další písní, jež se hudebně výrazně vymyká, jsou Vlákna, jejichž hudba k velmi působivému textu, nad nímž se sešla Lenka Dusilová s Martinem E. Kyšperským a Jakubem Königem, je zvukově poměrně syrová, připomíná vlastně slavnou elektronickou vlnu takzvané electronic body music. A za třetí písnička Insomnia, velmi hybná na základě „urban“ rytmů, ale pracující také s kytarovými vazbami a vůbec texturami noise rocku.
Mohlo by se zdát, že je v této recenzi málo zmiňována samotná Lenka Dusilová. To by byl ale omyl. V první řadě se jedná o její skladby. A hlavně jde o to, že z někdejší pozice „pouhé“ zpěvačky, stojící před kapelou, se změnila ve všestrannou umělkyni, která sice spolupracuje s producentem a řadou kolegů, ale zcela nepochybně je to ona, kdo má právo veta, kdo rozhoduje o tom, která z nabízených možností bude realizována a hlavně, má stále obrovské charisma, které nedovolí pochybovat o tom, kdo je tady pánem. Tedy, samozřejmě, paní.
