9. listopadu 2018 14:00, aktualizováno  Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Milenci nebes. Zamilovaná dvojice divadelních oblaků nedosáhla

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Inscenace Milenci nebes (2018). Režie: Marián Amsler. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Milenci nebes (2018). Režie: Marián Amsler. | foto: NDB

PRAHA Ambiciózní jevištní adaptací francouzského filmu Děti ráje zahájila sezonu činohra Národního divadla Brno. Inscenace nazvaná Milenci nebes v režii Mariána Amslera ale příliš vysoko nedosáhla. Toto z celuloidu vyvařené divadlo je totiž zdlouhavé, dějově mdlé a herecky utahané.

Svého času nejvýpravnější francouzský film režiséra Marcela Carného se scénářem jednoho z nejoblíbenějších francouzských básníků Jacquese Préverta snad představuje zajímavý dramaturgický nápad. Navíc se o divadelní verzi snímku z roku 1945 v tuzemsku ještě nikdo nepokusil. Tím ale zřejmě nápaditost a zásluhy brněnské inscenace končí.

Tříhodinový a nejvíce ceněný Carného film je už vyčpělý, je plný předválečného a dnes zvětralého pojetí romantiky. Co na tom, že tady v Prévertově scénáři občas ostře prokmitne sociální téma, že se místy sází na melodramatičnost citů skutečných lidí „od kumštu“ a následně na divákovo dojetí. Hlavní hrdinové jsou sice inspirováni postavami z divadelní a kriminální historie, ale jejich milostné a životní eskapády jsou dílem Prévertovy představivosti. Slavný poeta v roce 1945 do tří hodin nastrkal snad všechna možná klišé o umělcích, jejich životě i světě.

Inscenace Milenci nebes (2018). Režie: Marián Amsler.
Inscenace Milenci nebes (2018). Režie: Marián Amsler.

A také režisér Amsler toto vyvanuté sdělení, že umění je metaforou života a že život sám je zase jistým uměním, zejména přes scénografii Juraje Kuchárka akcentuje a stvrzuje. Vše totiž inscenuje jako okaté divadlo na divadle. Kuchárek na jeviště postavil toliko půlkruhovou stěnu z blyštivých lamel, která obkružuje používanou točnu. Ústřední prvek moderní výpravy místy až v doslovné legračnosti nastavuje pověstné zrcadlo – účinkujícím i publiku.

Často se používají pojízdné divadelní stolky z hereckých šaten. Rozkryté a využívané je i orchestřiště, jindy se hraje v bočních lóžích u jeviště nebo přímo ze sálu.

Těžištěm tohoto kusu v poněkud barvotiskové dramatizaci Pavla Jurdy je zas a jenom herec. Je to logické, protože – jak svrchu řečeno – vše tady přiléhá k divadlu či jej zrcadlí. Na pařížském Bulváru zločinu potkává mim Jean-Baptiste Gaspard Deburau (ano, je to ten slavný největší z pierotů Jan Kašpar Dvořák) svou osudovou lásku Garance. Svobodomyslná a neujasněnými vztahy rozkolísaná žena jako by do Paříže roku 1828 ani nepatřila. Protagonista se bojí vyznat této své vyvolené lásku, zato silně trpí a svá vnitřní vzedmutí má na jevišti občas vyjadřovat pantomimou. Strhující cit k němu navíc chová dcera ředitele divadla Provazochodce jménem Nathalie. A krásná Garance se navrch schází s hercem Frédérickem Lemaitrem i zazobaným ctitelem, hrabětem Édouardem de Montray. Banální milostný mnohoúhelník je tady doplňován příběhy od divadla či zločinného anarchisty. Po přestávce se v této postavami i charaktery zašmodrchané inscenaci pramálo zajímáte, kdo s kým a proč.

Rozcvička místo pantomimy

Vyprávění o slávě i bídě života herců, jejich lásek i vášní, o magické atmosféře divadelních šaten i arén se tady postupem času stává jen stagnujícím obrázkem v zajímavé, ale monotónně používané výpravě. Nejrůznější valéry citů, které tady mají být nosným základem, však kvůli neorganickému hyperbolizujícímu nebo patetickému herectví mají divácky odstředivý efekt.

Jan Grundman jako Debureau bez větších replik předvádí místy spíše fyzickou rozcvičku než pantomimu, Eva Novotná je jako kurtizána Garance ponejvíce nepravdivě melodramatická a Martin Siničák coby výřečný činoherec Lemaitre (též historická postava) zase pouze přepjatě ukřičený. Jejich milostný příběh se tady po přestávce stává vyprázdněnou kulisou a divák se ve druhé půli večera začne pragmaticky ptát po smyslu, důvodu nasazení či nějakém aktuálním přesahu této adaptace.

Inscenace má jiný titul než film, protože pod názvem Děti ráje už v Česku vznikl muzikál. Národní divadlo Brno se obávalo záměn obou titulů, navíc značku Děti ráje kryje ochranná známka. K jakémusi obecnému a nestravitelnému populáru však zamířili nyní i v Mahenově divadle…

Jacques Prévert: Milenci nebes

Režie: Marián Amsler

Překlad: Jan Tošovský

Dramatizace: Pavel Jurda

Národní divadlo Brno, premiéra 19. 10.

Luboš Mareček, divadelní publicista
  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz