K portrétu hudebníka Viktora Coje Léto napsal spolu se svou ženou scénář, nyní česká kina hrají jeho režijní debut Humorista, drama o stand-up komikovi, který v létě 1984 přemýšlí, jak moc se už pro úspěch zaprodal.
LN Publiku Febiofestu jste se svěřil, že jste velký fanoušek československé nové vlny. Co se vám na jejích filmech líbí?
Asi to, že umí být komedií i dramatem zároveň. Filmy jako Lásky jedné plavovlásky a Ostře sledované vlaky jsem zhlédl poprvé během studií v Americe a připadaly mi jako to nejlepší, co jsem kdy viděl. Mám rád jejich suchý humor a přístup k životu, který bych nazval kritickým humanismem. Vysmívají se společnosti a jejím strukturám, ale nikdy na úkor lidí. Nesnáším, když jsou ve filmech všechny postavy podřazeny režisérovi. Alexander Payne s tím míval problém, nebo Todd Solondz a Neil LaBute. Ti točí zábavné historky ze života divných lidí a jediný, kdo je v jejich filmech příčetný, je režisér. Československá nová vlna ovšem dokázala zesměšňovat společnost a její divné rituály, aniž by shlížela na lidi shora. O něco takového usiluju taky a vím, že to je docela alchymie.
LN Stojí vaše láska k českým filmům za tím, že váš režijní debut vznikl v české koprodukci?
Spíš šlo o produkční realitu, můj hlavní ruský producent Arťom Vasilev znal společnost Sirena Film a Artemia Benkiho. Jde o můj první film, nemohl jsem si úplně vybírat. Ale byl jsem pak nadšený, že jsem mohl spolupracovat se zkušeným českým střihačem Michalem Lánským a s kameramanem Alexanderem Šurkalou. I postprodukce v Praze byl dárek, zvlášť proto, že žiju v Berlíně. Výlety do Prahy jsem si oblíbil.
Tleskám všem v Rusku, kteří dokážou bez autocenzury a obavy z politické reakce vyprávět pravdivé příběhy, říká Michail Idov.
LN Bydlel jste také v Rize, kde jste se narodil, pak v USA, kde jste studoval, v roce 2012 jste se přestěhoval na pár let do Moskvy. Jak vás tato místa ovlivnila?
Myslím, že v sobě nesu kousek ze všech. To, že pocházím ze sovětského Lotyšska, toho malého nejzápadnějšího cípu obrovského impéria, je součástí mé identity. Vždycky jsem se cítil někde mezi. Pro mé formování v Americe bylo důležité, že jsme nejdřív žili na Středozápadě, neusadili jsme se v New Yorku jako mnoho sovětských Židů. Než jsem se zapojil do newyorského bohémského života, zažil jsem, jak vypadá většina Ameriky. Jsem si jistý, že tohle všechno se do mé tvorby promítá způsoby, o nichž ani nevím. Doufám, že se tam odrazí i Berlín.
LN Jaký vliv měl na vás pobyt v Moskvě, o kterém jste dokonce napsal knihu Dressed Up for a Riot?
Ta kniha byl můj způsob, jak s tím obdobím skoncovat. Nebyly to šťastné roky. Ale vlastně přímo inspirovaly Humoristu. Strávil jsem dva roky v Moskvě s akutním pocitem, že jsem někde, kde být nemám, a žiju život někoho jiného. Když v Moskvě pracujete jako šéfredaktor exkluzivního časopisu, chovají se k vám jako k celebritě. A vy nevíte, čím jste si to zasloužili. Samozřejmě se vám líbí ta pozornost a cestování první třídou, ale taky to trochu nesnášíte a nesnášíte i sebe. Hodně z těchto zážitků se v nadsazené formě odrazilo v hlavním hrdinovi Humoristy.
LN Film je tedy směsí vaší zkušenosti z moskevského života celebrity a vzpomínek na dětství v SSSR?
Ano, chtěl jsem Humoristu zasadit do svých dětských vzpomínek. Potřeboval jsem SSSR, abych ten příběh mohl vyprávět správně, nebylo by zajímavý, kdyby se odehrával v dnešním Rusku. Nechtěl jsem ovšem dělat moc rešerší, to mi stačilo u seriálu Optimisté z 60. let, pro jednou jsem se chtěl řídit jen svými vzpomínkami, a pokud jsou někdy nepřesné, nevadí. Pocit nespolehlivosti se tam hodí. Navíc Lotyšsko stejně stálo trochu mimo SSSR.
KABÁT: Opice jménem Iljič. S bývalými občany Sovětského svazu máme společného víc, než bychom si přáli |
LN Navíc film má určitou snovou atmosféru. Jak jste vytvářel retro vzhled, aby nepůsobil nostalgicky?
Obecně jsem proti nostalgii, ale bohužel v Rusku si někteří lidé myslí, že už jen když něco zobrazíte a není to hnusné, znamená to, že jste nostalgický. Já přitom jen nechci, aby můj film vypadal jako sračka. Humorista je vehementně protisovětský, vůbec si nemyslím, že ta doba byla dobrá. Zároveň ale nechci svůj příběh vyprávět se zrnitým obrazem a špatným světlem. Takové filmy existují, i výborné, jako 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, ty ukazují 80. léta bez kapky nostalgie, u toho se vám chce jen zvracet. Humorista měl být víc rozporuplný, proto jsem chtěl, aby vypadal dobře.
LN Hrdina Humorista je fiktivní komik, nicméně v posledních letech se objevilo víc filmů, které pomocí životopisů kriticky vzpomínají na sovětskou minulost, jako Dovlatov nebo Léto.
Myslím, že to je náhoda, ale dost výmluvná, když se tolik různých režisérů rozhodlo vrátit k době stagnace před perestrojkou. Holt když někdo dvacet let řídí jednu zemi, umělci se obracejí k jiné době, kdy někdo tak dlouho vládnul, a zkoumají, jaký to byl pocit a jaké metody revolty jste měli k dispozici ve světě, kde se zdá, že se nikdy nic nezmění. Všechny ty filmy nabízejí jinou strategii protestu.
Léto je nejvíc benevolentní, protagonisté jen chtějí hrát rokenrol a místo SSSR chtějí žít ve svém fantazijním světě, kde si můžou hrát na Marca Bolana a Davida Bowieho. Jiný film, Rukojmí, ukazoval ten nejnásilnější způsob, protože vypráví příběh skupiny mladých Gruzínců, kteří kvůli emigraci ze SSSR unesli letadlo a skončilo to krveprolitím. Ten film je nekompromisní, zároveň únosce ukazuje jako lidi, až se hodně lidí v Gruzii rozzlobilo, že je moc humanizuje. Humorista vypráví o způsobu hledání svého autentického já, což v té době mohlo být nebezpečné.
LN Na konci filmu hlavní hrdina Boris říká stále stejný vtip, jen novému publiku. Autenticitu se mu tedy najít nepovede.
Ten závěr neznamená, že by dnes Rusko bylo stejné. Je to příběh o jednom muži a jeho kuráži a zbabělosti. Zažil okamžik odvahy, ale zbabělost vyhrála. Mimochodem pro spoustu Rusů to je šťastný konec – jako z Hollywoodu. Čekali totiž, že KGB Borise zabije. On je sice v pekle, do konce života bude vyprávět stejný vtip o opičce. Ale podle ruských měřítek ke šťastnému konci stačí, že hrdina neskončil ve vězení nebo v rakvi.
LN Jaký byl ohlas na Humoristu v Rusku?
Stal se tam jedním z nejdiskutovanějších domácích filmů roku. Kritici byli velmi laskaví, diváci se rozdělili. Dost lidí šlo na film s tím, že půjde o komedii, ačkoliv plakát ani trailer se tak netvářily. Ale prostě to je film o komikovi, tak čekali srandu. A někteří byli zklamaní. A zachytil jsem i kritiku typu, že jsem americký občan, který v Rusku dlouho nežil a teď si dovolí Rusům něco říkat o jejich zemi.
LN Zažil jste při natáčení Humoristy nějaké problémy z ruské strany?
Jde sice o menšinovou ruskou koprodukci, ale celý film jsme natočili v Lotyšsku. V Rusku teď oficiální cenzura není. Ostatně i proto se Humorista odehrává v SSSR. Tam jste potřebovali razítko a pak jste mohli říct nějaký vtip. V dnešním Rusku to je komplikovanější. Někteří mají povolení dělat víc než jiní a je těžké pochopit proč. Jsem si vědom odvahy svých ruských kolegů, kteří točí podobné filmy. Já využívám stejná témata a herce, ale oni riskují, protože v Rusku stále žijí. Tleskám všem, kteří dokážou bez autocenzury a obavy z politické reakce vyprávět pravdivé příběhy.
LN Jeden z nich, Kirill Serebrennikov, byl nedávno propuštěn z domácího vězení, kam byl odveden přímo z natáčení vašeho filmu Léto. Jste s ním v kontaktu?
Než ho propustili, jediná možnost, jak s ním mluvit, bylo pár minut u soudu, když ho převáděli z jedné místnosti do druhé. Tak jsem ho viděl před pár měsíci. Rád bych jel brzo do Moskvy a navštívil ho. Nemám zatím jeho nové číslo, určitě s ním teď stejně chtějí mluvit všichni. Je ale hezké ho znovu vidět na sociálních sítích.
