Pondělí 19. dubna 2021svátek má Rostislav 10 °C občasný déšť Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Zachytit dávný pocit. Foglarovo jméno znělo tajemně, tvrdí ilustrátor Pavel Čech

Ilustrátor Pavel Čech. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ilustrátor Pavel Čech. | foto: FOTO VRATISLAV HNÁTEK

Pavel Čech (1968) patří mezi nejvýraznější postavy české knižní ilustrace a komiksu po roce 2000. Realizoval víc než dvacet autorských knih, další desítky ilustroval. Získal Magnesii Literu, Zlatou stuhu i komiksovou cenu Muriel. Nedávno se hned dvakrát vrátil k dílu Jaroslava Foglara.

LN: Ilustroval jste Foglarovu Chatu v Jezerní kotlině a napsal a nakreslil komiks O Červenáčkovi. V čem je Foglarovo kouzlo?
Na tohle „tajemství“ se už pokoušelo přijít mnoho lidí, i z řad literární vědců. Snad jsou to jistá opravdovost, osudovost, nostalgie, smutek, co jsem vnímal v jeho knížkách už jako kluk. Byla to přitažlivá směsice pocitů, které mi v ostatních knížkách určených pro kluky chyběly. I to, že šly tak obtížně sehnat, hrálo svou roli. I Foglarovo jméno znělo tajemně. Foglarovky byly prostě úplně jiné než ostatní knížky. Ale tenkrát jsem to samozřejmě takhle neanalyzoval…

Pavel Čech - komiks
Na Světě knihy. Spisovatel a kreslíř Pavel Čech se svou Tajemnou krabičkou.

LN: Co vás přimělo, abyste knihu ilustroval?
Důvodem nebylo, že bych Foglara stále četl a že by jeho knihy měly na mě takový účinek jako kdysi. Spíše to byla touha zachytit dávný pocit, který jsem při jejich prvním čtení prožíval. Tu emoci, ten prožitek, po jehož intenzitě mi zůstala jen dávná vzpomínka.

LN: Pamatujete si, kdy jste Chatu v Jezerní kotlině četl poprvé?
Bylo mi asi dvanáct. Vzpomínám si, že je zima a já vyrážím sám do lesů za Brnem hledat po Petrově vzoru roklinu s vodopádem a křišťálovým jezírkem.

LN: A našel jste?
Nenašel. Mám ale na ty dny hledání vzpomínku. Sedím v lese u ohýnku s úplně promáčenýma botama, kolem taje sníh. Připadám si napůl jako postava z foglarovek, napůl jako indián, ale spíš se ve smrákajícím a tichém lese bojím. Hledám, nevím co, toužím, nevím po čem. Zmatené a palčivé pocity, které prožíval Yan na prvních stránkách Dvou divochů… Mám rád zatopené lomy, pár z nich, které jsem objevil, se kotlině možná i vzdáleně podobalo. Nedávno na mě z obrazovky počítače mrkl článek: Nejkrásnější lomy v České republice. Byl to soupis mnoha desítek zatopených lomů se souřadnicemi GPS, doplněný fotografiemi. Pochopil jsem a bylo mi smutno. Už se nemusí podnikat dlouhé objevné výpravy, prodírat se roštím, zlézat skalní stěny, pátrat po mapě v Ludvově zavřené knize…

LN: Když jste kreslil, nepletli se vám pod ruce další Foglarovi ilustrátoři jako Čermák, Fischer, Konečný nebo Burian?
Ani ne. Ale kdo ví? Zvolil jsem realističtější polohu, než mívám ve zvyku. To víte, že jsem si znovu těch pár kvašů Zdeňka Buriana prohlížel. Jsou úžasné, plné atmosféry, těm jeho obrázkům prostě věříte. Takhle to já nedovedu. Já jsem četl poprvé Chatu s ilustracemi Ervína Urbana, které považuji taky za dokonalé. Škoda že tehdy knížka nevyšla ve větším formátu. Byl by to grafický skvost. Až po mnoha letech jsem zjistil, jakou zvláštní techniku použil.

LN: Jakou?
Snad nebudu mystifikovat, ale s velkou pravděpodobností dával olejovou barvu nebo tuš na vodní hladinu a poté ji sejmul přiloženým papírem. Pak stříhal a dokresloval.

LN: Jak vlastně vaše ilustrace vznikaly? Chodil jste po ulicích, vyrážel do přírody, nebo pátral po motivech doma za zavřenýma očima?
Spíš pátral za zavřenýma očima. Vracel jsem se do vzpomínek, jak jsem si kotlinu vybavoval jako kluk.

LN: Sníte rád?
Jasně, skoro pořád!

LN A kde se vzal nápad na apokryf v hlavní roli s Červenáčkem?
Asi před třemi čtyřmi lety jsem dostal nápad s Červenáčkovou čapkou. Lodička coby symbol stále trvajícího klubu, dětství, neměnnosti. Když nějaký takový obraz nosíte v hlavě dlouho a ne a ne ho zapomenout, je to známka, že se snad nejedná o úplnou hloupost. A tak jsem si jednoho dne řekl, že budu tak troufalý a že zkusím vymyslet nějaký příběh, který se bude okolo té lodičky a jejího majitele motat.

LN: S koncem knihy končí i klub Rychlých šípů. Je v tom symbolika? Povzdechnutí, že dnešní svět už se chová úplně jinak?
Ani nevím. Když s nějakým námětem strávíte několik měsíců, ztratíte odstup. Ale pranýřovat dnešní svět jsem příběhem o Červenáčkovi nezamýšlel.

LN: Vadí vám na dnešku něco?
Vadí. Ale spíš jsem z toho smutný než naštvaný. Rád čtu historické knihy z různých období lidských dějin. Až to nahání strach, jak se všechno opakuje. Jak ty „velké“ dějiny lidstva tvoří zápasy, bitvy, vraždy a násilí. Ta nikdy nekončící touha po zisku, nadřazenosti, ovládání a moci. Čím jsem starší, tím jsem menší optimista, co se lidské civilizace týče, jejího směřování, priorit, cílů. Tuším tu naši zvířecí, kořistnickou povahu, tu krutou přirozenost pod nánosem slov, znalostí, dobrých skutků, vzdělanosti, kultury, náboženství. Ale někdy jdu lesem do ateliéru, vychází slunko, po nebi prolétne strakapoud, protijdoucí se na mě usměje, přemýšlím o knížce, na které dělám… Všechno se zdá v pořádku a na světě je krásně.

LN: Proč vůbec děláte komiks? Čím si vás to médium získalo?
Komiks jsem měl rád a kreslil ho od dětství. Stejně jako moji kamarádi jsem se i já snažil stát majitelem Pifů z Francie, Stripotek z Jugoslávie, Topolin z Itálie nebo obrázkových příběhů, které vycházely na pokračování ve starých Větrnících a Sedmičkách pionýrů. To, že mi médium komiksu tak přirostlo k srdci, má jistě na svědomí i fakt, že komiksy, po kterých jsme toužili, tady nevycházely. I tím byly pro nás přitažlivější, dokonalejší, barevnější. Místo Saudka nám byl nabízen Čtyřlístek, místo Tarzana s Rahanem Kouzelná Lucka a Barbánek. A místo Rychlých šípů Strážci.

LN: Ilustroval jste řadu knížek, třeba Michala Ajvaze nebo Jiřího Kratochvila. To je literatura úplně jiného typu než Foglar.
Kdyby tam někdo chtěl najít nějakou podobnost, asi by uspěl, ale samozřejmě jde o jinou poetiku i jiná témata. Do knih Ajvaze a Kratochvila bych se asi v dětství nezamiloval…

LN Co vás na jejich světech baví?
Jsou to světy mezi snem a skutečností. Zvláště Ajvazovu poetiku mám rád. Třeba pasáž z Druhého města, ve které se hlavní postava vydává do knihovny, aby následovala osud nesčetných knihovníků, kteří zabloudili a už se nikdy nevrátili. Knihy o poutnících mám vůbec rád. Ecova Baudolina jsem četl třikrát.

Mlynáři byli sexuální predátoři raného novověku, vypráví historik Čechura

Jaroslav Čechura je přední znalec mikrohistorie, jež se zabývá životy a vztahy... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jak krutí byli soudci, drábové a panstvo? Co si sedlák mohl dovolit, a za co dostal oprátku? Proč bylo právo v praxi...

Kritika naší práce je zcela neoprávněná, neetické to není, říká headhunterka

Markéta Šveda | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Hledá nejvhodnější kandidáty pro vrcholové pozice. Manažery, specialisty, odborníky. „Sama jsem byla kdysi lovená, ale...

Mohl bych napsat knihu. Droppova zpověď o penězích, kritice, covidu i Boratovi

Lukáš Droppa má čtyři reprezentační starty | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Fotbalem si vydělával v sedmi zemích. Zažil čekání na výplatu v Rusku, blahobyt v Turecku i kritiku v Česku. Třeba...

Příprava na léto: Otestujte opalovací mléko WoodenSpoon, které si oblíbili i Harry s Meghan
Příprava na léto: Otestujte opalovací mléko WoodenSpoon, které si oblíbili i Harry s Meghan

Dopřejte svému dítěti královskou ochranu před slunečními paprsky. 80 maminek otestuje minerální opalovací mléko Baby & Family SPF 30 od...