Americký webový magazín Paste každou chvíli vydává nejrůznější více či méne zábavné komentované žebříčky kdečeho. Včera uveřejnil abecední seznam dvaceti rozpadlých kapel, které by jeho redakce ráda viděla v roce 2020 zase pohromadě. Některá přání jsou patrně nerealizovatelná, jako třeba R.E.M. (Michael Stipe mnohokrát nápady na opětovné setkání vyloučil), jiná vysloveně bizarní až marťanská, jako třeba The Sugarcubes (představa, že by se Björk od současných rozmáchlých artových projektů vrátila k původnímu postpunku se jeví pravděpodobná asi tak stejně jako že příští rok přijedou do O2 Areny kompletní Beatles). U dalších kapel se autoři žebříčku stylem „tonoucí se stébla chytá“ snaží potenciální reuniony podložit alespoň nějakými argumenty. Pracují třeba s údajnými novými nahrávkami, které prý letos zveřejní ABBA, a z toho vyvozují bůhvíco. Každopádně je docela zábavné si hru na vymodlený reunion zahrát sám se sebou.
Jestli něco ze zmíněného žebříčku má snad jakous takous naději na realizaci, je to paradoxně něco, na co by ještě před pár měsíci asi málokdo vsadil byť jen zlámanou grešli. Totiž comeback, byť třeba jen jednokoncertní, britpopových Oasis. Není to poprvé, kdy přes Twitter Liam Gallagher žádal bráchu Noela o společné vystoupení bývalé kapely, teď naposledy to bylo za účelem benefice pro britskou zdravotnickou organizaci NHS. Kytarista ovšem zatím zarytě mlčí. Což Liama namíchlo tak, že se v půli minulého týdne nechal slyšet, že koncert Oasis bude „with or without Noel“. Ať už to dopadne jakkoli, doufejme, že z téhle přinejmenším po finanční stránce jistě bohulibé akce nezůstane pachuť v podobě pokračování někdejších bratrských pěstních soubojů...
Pod názvem Co znamená karanténa pro hudební scénu vydal hudební webový portál AlterEcho anketu s několika pořadateli festivalů a provozovateli klubů na téma „Co pro vás znamená současná situace a jakou máte vidinu budoucnosti kultury v ČR?“ Odpovědi jsou celkem očekávatelné, vypovídají o často dost tragické aktuální zkušenosti zejména těch tzv. menších a alternativnějších. Přesahovou vizí mě ale vyděsil Štěpán Bolf, jeden z organizátorů progresivního festivalu Creepy Teepee: „Současná krize možná změní a skokově posune technologie, jak informace a tím pádem i umění dostávat k lidem. Rozšíří se spektrum možností jeho přijímání, hlavně na dálku, přijdou další různý platformy společnýho sledování, ke slovu se víc dostanou virtuální komunity atd.“ Ne že bych teď neviděl kolem sebe - a vlastně i nevítal - přesun prakticky všech kulturních odvětví do virtuálního prostoru. Ale představa, že by to tak mohlo zůstat, kterou čtu v podtextu Bolfových slov? Že už nebudeme chodit do divadel, na koncerty a do galerií a místo toho vysedávat u superrychlých počítačů? Katastrofická představa...
Naštěstí z temných vizí mě vyvedl hned následující respondent Viktor Palák z agentury Fource Entertainment. „Streamovat z klubů i obýváků je milý nápad, ale nemyslím, že by byl udržitelný po delší dobu. Ve chvíli, kdy se uvolní možnost jiných aktivit, ale třeba větší kluby zůstanou zavřené, budou u monitorů trávit svůj čas jen ti nejvěrnější fanoušci. Filmové festivaly online fungují, když je venku sychravo, na jaře a v létě to bude jinak.“ Možná svá slova nemyslel úplně pozitivně, ale já je tak čtu. Jedním ze základních rysů prožívání kultury je přece společné sdílení. A to, málo platné, nastavit na počítači v nějaké facebookové komunitě prostě nejde. Je to skvělé, že se muzikanti snaží, některá kontaktní webová vystoupení jsou až dojemná, ale zpocené tričko z narvaného klubu pohodlí domácího ušáku fakt nenahradí.
Romantický hippie song Our House napsal písničkář Graham Nash na konci 60. let, kdy byl partnerem své kanadské kolegyně Joni Mitchellové. Žili spolu v kalifornském Laurel Canyonu v domě se zahradou a dvěma kočkami. Z písničky, jež vyšla na singlu a na albu superskupiny Crosby, Stills, Nash & Young Déjà Vu (1970), byl obrovský hit. Nash ho své bývalé lásce zazpíval - velmi dojemně - i na velké oslavě jejích pětasedmdesátin v listopadu 2018 v Los Angeles (byla to tehdy jediná písnička, která toho večera zazněla, jejíž autorkou nebyla oslavenkyně). Teď Graham Nash na youtubovém kanále magazínu Rolling Stone uveřejnil její nahrávku ze svého současného domu, kde sedí - stejně jako miliony dalších lidí na celém světě - zavřený před pandemií. A člověk si říká, jak tahle nelíčená oslava domácího štěstí najednou dostala úplně jiný rozměr a obsah. I když krásnou písničkou samozřejmě zůstává i nadále.
Kdo snad nikdy nezklame je i další veterán, osmasedmdesátiletý Paul Simon. Ačkoli už před dvěma lety vyhlásil, že končí s koncertováním, v současné době mu to asi nedá a prostřednictvím sociálních sítí komunikuje se svými fanoušky tím nejlepším způsobem: hraje jim. Jednou z písniček, které jen sám s akustickou kytarou, v tričku a čepičce v evidentně „bojových“ podmínkách natočil, je i nesmrtelný The Boxer, který poprvé na singlu vyšel v podání dvojice SImon & Garfunkel před neuvěřitelnými 51 lety. Pořád funguje.
