Autorská dvojka Böhm (1982) a Franta (1978) se realizuje už přes dekádu nejvíc v kresbě a konceptu, hlavně instalaci a performanci. Na jedné straně spontánní, rychlá kreace, dílo okamžiku – na druhé straně zastřešující plán, vyztužený často solidní myšlenkou. Třeba: „Přemýšlet znamená zdvojovat se …, být vždy ve dvou.“ Nebo: „Dnešní svět můžu definovat jediným rozporem: mezi množstvím možností a nemožností něco opravdu dělat.“ Anebo: „Už není potřeba hledat obsah, jen intenzitu.“ Ti dva ale pracují taky samostatně: před pár týdny vydal každý po nové knize. Böhm sestavil autorskou encyklopedii Antarktidy, kolážovanou skládačku na téma (A jako Antarktida), Franta nabídl komiksový příběh pražského chuligána, který je singl (Singl). První vypíchl roli jedince v globálním celku a umění vidět jinak, druhý pak podtrhl motiv zábavy. Jeden s hlavou v oblacích, druhý nohama na zemi. Idealista s realistou ruku v ruce. Skvělá kombinace. Intenzivní.
Co číst?
Právě výrazová intenzita vrazí do člověka plnou silou, jen co nakoukne do prvního sálu v přízemí Villy Pellé. Valí se to na všechny jeho smysly: reprodukované i psané slovo, obraz, záznam performance, objekt, světlo i stín, viděné i neviděné. Böhm bez ruky – a samotná ruka, co kreslí. Hlas, který filozofuje na téma ADHD, ale občas to poplete, takže jede znovu. A jako bonus knihy, plakáty, prapory, dokonce hodinky s autorským motivem. Instalace punková, minimalistická, hřebíkem do zdi. Základní barevnost: černá a bílá. Návraty a motivické citace (ze sebe i jiných).
V patře pak rozměrná porce symboliky: hlava-prolézačka, nápadně připomínající legendární zeměkouli ze socialistického pískoviště, plus orel, který si urazil křídla při průletu příliš úzkou slavobránou. Co v tom číst? Třeba připomínku dětství jako základního herního terénu, připomínku magického vidění, které ohledává realitu jako soubor jedinečných, nevyčerpatelných tajemství, objevů a dobrodružství. Třeba odpor ke komickým, sebestředným nacionalismům a fašismům, které výhrůžně krouží nad současnou Evropou, potažmo nad celým světem a rozsévají své zbytečné strachy a úzkosti. A co v tom číst z hlediska umění? Odpor k řádu, popisu práce, rutinní tvůrčí próze.
Svět pohromadě
Böhmův a Frantův výklad světa je otevřený dokořán, v permanentním pohybu, nekonečně proměnlivý. Proces je jim nad cíl, provizorium nad definitivu, chyba nad neměnnou pravdu. Pokusy a varianty se počítají, jsou v zájmu věci. Omyl má stejnou hodnotu jako přesná trefa. Prostě všechno je možné. Teď a tady. Všechno je dovoleno. Šanci má kdokoli.
Výstava ve Ville Pellé funguje na kontrastu detailu a celku, slova a myšlenkového systému. Na jedné straně stovky kreseb, na straně druhé pak výstavní prostory pojaté jako ostrov svého druhu, jako autonomní zóna. V kresbě dominuje motivická trojčlenka hlava, ruka, člověk. Hlava jako generátor myšlenek, ruka jako jejich tlumočník papíru – a člověk jako svorník, společný jmenovatel. Sympatická figura, jednou kubizovaná, jindy v slušivém klobouku, která se hrne euforicky městskou krajinou a lapá život. Böhm a Franta fandí vitalitě, jejich práce je libidinózní, přináší ve výsledku slast. Intelektuální i emoční.
A přestože autoři sázejí na intenzitu výrazu a obsah odsouvají zdánlivě na druhou kolej, drží jejich svět pohromadě víc než atraktivní slupkou. Je to vlastně úplně jednoduché: Mají co říct. Sdělují sebe. Se vším všudy. Výstava roku, prodloužená do 14. června.
