ASI.JATKA: Naši rodiče ohýbali záda, abychom mohli dobře studovat a mít se lépe

Byť to byl spíš na konci jeho monolog, stejně věděl, že už se na tom nedá nic změnit a že na jeho otázky nemám odpověď. Naši rodiče ohýbali záda, abychom mohli dobře studovat a mít se lépe. Ale na konci dne si stejně přejí, abychom žili někde blízko a dali jim co nejdřív několik párů vnoučat. Kariéra nekariéra.

Často k mému taťkovi chodí známí si pokecat nebo ho požádat o radu. Občas posedím a vyposlechnu si, co je trápí. Někdy se obrátí řečnicky na mě, co tomu jako “ta mládež” – říkám? Rodiče váhají a neví, jestli se jejich dítě rozhodlo pro tu “správnou” školu, jestli jim práce v kanceláři zajistí “lepší” život? Nerozumí tuzemskému systému a jejich jediným kritériem je dostatečný výdělek pro uživení budoucí rodiny. Potřebují mít jistotu, že se jejich děti ve světě uchytily.

Dost často nejistotu přehluší jejich smiřování se s vlastním údělem. Prý toho málo vydržíme – chceme odpočívat a cestovat. A že oni nám v tom nemůžou bránit. Bohužel ale nemají komu předat večerku. Zároveň od nás, svých dětí, nečekali, že bychom ji někdy převzali. Ale především – že bychom tu práci ani nedělali. Nejvíc mě zasáhlo, když můj taťka – bez jakéhokoliv zabarvení – pronesl: “Vždyť oni by to nemohli dělat. Styděli by se. Když se jede pro zboží do obchodů a oni čtou na těch nápisech, že je možné si koupit pouze pět balíků, brblají, proč bereme těch balíků deset.” Neviditelná ruka trhu má zvednutý káravý prst a mě zároveň dala facku.

Jestli má někdy tenhle blog aspoň v něčem pomoci lidem s podobným osudem, budiž. Jestli někdy přispěje k vašemu porozumění nás, budiž. Spíš to ale bude celoživotní testimoniál mým rodičům za to, že se v těch správných chvílích nestyděli.