Lidovky.cz: Československo izraelskému letectvu v rámci vojenské spolupráce poskytlo letouny Spitfire i Avie S-199, které byly založeny na konstrukci německých Messerschmittů. Jak letouny tehdy hodnotili izraelští piloti a mechanici?
Pokud se bavíme o těch Aviích, byla to první dodávka. Mezi Žatcem a severním Izraelem byl tehdy vytvořen jakýsi letecký most. Nebyla to vůbec žádná výhra. Ty letouny byly předělány, měly jiné hnací jednotky a nebyly tak dobré, jako ty původní Messerschmitty.
Izraelský prezident poděkoval Zemanovi za postoj k Jeruzálemu jako hlavnímu městu |
Nebyla to oblíbená letadla a izraelští piloti je neměli rádi. Změna nastala až s příchodem letounů Spitfire, které byly v té době samozřejmě absolutní špička. Když je ale válka, tak nad tím moc nepřemýšlíte.
Když máte zbraň, tak se ji snažíte použít co nejlépe, abyste uhájili své zájmy. Ty výhrady proti Messerschmittům se objevily až po čase, v ten daný moment ale svůj úkol splnily. O těch Aviích se také dá říct, že to jsou letadla, která zachránila Izrael před arabskou invazí hned po vyhlášení izraelské nezávislosti.
  |
Arabské státy tehdy vůbec nepočítaly s tím, že by Izrael měl letectvo, a když se na nebi před Tel Avivem objevily Avie S-199 s Davidovými hvězdami, tak arabské jednotky vůbec nechápaly, co se děje. Vojáci zahazovali zbraně a dávali se na útěk.
Lidovky.cz: Čechoslováci po válce dodávali do Izraele také pušky, pistole nebo kulomety. Jak Izraelci hodnotili tyto zbraně?
Co se týče palných zbraní, tak to bylo absolutně bez problémů. Ať už to byly československé kulomety nebo ty německé z výzbroje wehrmachtu. Proti nim nebyla vznesena prakticky vůbec žádná pochybnost.
Lidovky.cz: Československo v rámci vojenské spolupráce s Izraelem v roce 1947 také vyškolilo desítky pilotů a pozemních specialistů z řad židovských dobrovolníků. Kolik pamětníků toho výcviku je ještě naživu?
Z těch, o kterých víme, jsou to už jen dva lidé. Na začátku letošního roku to byli ještě tři, ale bohužel ti pamětníci postupně odcházejí. Poté ale zemřel Hugo Marom, což byla jeden z nejvýznamnějších osob česko-izraelských vztahů. Momentálně jsou naživu Petr Munk a Avraham Harshalom, kteří žijí v Izraeli.
Ředitel VHÚ Aleš Knížek.
Lidovky.cz: Tušíte, jak se jim daří?
Oba dva jsou na tom zatím dobře. Harshalom se má velice dobře a myslím, že si užívá zaslouženého důchodu. V současnosti je jedním z nejúspěšnějších izraelských podnikatelů a finančně podporuje muzeum Yad Vashem v Jeruzalémě. Zasloužil se například o zdigitalizování veškerých filmů, které kdy byly natočeny o holocaustu. Petr Munk si také užívá svého dlouhého věku a věnuje se svým mnoha vnoučatům.
Lidovky.cz: Jak bývalí piloti vzpomínali na svůj výcvik v Československu?
Všichni pamětníci na to období vzpomínali s velkým entuziasmem, a to jak piloti, tak i mechanici a pozemní personál. Vnímali to jako něco, co pro ně znamenalo další posun v životě. Mnozí z nich totiž za sebou měli nějakou špatnou zkušenost z druhé světové války. Byli to lidé, kteří byli v koncentračních táborech, gulazích, sirotci nebo ji strávili na frontě. Přihlášení se k židovským dobrovolníkům pro ně znamenalo jakousi naději, že vznikne samostatný židovský stát. Před válkou byli navíc všichni limitováni věkem a vzděláním, protože neměli možnost se něco naučit. Mnozí z nich se po bojích v Izraeli chtěli do Československa vrátit. Poté ale přišel únor 1948 a oni věděli, že není cesty zpět a zůstali v Izraeli.
Lidovky.cz: V Československu podstoupil výcvik i Ezer Weizman, který se později stal sedmým izraelským prezidentem. V roce 1995 dokonce vzpomínal, že jako pilot nosil leteckou uniformu a vybavení z Luftwaffe a pořád prý vlastní pár německých leteckých bot, které dostali. Netušíte, co se s nimi stalo?
Ty boty po jeho smrti zůstaly u jeho rodiny. Ve sbírkách Vojenského historického ústavu se nachází prakticky stejné boty po jiném izraelském letci, který se také cvičil v Československu. Do naší sbírky jsme je získali díky dobrým vztahům s jeho rodinou.
Život a štěstí mi napomohly k tomu, že jsem se setkal s člověkem, který se jmenoval Nori Harel. Byl to osobní mechanik Ezera Weizmana - člověk, který s ním prošel celou dráhu pilota v Izraeli a do poslední chvíle se staral o Weizmanova černého spitfira, který je teď v hazerinském leteckém muzeu. Harel byl jeho velkým přítelem a zůstal jím i dlouho poté, co se Weizman stal izraelským prezidentem.
Ezer Weizman na svůj výcvik vzpomínal velice pozitivně, pro něho osobně to byla ohromná šance odejít bojovat za samostatný stát. Měl už také velkou zkušenost z britského královského letectva. To, co Weizman říkal, je pochopitelně pravda. Na pilota se učil v Českých Budějovicích. Židovští dobrovolníci tehdy byli vystrojeni oděvy původní Luftwaffe, protože československá armáda po válce neměla dostatek výzbroje, a tak používala přebytky ukořistěné výstroje po Němcích. Z těch oděvů byly pochopitelně sundány veškeré symboly se svastikou.
Nori Harel v dochovaném československém spitfiru v leteckém muzeu v Hatzerimu.
Lidovky.cz: Nevadilo jim to?
Oni to brali jako paradox. Chtěli se jen nechat vycvičit, aby mohli bojovat za svůj samostatný stát. Uniformy Luftwaffe jim nebyly, ale v ten moment byla prostě taková situace. S odstupem času na to všichni izraelští piloti vzpomínali spíše s humorem a vnímali to jako dobrý vtip. Brali to i jako symbol vítězství nad nacismem.
Lidovky.cz: Co se stalo s izraelsko-československou vojenskou spoluprací po komunistickém převratu v roce 1948?
Vojenská spolupráce nějakou chvíli pokračovala dál. Pro komunistickou vládu to byla velmi zajímavá záležitost z pohledu prodeje zbraní. Většina arzenálu, který jsme do Izraele vyvezli, byly totiž přebytky. Byla to jak německá, tak i britská výzbroj, která zůstala po válce na území Československa.
Vojenská spolupráce s Izraelem ale byla později ukončena a komunistická vláda začala zbraně dodávat zase druhé straně - Sýrii a Egyptu. Československo a Sovětský svaz totiž žily v domnění, že se jim z Izraele podaří vytvořit jejich satelit. Později se ale ukázalo, že se komunismus v novém židovském státě neuchytí, tamní komunistická strana ve volbách úplně propadla. Tehdy Československo i SSSR ztratily zájem o spolupráci.
Lidovky.cz: Jak na tento obrat v té době reagovala izraelská veřejnost?
Izraelská veřejnost se pochopitelně komunistického vlivu bála. Z toho důvodu také byla židovská brigáda vycvičená v ČSR krátce po svém příchodu do Izraele rozpuštěna. Panoval totiž strach z toho, aby se do izraelské společnosti neinfiltrovala ta ideologie. Byla to jakási obrana proti tomu, aby Izrael nebyl komunistický.
Lidovky.cz: Předseda Židovské agentury, později první izraelský premiér David Ben-Gurion později řekl, že české zbrojovky tehdy „doslova zachránily Izrael a bez pomoci Československa by stát nepřežil“. Stojí si Izraelci za těmito slovy dodnes?
To není tvrzení, to je pravda. Vyučuje se to dokonce v hodinách dějepisu na izraelských základních i středních školách. Československo skutečně byla ta země, která pomohla Židům vydobýt si vlastní stát. Do dnešních dní je to v Izraeli známá mezigenerační věc. V Izraeli to je veřejně rozšířené a dané v obecném povědomí.
Nori Harel přebírá uznání od tehdejšího velitele izraelského letectva Ezera Weizmana, pozdejšího prezidenta.
Lidovky.cz: Opravdu to Izraelci vnímají tak silně i po sedmdesáti letech?
Samozřejmě. Vnímají to stejně silně, jako my Američany nebo Francouze, když nám pomohli založit Československo. Oni své piloty vidí podobně, jako my vidíme naše československé legionáře. Na to se zkrátka nezapomíná. Z mé osobní zkušenosti mohu říct, že téměř při veškerých oficiálních jednáních s izraelskými kolegy na tuto věc narazíme. Mnohdy nám i po těch letech děkovali, že jsme tenkrát Izraeli pomohli.
Lidovky.cz: Odrazily se zvláštní vztahy s Izraelem i v inventáři VHÚ?
Ano, podařilo se nám získat několik věcí přímo po konkrétních lidech, a to jejich výstroj, oblečení nebo věci, které používali jako vojáci v izraelské armádě. Pak pochopitelně máme i ohromné množství vzpomínek, které tu během výcviku zanechali. Fotografie a své vzpomínky nahrané na diktafon, a ty jsou podle mě možná i nejcennější.
