DIANIŠKA: Stručná historie ztraceného času

Mé hry jsou vesměs skvělé. Hlavně z toho důvodu, že jsou krátké. Takže všechny ty krize a katastrofy a zápletky a vyvrcholení a tanečky a písničky a fórky a lásky a vraždičky a katarze a potlesky se musí vejít do hodiny a půl. Tenhle požadavek má dvě podmínky - text hry nesmí přesahovat 35 stránek a herci musí mluvit rychle.

K tomu, abych mnohovrstevnatý dramatický oblouk příběhu vměstnal na 35 stránek, potřebuji před započetím psaní, znát příběh hry dokonale. Na to mám jednoduchý trik. Omílám ten příběh donekonečna. Jako bych byl Donutil s jedinou historkou. Vyprávím ho kamarádům v hospodě, ročnímu synovi před spaním, známým, které zajímá, na čem v divadle právě pracujeme.

Když tu story přednáším po padesáté, leze mi už hrozně na nervy, nesnáším ji, nejradši bych na ni zapomněl a měl to rychle z krku. Proto posluchači řeknu jen to nejzajímavější a nejdůležitější. Podle reakcí poznám, jestli mu seškrtané informace stačí. V hlavě jsem tím automaticky amputoval slepé střeva příběhu a jsem připraven na druhou fázi-psaní.

Ale protože kamarádi se mnou už do hospody nechtějí, když uspávám syna, usnu pokaždé dřív než on a známé už divadlo nezajímá, jste na řadě vy. Hehe.

Jmenuje se to Bezruký Frantík. Hra vychází ze skutečné události, pro mě ji objevil herec Igor Orozovič. František Filip se narodil v roce čtyři v Jamném nad Orlicí. Narodil se bez rukou. Na začátku minulého století byl porod šíleně namáhavý a nebezpečný úkon, matka se z něj vzpamatovávala celé týdny a trvalo několik dnů, než vůbec vstala z postele. To, že její syn nemá ruce, ze začátku vůbec netušila. Porodní bába Frantíka pečlivě schovávala a balila do zavinovačky, takže nikdo nic nepoznal. Ta ženská ho chtěla dokonce udusit polštářem, aby se mrzáček netrápil. To je samozřejmě dramatická situace jako kráva, to tam určitě bude. Když maminka zjistí, že Františkovi schází ruce, zdrtí ji to.

Doktoři jsou bezradní a z konečné diagnózy vyplynulo, že za postižení může chlapcův otec, protože před nedělní souloží rád vylehával na otomanu s rukama za hlavou. Cynický humor a trocha “deprese nikoho nezabije”, ale zrovna tenhle závěr dokládají dobové materiály. Malý František se postupně učí vše vykonávat pouze nohama. Hlavně tedy žebrání. V místní škole, mu třídní učitel sestrojí speciální lavici, aby mohl psát a kreslit, tam dáme dojemnou hudbičku, to se bude líbit. U nádraží se opakovaně stává terčem posměšků a šikany od svých spolužáků. Na potřetí (v divadle je všechno na potřetí) mu dojde trpělivost a nejzlejšímu klukovi hodí nohou kámen do obličeje. Strhne se rvačka, Frantíkovi teče krev z nosu a šikanátor skončí na železničních kolejích. Blíží se vlak. V poslední chvíli Frantík svého soupeře zachrání. Lokomotiva zabrzdí a vystrašený strojvedoucí propadne panice, že zakrvácenému klukovi právě přejel obě ruce. Mezi pasažéři je doktor, který chce Frantíka zachránit a zastavit mu krvácení. Pochopí, že jde o planý poplach a vyjde najevo, že tím doktorem je Rudolf Jedlička. Dokonce zrovna hledá chovance pro svůj ústav. Uznávám, tohle je pasáž jako z Forresta Gumpa, ale Frantík je takový český Forrest. A tak se bezruký František stane prvním pacientem Jedličkova ústavu. To bude přibližně dvacátá minuta, což je podle knížky “Jak nepsat hru” moment, kdy je divák už obeznámen s prostředím a může se rozeběhnout zápletka.

Dál vám o tom říkat nebudu, protože Frantíka opravdu nesnáším a chci to už všechno rychle vyplivnout do Wordu. Kuba Albrecht, můj kolega, který bude Frantíka hrát ho taky nesnáší, protože už rok navštěvuje jógu a posilovnu a strečingové tréninky, kde se akorát ztrapňuje. Igor ho taky nesnáší, protože už jsem měl dávno odevzdat text. Vypadá to tak, že nenávist je motorem tvůrčího procesu. A co vy už máte svého nepřítele?