DIANIŠKA: Takový něžný svěrákovský hejt

Český rozhlas si u mě objednal režii krátkých skečů, které by měly ve vysílání běžet od příštího roku. Takové max. pětiminutové scénky, vtipné mikrohry pro celou rodinu, žádné velké umčo, popík, takže krásná práce, jak se v branži říká – tzv. píčovinky. 

Těším se jak děcko na Vánoce, dostal jsem šikovný tým, texty napsali renomovaný mladý dramatici, obsadím herce z Palmovky, na výrobu máme 4 frekvence (asi 16 hodin), pohoda. Nejsem žádný hovado bez vkusu, na výběru hudby, zvuků, atmošky si dávám záležet, herce to baví a jde jim to, troufám si říct – dobrá práce, no bullshit. Za týden mám hotovo, „kasa udělá cink“ - prachy jsou na účtu, jdu kupovat petardy.

Poněvadž je to můj první takovýhle džob v ČRo, před vysíláním do éteru musí proběhnout interní poslech, na který jsou pozváni různý hlavouni z instituce, dramaturgové a nevím kdo všechno. Všichni maj ovšem spoustu práce a dorazí „jen“ programový ředitel Dvojky (a po nedávných událostech už i Vltavy) a ještě taková hezká paní v kostýmku.

První skeč o stopařce projde hladce, druhý – Polární základna, vypráví skutečný příběh z Antarktidy. Možná jste to zachytili, polárník zabodl nůž do kolegy, protože ten mu neustále vyzrazoval konec detektivek. Tuším, že ne všichni posluchači znají současné severské krimi od Nesba, Larssona nebo Keplera (btw, Lazara jsem rozečetl ještě před Vánoci a tipuju, že vrahem je ta postižená sestra od Sagy). Takže tam připíšu hlášku: „Snape je ve skutečnosti hodnej, ale zabije Brumbála!“ A právě tahle věta je po poslechu připomínkována – posluchači Dvojky neznají Harryho Pottera. Polknu odpověď, že se přeci jedná o nejslavnější knihu naší doby. Třeba to je nějakej interní rozhlasáckej humor.

Třetí skeč byl opravdu v žánru pičovina. Mluví o dvou mouchách, které si povídají, jak bylo na festivalu v Toi Toice a jak masařka zjistí, že je vegetariánka a jak jí opustí mušák, protože nakladla moc larev. Po skončení jsem se dozvěděl, že je to moc existencionální. Že posluchači nechtějí poslouchat příběhy o rozpadlých rodinách... Jsem v šoku a scénku jsme přestříhali.

Za čtvrtou hříčku by se nestyděla ani Bohdalka v sedmdesátkách – manžel domů přinese mluvícího papouška, ten předtím strávil léta v čekárně manželský poradny a z toho je ta psina a bžunda, chechecheche. Manželé se pohádají a muž odejde do hospody. To jsem věděl, že je zle. Posluchači totiž nechtějí, až se vrátí z práce, poslouchat cizí rodinné problémy. Chtějí se odreagovat.

Poslední text byl napsán nejlépe. Dva muži se baví o tom, že zakážou mumlání. Šeptání je také nebezpečné, ale křičení už je v pořádku. Musí však hlídat CO se křičí. Třeba „vláda krade, to by nešlo“. Může se však změnit jedno písmenko a hned je z toho „Vláďa krade.“ To nikomu neublíží, kromě Vládi..., atd.

Po třicetiminutové přátelské (opravdu) a sympatické výměně názorů jsem pochopil, že tady to dílo odvysíláno nebude. „Posluchači totiž nechtějí přemýšlet.“ Je to vytrženo z kontextu, ale v režii studia R2 na Vinohradské, tahle věta opravdu padla.

Nechci dělat z komára velblouda a už vůbec se tady nechci pouštět do konspiračních teorií kolem Rozhlasu. Chci v něm hlavně pracovat dál, je to úžasné médium, miluju to od dětství, najednou můžu být jeho malinkatou součástí a mám pocit, že mi to jde. Zároveň jsem ale v ten páteční podvečer na schodech cestou ze studia domů ucítil, jak mi tam vzadu na krku vstávají chloupky. Chtě nechtě jsem si totiž vzpomněl na historku Miro Žbirky, který na přehrávkách ve dvaaosmdesátým neuspěl se svým songem. Aby socialistický lid nepropadal trudné náladě, byl Meky nucen změnit text z Čierneho na „Biely kvet.“ Hezký nový rok.