Zavřené dveře však nebrání otevřené mysli, ať už si to přeberete jakkoli, poslední dobou se mi puzzle života skládají konečně do srozumitelného tvaru, dílky se spojují a co víc - drží.
  |
Taky jsem si při té roční rekapitulaci vzpomněla na loňského silvestra. S kamarádkou, se kterou trávíme hodiny hraním Scrabble, jsme o půlnoci přerušily hru (ano, na Silvestra jsem zvládly 6 turnajů a ano, považuji takto strávený Silvestr za zábavný) a nalily šampaňské, abychom odpočítaly poslední vteřiny a s prvním ťuknutím vyřkly naději – přesně si pamatuji, jak jsme si říkaly Tohle bude velký, dvacet dvacet, to bude náš rok, to bude naplněný rok, úspěšný, bude speciální.
Vendula FialováNarodila se v Ostravě. Souběžně se studiem herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě vystudovala také Obchodní akademii, obor Veřejná správa (oboje v roce 2008). Poté vystudovala obor Veřejná správa a regionální politika na Slezské univerzitě v Opavě (absolvovala v roce 2012) a současně vstoupila do prvního divadelního angažmá v Severomoravském divadle Šumperk a za dvouleté angažmá získala cenu Miloše Movnara za nejlepší herečku roku 2011. V roce 2010 vstoupila do angažmá Moravského divadla Olomouc. Tady setrvala sedl let, dvakrát získala ocenění za nejlepší ženský jevištní výkon, a to za roli Maryši ve stejnojmenné inscenaci bratří Mrštíků a za roli nevidomé Elišky v představení Královny, kterou stále v Olomouci „dohrává“. Účinkovala sedm let v ostravském studiu České televize jako moderátorka počasí v pořadu Dobré ráno na ČT2. V epizodních rolích jste ji mohli vidět v seriálech jako Policie Modrava, Rozsudek, Místo činu Ostrava, Ordinace v růžové zahradě, Helena aj. Moderovala také víkendové vysílání Hitradia City, moderování je její velká vášeň a na kontě má desítky akcí. Od září 2017 do června 2019 byla v angažmá Divadla pod Palmovkou. Do angažmá se opět vrací od září 2020, vidět ji můžete v inscenaci Můj romantický příběh, Žítkovské bohyně, Rok na vsi, Pusťte Donnu k maturitě aj. |
A ano… speciální opravdu byl. Když jsme si nedávno volaly, přesně na tento moment jsme vzpomínaly, copak by nás napadlo, že se stane tohle?! Ani náhodou.
Ale popravdě, nenapadlo mě více věcí, které se nakonec staly a které opravdu udělaly ten dvacet dvacet ojedinělým a zdaleka nešlo jen o věci kolem roušek a dezinfekce.
Byl to rok vztahů. Alespoň tak ho vidím. Rodina je základ, ačkoliv právě říkám známé klišé, naplno jsem pocítila, jak si vážím zázemí, které mám. Ten pocit, že ať je mi, kolik mi je, jsem dítě, mám se kam vracet, tolik času s mámou a tátou, rodinou sestry, babičkou. Vznikly nové tradice.
Tak třeba snídaně s babičkou na terase. Tyhle chvíle už nám nikdo nevezme, mezi námi stojí x generací, ale o to víc mě obohacuje vědomí, že nahlédnu do světa, který jsem nezažila a babičce přiblížím svět, který někdy nechápe. Cenné.
Cvičení s rodiči – našli jsme si čas, společně se dali do cvičení, já vytvářela plány a společně jsme se stopkami měnili stanoviště. Jak je možné, že předtím nás tohle nenapadlo?
Procházky s rodinou a nedaleký les se stal na čas jediným myslitelným cílem každodenního života a světe div se – byli jsme šťastní.
Vztahy a teď přejdu k těm partnerským taky nabraly své obrátky. Vykrystalizovali tak, že buď se obrousili v krásný a cenný kámen, jenž bude dál zářit jako drahokam, ale spousta se rozdrtila pádem ze skály bez šance je slepit. Stalo se vám to druhé? Taky fajn, dveře se zavírají, aby se jiné otevřely.
Zvládneme to. Nacházejte krásu kolem sebe, nacházejte krásu v sobě, mějte pořád své radosti, které vám nikdo nemůže vzít, a ačkoliv vás to často pěkně vytáčí, je za co děkovat, každý den.
