MLADÍ A NEKLIDNÍ: Jak se mladí herci z Brna na role princů chystali

Není divu, že když Martin zavelel o měsíc později, že se jede k nim, měl jsem jako první zabalený batoh, i když jsem tušil, že pro astmatika a těžkého alergika (alergie na pyl, seno, trávu, srst, či kočičí chlupy) to nebude procházka růžovou zahradou. Vyjelo se. 

Po čtyřech hodinách se dojelo a mě se ozval první letmý náznak alergie na pyl, seno, trávu a srst (kočky jsem zatím nezpozoroval). Čekal jsem, že nás někdo ubytuje do předem nachystaných apartmánů, nejlépe separé. Proto mě vyděsil Kraus, když otevřel dveře stodoly se slovy: ,,Nějak se poskládejte v prasečáku.“ Našel jsem si svůj kout, vybalil jsem svoji pojízdnou lékárnu z batohu, moje spolužačka (Nazdar, Majdo!) na to vyvalila oči a šlo se sžívat s venkovem. 

Prošli jsme si stáje (začal se mi podruhé ozývat již méně letmý náznak alergie) a šli na pivo. Ve čtyři hodiny ráno jsem alergie nealergie s pocitem štěstí (pravda, nebylo jedno pivo) usínal ve spacáku (Majdiném, spletl jsem si flek) za zvuků kytar spolužáků s větší výdrží.

Ráno mě vzbudil silný náznak alergie, protože mi celou noc na obličeji spala kočka! Usoudil jsem, že bez astmátka nedám ani ránu. Martin nás vyzvedl v prasečáku (vypadalo to v něm jak po boji) s větou: ,,Nejste tu na rekreaci, jdeme se učit jezdit na koních! Co když budeme točit pohádku?“ Majda propukla v hysterický pláč, že si myslela, že je na rekreaci, pohádku točit nechce (princezna se hraje těžce) a navíc se koňů a ptáků hystericky bojí (dodneška, i po jedenácti letech přátelství jsem nepochopil spojitost mezi koněm a ptákem, nevadí).

Martin nám po pečlivé úvaze přidělil koně, kterého jsme si měli vyhřebelcovat, osedlat a skamarádit se. Kodet. Už když mi ho vedl ze stáje, měl jsem silný pocit, že se na mě zle kouká. Jakmile jsem se ho dotkl kartáčem, měl jsem silný pocit, že se na mě zle kouká. Při osedlávání jsem měl silný pocit, že se na mě zle kouká. Preventivně jsem ho s díky odmítl. Kraus odmítl moje námitky a vyhodil mě do sedla. Během vteřiny se mnou Kodet tryskem vyletěl ze dvora do polí, vyhazoval přední a zadní a dával mi jasně najevo, kdo má koho poslouchat. Po pěti minutách a hysterickém křiku Krausových rad, jak se udržet, jsem toho démona zastavil. Rozklepaný jsem se vydal k prasečáku se slovy: ,,Seru na to, ty vole!“ Martin jako zkušený „trenér“ prohlásil, že první špatný zážitek se musí rozjezdit a nachystal mi Árona, který svojí velikostí připomínal spíše poníka.

Vyjeli jsme do lesů. Po pár chvílích klidné romantické jízdy (měl jsem sice ošoupané podrážky, protože to na poníku nemá dvoumetrový chlap dvakrát pohodlné, ale zážitek to byl) kopl Martin svého Blacka do slabin s větou: ,,A jedem, hovada!“ a ten se začal řítit tryskem vpřed. Nebyl sám. Začali se řítit tryskem všichni. I Áron. Když jsme zastavili, popadl mě už velmi silný záchvat alergie a během akutní medikace jsem zjistil, že jsem při té divoké westernové jízdě někde vytrousil astmátko. Majda propukla v hysterický pláč a ostatní kovbojové jeli hledat můj v tu chvíli životní lék. Našli. Byl jsem zachráněn!

Po těchto traumatizujících zážitcích jsem vrátil Árona do stájí, zabarikádoval se v prasečáku a na koně jsem se odmítal i podívat, natož na něj sednout. Majda, která nepřestávala hystericky plakat, mi přes dveře vysvětlovala, že teď už snad chápu, proč se bojí koní a ptáků.

I přesto, že od toho dne jsem na koně už nikdy nesedl, Majda se bojí koňů a ptáků dodneška a prince točil jenom Martin, jsme na Lipí jako doma. Už jedenáct let.