LN: Proč chodíte pořád v černé?
Mám červené podrážky, podívejte! V šatně mi visí i barevné věci, korálové, bílé, hnědé, ale černá mi poskytuje pocit, že se do ní ukryju, nosím ji posledních dvacet let. Jsem totiž barevná uvnitř, to stačí.
LN: Musíte si pamatovat, že když byla žena v černém, ještě nedávno to znamenalo smutek. Dneska je černá skoro uniforma.
To se mi stalo nedávno, stojím na zastávce tramvaje a přijde za mnou člověk, divný, možná blázen, možná bezdomovec a říká mi: „Upřímnou soustrast.“ Mám samozřejmě strašně ráda barvy, moje letošní kolekce je pink, oranžová, hnědá, miluju barevný tisk, ale mě osobně barvy ruší, v černé cítím větší klid. Ale černou barvu bych si třeba nikdy nedala na nábytek. Podívejte se tady u mě v bytě – je tu prázdno a bílo. Minimum nábytku. Mně stačí podívat se z okna, na zelenou, ráno se probouzím se svítáním, po stropě se míhají krásné stíny slunce...
LN: Pustila jste se někdy do konfekce?
Jistě, tomu jsem se nebránila. Za komunistů jsem připravovala kolekce třeba pro ÚLUV (Ústředí lidové umělecké tvorby) a pak v roce 1991 jsem reprezentovala Československo na obrovském módním veletrhu Igedo CPD v Düsseldorfu. Tam se mi otevřely konfekční brány. Čtyři roky, dvakrát do roka jsem představovala sezonní kolekce s mnoha dalšími návrháři a firmami. Bylo sice hezké, že jsem uspěla, že se moje kolekce prodávaly a byl o ně zájem, ale mě to strašně nebavilo, zajídal se mi ten moloch: tenhle model v té a té barvě, tuhle a tuhle velikost. Postrádala jsem smysl toho konání, nijak jsem se tím nerealizovala, nenaplňovalo mě to…
LN: Jste individualistka?
Jsem, já vím. Taky mám radši osobní jednání s klientem, potřebuju a chci za svými modely stát, mají blízko k fashion artu, i když jsou nositelné. Takže jsem si konfekci vyzkoušela – vím, že ne.
LN: Co vás přivedlo od tvorby k učení?
Workshopy na farmě Bolka Polívky. Znali jsme se z Divadla Husa na provázku, kde jsem po škole dva roky pracovala jako asistentka kostýmních výtvarníků. A na konci minulého tisíciletí jsem pořádala každé léto na Bolkově farmě módní workshopy – devět let. Tam jsem si uvědomila, že mám co předávat a že mě to docela baví. Šel čas a jednou za mnou přišla moje dcera, že mi našla úžasný byt na malostranském vltavském nábřeží. Když jsem ho uviděla, okamžitě mě napadlo pokračování workshopů u Bolka, že je to místo, kde chci a budu každý měsíc představovat tvorbu mladých oděvních designérů. Takhle vznikla galerie, která ale byla otevřená jen o víkendech, aby mi zůstal čas na vlastní práci.
LN: K čemu studenty vedete, tedy kromě odborných dovedností?
Mimo jiné – a možná hlavně – k otevřené mysli, pokoře, slušnosti a pracovitosti. Moje motto je: „Pokud chcete vést klidný, pohodlný život, zapomeňte na tento obor.“ Dokonce jsem vypracovala takový manifest, který nám visí na nástěnce ve škole a je o tom, co je potřeba k tomu, aby se člověk stal tím, kým chce být. Nejen dobrý designér, ale taky dobrý člověk. Aby se slušně choval… Jsou to otřepané věci, ale bez nich to nejde. Nesnáším nedochvilnost například a pokud někdo přijde pozdě na konzultaci, vyhodím ho. Což už se dlouho nestalo. Chci prostě vychovat špičkové oděvní designéry, kteří v sobě mají pokoru, otevřenou mysl, velkorysost a sebevědomí – to je důležité.
Celý rozhovor s Liběnou Rochovou o potřebě nezávislosti a životě mezi Brnem a Prahou si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 9. května.
V magazínu se kromě toho ještě dočtete:
|
