Pocházel z Vysočiny, dětství prožil v Puklicích, obci u Jihlavy. Když začal chodit do školy, zemřela mu maminka na tuberkulózu. Vychovávala ho babička a tatínek, a protože byli možná až moc přísní, přilnul k tetě a k dědečkovi v blízkém Rančířově. Děda, bývalý hulán, jenž slavně bojoval na Piavě a rád o tom vyprávěl, ho svými historkami vtáhl do světa koní.
„Proto jsem se vyučil jezdcem a chovatelem koní, třebaže jsem taky snil o kariéře hokejisty. Pracovat jsem začal v nemošickém hřebčíně. Ve čtyři ráno se vstávalo, a když jsme opatřili koně, mohli jsme jezdit. Někdy jsem jich sedlal šest denně. Byly to nádherné časy. Dřina, ale krásná!“ líčil Kamil své začátky u koní. Po vojně nastoupil do Kladrub jako jezdec, pět let shazoval váhu na padesát kilo. On, který měřil sto pětasedmdesát, chutnalo mu a rád se najedl. Poté působil jako vedoucí a trenér v jezdeckém oddíle jihlavské zemědělské školy. Později trénoval koně ve Velké Chuchli, Kunovicích i Slušovicích.
„Jenomže Morava má své taje. Když nemluvíš po jejich, nejsi ‚ztama‘, neříkáš před každým slovem ‚tož‘, tak končíš,“ usmál se, mávl rukou a šel o dům dál – například do služeb Velkovýkrmny Zákupy, JZD Živanice, JZD Březůvky. Pak se vyučil podkovářem a získal nejvyšší trenérskou licenci. Jezdil, koval, trénoval.
„Kovat se naučil až jako aktivní jezdec. Řada kolegů se na něj obracela, protože koval výborně a nebyl drahý,“ vzpomínala Eva Palyzová, které ve Velké pardubické dvakrát chyběl pověstný kousek štěstí, dvakrát byla druhá. „Patřila jsem taky mezi smolaře, ale Kamil byl v tomhle směru jasná jednička!“
Smolař – to je pravé slovo. Sám o tom často vyprávěl. „V kurzu Velké jsem spadl – nepřeháním – na každé překážce, dokonce i na té úplně první, pár metrů po startu. Ve dvaasedmdesátém roce se mnou proběhla kunovická kobylka Nina proutěnkou, místo aby j i přeskočila. Šla na hlavu, já na zem a pak jsem se odřený šoural do vážnice. Později jsem se utěšoval tím, že jistý Angličan spadl z koně hned na startu,“ dával k lepšímu historku svým typickým ráčkujícím hlasem. „Milovala jsem jeho koňské historky, moc vtipně je vyprávěl. Jeho talent mluvit na veřejnosti jsem mu až záviděla,“ vybavuje si žena jeho srdce Lída Vlášková, herečka Východočeského divadla v Pardubicích.
Nakrmit koně, až pak na sál
Při Kamilových historkách se posluchači bavili, ale když je on sám zažíval, tak mu moc do smíchu nebylo. „Dukát na Taxisu neudržel nohy, šel na hlavu a trochu se na mě převalil. Výsledek? Tři moje zlomeniny – jedna klíční kost a k tomu na každé ruce zápěstí. Opodál stála sanitka, že prý hned jedeme na operaci. ‚Jistě, pánové, ale moment strpení... Nejdřív musím doma nakrmit koně. Pak přijdu.‘ Takže jsem zařídil krmení, pak jel do nemocnice a šel rovnou na sál.“
Horší bylo, když spadl na Živém plotě u hangáru a odnesla to čelist. „Sedm neděl sdrátovaná huba, člověk mohl polykat jen kašičky – to teda bylo něco!“
Ve Velké pardubické se poprvé objevil v roce 1966, bylo mu šestadvacet a v sedle valacha Londona dojel sedmý. Ze všech koní ve Velké nejraději vzpomínal na motěšického Kyba, s nímž dojel v roce 1975 jako druhý: prohráli s Morem a Karlem Benšem, a to byli nějací borečci. Příští rok skončil s Kybem čtvrtý, pak sedmý a naposledy pátý. Přitom vždy dobře začali.
Když se ho jednou novináři ptali na Taxis, pronesl výstižnou hlášku: „Skákat přes Taxis, to je, asi jako když vyskočíte z letadla a neotevře se vám padák.“
Naposledy, počtrnácté, startoval ve Velké pardubické v roce 1985. Nabídka, aby sedlal osmiletého valacha Santose, zněla lákavě, ale váhal. Kůň totiž při zářijové kvalifikaci neprojel cílem. Stáj z Vimperku, jíž Santos patřil, nezdar vysvětlovala tím, že jeho jezdkyně byla po nemoci, tudíž ne zcela fit. Vimperk proto žádal o povolení startu a sliboval, že zajistí jiného jezdce; tím měl být Kuchovský. Pardubičtí pořadatelé žádosti vyhověli. Podle expertů byl Santos výjimečný a mohl i vyhrát. Podobně smýšlel i Kamil a taky si uvědomil, že je mu pětačtyřicet a nikdy už podobnou nabídku nemusí dostat. A proč váhal? Protože pár dní před Velkou mu lidé z Vimperku nechtěli koně téměř ukázat. Všiml si totiž, že se Santos až moc potí. To mu bylo podezřelé. Nakonec se však rozhodl, že pojede.
Dostih byl nabitý: čtyřnásobný vítěz Václav Chaloupka na Essexovi, loni vítězná dvojice Chludějev-Erot, další Rusové Kasajev a Ševljakov s tradičním odhodláním „za ródinu“, minule druzí Festival s Vozábem, dále začínající dravec Váňa na Paramonovi a záhadný Železník – tihle všichni mohli zvítězit.
Uštval koně? To by neudělal
Na Taxisu se nic mimořádného nestalo, pouze Chludějev se neudržel v sedle, takže z jedenácti koní jich pokračovalo deset. Na Irské lavici odpadli dva. Tradičně náročná byla oranice, Santos však stačil tempu, chvílemi dokonce vedl a teprve až za lesíkem Kamil zpozoroval, že začíná vadnout. Snažil se mu pomoci přenášením své váhy na jeho zadní nohy. Vteřinku uvažoval i o tom, že by mohli vzdát. To však bojovník Santos zjevně nechtěl. Byl rozpumpovaný, cíl se blížil av něm nestačil jen dvěma soupeřům – vítěznému Festivalovi a druhému Paramonovi. Třetí místo bylo úspěchem i důvodem k radosti.
Na Velké pardubické se Kamil Kuchovský nikdy vítězství nedočkal...
Jenomže tři dny po závodě přišla smutná zpráva, že Santos uhynul. A s ní zaznělo i nesmyslné obvinění, byť nepříliš hlasité, že jezdec Santose uštval. Dostihový svět však Kamila dobře znal, a bylo tedy zřejmé, že právě v jeho případě je to nesmysl. Brzy to potvrdila i pitva: Santos měl nemocné ledviny i játra. Chorobami oslabený organismus o tom dával signál oním nadměrným pocením. Onemocnění důležitých orgánů ve spojitosti s vysilujícím dostihem směřovalo k uhynutí logicky a jednoznačně.
„Na tuhle smutnou událost nelze zapomenout,“ podotýká paní Vlášková. „Kamil byl z ní moc špatný, ale zároveň musím říct, že i když Velkou ani jednou nevyhrál, nikdy jsem na něm právě kvůli tomu nepozorovala nějakou zahořklost, na niž jsem u mužů citlivá. Jistěže si přál zvítězit, ale sám dobře věděl, kolik výborných jezdců dosáhlo mnohem méně úspěchů než on. A stejně tak si byl vědom, kolika vítězům Velké pardubické se tohoto triumfu nepodařilo využít. Oba jsme vnímali úspěšnost podobně. Oba jsme chtěli být ve svých profesích úspěšní. Jinými slovy to znamená – musím být tak dobrý, aby lidé z mé profese, lidé, kterých si vážím, řekli: To je dobrý rajťák! A to, že Kamil opravdu dobrý byl, jsem mnohokrát slyšela od odborníků, jezdců i lidí ze stájí.“
Vypil tisíce turků i s lógrem
Uměl jezdit všechno: dostihy rovinové i překážkové, parkúry, závody kočárových spřežení a také military, soutěž všestranné způsobilosti. V ní uspěl s koněm jménem Marius v olympijské kvalifikaci, a proto se těšil na OH 1972 v Mnichově.
„Jenomže později s koněm někdo emigroval, tudíž z Československa nejel military na olympiádě nikdo. To byl celý Kamil. Smolař. Na druhou stranu to ale bylo dobře. Třeba by zůstal v cizině a nikdy bychom se nesetkali,“ dodává paní Lída.
Uměl jezdit všechno, a tak si na sklonku jezdecké kariéry oblíbil westernového ježdění. Novince, kterou u nás pomáhal založit, zcela propadl, dokonce se stal i mistrem republiky.
Žil naplno, a nejspíš proto si dlouho nechtěl přiznat, že je nemocný. „Nejsou snad žaludeční vředy nemocí rajťáků? Jídlo zhltnu v běhu, vypiju tisíce turků s hustým lógrem na dně hrnečku,“ říkával občas a bolesti žaludku považoval za součást profese. Nechtěl o tom s nikým mluvit, ani doma s Lídou, možná měl časem obavy, že by to mohlo být vážnější, než se zdá. A ono to tak dopadlo. Když se odhodlal jít k lékaři, bylo už pozdě. Hodně pozdě. Zemřel několik týdnů po operaci, po zápase, který byl předem prohraný. Přesto se do poslední chvíle tvářil, jako že se nic neděje. Táta čtyřletého Ondry zemřel předčasně. V sedmapadesáti letech.
