26. srpna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

PEKÁRKOVÁ: Růže se smetanou. V Americe se soudí každý a každá nehoda má viníka

Spisovatelka Iva Pekárková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spisovatelka Iva Pekárková | foto: MAFRA

Vážně? Smetana v šamponu?“ nevěřila jsem vlastním uším. Ale Raymond, americký novinář a kulturní encyklopedie v jedné osobě, si sundal brýle, přiblížil zornici k plastové lahvičce a vítězně položil prst na slovo „cream“. „Cream“ znamená „smetana“, a pokud chce nějaká firma v Americe vyrábět šampon s názvem „Roses & Cream“, musí v něm být aspoň troška smetany.

Jinak to bude pro zákazníka zavádějící a zákazník se může s výrobcem soudit. O tisíce, desetitisíce, statisíce dolarů. Ale co – může. Bude se soudit! S firmou, která šampon vyrábí a distribuuje, se budou soudit tisíce, desetitisíce, statisíce zákazníků, kteří z absence smetany v šamponu s názvem Růže se smetanou budou mít nadosmrti trauma.

Takhle se v Americe věci mají už drahně let. Každá firma si dává pozor, aby nezavdala příčinu k žalobám. A pokud je třeba přidat tři kapky smetany do sudu šamponu, aby se vyhnula opletačkám, udělá to. Tohle je možná jediný případ, kdy homeopatická koncentrace určité látky skutečně splní úkol, který se po ní žádá.

Amerika se ráda soudí, to víme všichni. A pro leckoho je naděje, že ho přejede autobus nebo aspoň najde půlku myši zapečenou do kuřecího stehýnka v mekáči, jedinou možností, jak zbohatnout. Nefunguje to vždycky. Kamarád z Bostonu se marně radoval, když do něj naboural opilý řidič a zřídil ho tak, že strávil šest neděl v nemocnici. Opilý řidič byl nemajetný, řídil bez pojištění a bez řidičáku. Kamarád z něj nevymáčkl ani cent. Chudoba je taky dobrý způsob, jak se ubránit žalobám.

Nejhůř jsou na tom lidé ze střední třídy. Kamarádka Hannah, majitelka domu, platila mnohatisícové vyrovnání člověku, který byl zraněn jejím autem. Že jí auto půl roku předtím někdo ukradl a ona to řádně nahlásila, jí nebylo nic platné. Byla stále majitelkou vozidla a soudce rozhodl, že za nehodu nese zodpovědnost.

V Americe je to vážně jinak.

Nedávno jsem vyprávěla známé z New Yorku, proč v posledních letech musím nosit brýle. Jednou jsem totiž tlumočila pro pětiletou holčičku, která měla „potíže s učením“. Nezdálo se, že vnímá, co se kolem ní děje, seděla tam a kolébala se. A pak se rozpřáhla a – přestože údajně byla slepá – trefila mě kloubem prstu do oka tak šikovně, že mi promáčkla čočku.

„A kolik jsi za to dostala?“ ptala se Susan. „Aspoň tak třicet?“ (Tím myslela tisíců liber.) „To ti za ty brejle stojí, ne? Mě nikdo nepraštil a taky blbě vidím.“

Dalo práci jí vysvětlit, že tady se, na rozdíl od Ameriky, stávají i nehody, které opravdu nejsou ničí vina.