LN: Tenkrát bylo běžné, že texty reportáží četli hlasatelé. Autorský, autentický přístup, jaký známe z dnešních médií, byl tehdy v rozhlase velmi neobvyklý. A vy jste začal vstupovat do svých pořadů jako autor.
Podívejte, první můj pořad byla reportáž ze svazácké svatby. V Kralupech nad Vltavou byla svazácká organizace a pořádali tam svazáckou svatbu. Tak přijel přenosový autobus, napojili kabely, že, a teď jsem si řekl: „Kde to budu natáčet? No tak budu s mikrofonem, jak jde, tu svatbu sledovat.“ A všecko jsem dělal na mikrofon. Popisoval jsem, jak nevěsta vypadá, jak je oblečená, a teď tam bylo, jak si říkají ano...
Poslední slovo Ludvíka Vaculíka: Až umřu |
A vysílalo se to takhle. S jediným střihem: já jsem tomu předsedovi ČSM, který se ženil, dal otázku, jako co teď dál, co manželství a ta funkce dohromady… A on byl potichu a vzadu někdo z jeho soudruhů řekl: „A seš v prdeli.“ A já jsem byl tak rád, že to řekl, že to najednou bylo takhle pravé. Ale to jsem musel vystřihnout. Sprosté slovo se tehdy nesmělo. Ale co se stalo! Tento pořad šel na celoredakční poslech, kde dr. Josef Kolář (vedoucí mládežnické redakce – pozn. red.) tehdy říkal: „Tak tady máme pořad. Přišel nový člověk, který si všiml, že rozhlas se dělá mikrofonem.“ A tak jsem tam byl uveden.
LN: Jak ty pořady vznikaly?
Já žasnu nad tím: měl jsem tenkrát úvazek a nemusel jsem každý týden mít jeden pořad. Protože se počítalo, že redaktor musí někam jet, poznat situaci, natáčet, stříhat a tak. Já když dneska mluvím s lidmi z rozhlasu, myslím si, že ty poměry pro jejich práci se zhoršily.
LN: Určitě, redaktora, který má v rozhlase srovnatelné podmínky, bychom asi dneska těžko hledali.
Ale v to se počítá i to, že materiál z reportáže se musel přepsat a dát schválit na HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru – pozn. red.)
LN: To znamenalo určitě další zdržení. A měl jste s těmi pořady pravidelné problémy? Mluví se o „problémových pořadech“, protože poprvé otevřeně pojednávaly sporná témata, ale ony na druhou stranu i vám způsobovaly potíže.
No tak ano, někdy ano. Některé se nevysílaly, některé se vysílaly. Některé se musely stříhat, že. Ale podívejte se, já jsem měl štěstí. Vždycky když z ÚV přišla stížnost nebo nějaká námitka, musela to projednat stranická organizace. A ta naše stranická organizace se mě vždycky zastala. To byl, jak říkám, vývoj myšlení, už v tom se objevoval ten obrodný proces, že. A já jsem za tyto problémové pořady dostal státní vyznamenání za vynikající práci. Odpoledne jsem dostával vyznamenání a večer toho dne se vysílal pořad, za který jsem dostal stranický trest. Šel jsem na měsíc do fabriky. Takové to tenkrát bylo.
Celý rozhovor si přečtěte v sobotní příloze LN Orientace.
