Na zvukové zkoušce jsme ve vašem podání slyšeli za doprovodu orchestru píseň Karla Kryla Nevidomá dívka. Proč jste zvolila právě ji?
Já jsem Nevidomou dívku už zpívala na výročí Karla Kryla a říkala jsem si, že by bylo hezké si ji zopakovat. Navíc její text mi přijde naprosto dokonalý a krásný a mně přijde autentické si jí při takové příležitosti zazpívat.
Aneta Langerová
 |
Pro všechny je rok 1968 velmi emotivní, předpokládám, že bude i pro vás, zvláště na pódiu. Jaké pocity máte, když zpíváte Nevidomou dívku?
Mám pocit velkého respektu a úcty ke všem, co v roce 1968 žili a kteří třeba i položili život za tu dobu, která potom přišla, za svobodu slova a celého života, celé existence. To je pro mě to nejzásadnější, proč vystupuji na takovémto koncertu. A také je třeba si tu událost připomínat, ač to není veselé.
Česká média připomínají hojně padesáté výročí sovětské invaze. Je třeba to připomínat? Jaký by byl váš vzkaz o roce 1968 pro mladší generaci?
Je přirozené zapomínat na to, co člověku nedělá dobře. Připomínat si to je určitě důležité. Nemám ale pocit, že vyloženě zapomínáme. Akcí na podporu naší paměti je ve společnosti hodně a já jsem za to jenom ráda. A vzkaz mladé generaci? Já kolem sebe nemám nikoho z mladší generace, kdo by o tom nic nevěděl.
Vybrala jste si píseň Karla Kryla. Na pódiu se ale během koncertu sejdete i s další významnou tváří odporu proti bývalému režimu - Martou Kubišovou. Jaké to pro vás je?
Já mám k těm lidem hlavně obrovskou úctu. Je mi velkou ctí, že vedle nich mohu vystoupit, že se stanu součástí okruhu lidí, který může ty události připomenout a společně zazpívat s lidmi, kteří přijdou. Kdykoliv je potkám, kdykoliv vidím někoho takového jako je Marta Kubišová, mám tendenci se sklánět. Je to pro mě i takový vzor čistoty člověka a lidskosti.
Události šedesátého osmého roku jste sama nezažila, v roce 1989 vám byly tři roky. Jaký náhled jste si na ně odnesla z domova od rodiny?
Já si pamatuju jakousi euforii, ne tedy hned v roce 1989, ale ještě po něm. To si z domova pamatuju. My jsme se ale doma o politických věcech nikdy moc nebavili. Nemám tedy ty bezprostřední rodinné zážitky, kdy by mi někdo něco přímo vyprávěl, o tom jak to byla za totalitního režimu a podobně. Na to jsem přicházela až později.
Stíháte reflektovat během svého programu, co se děje ve společnosti? Promítá se to nějak do vaší tvorby?
Já nejsem typ člověka, který skládá písně proto, aby pojmenovával konkrétní problémy v politice nebo společnosti. Ale spíš je pro mě důležité připomínat v písních, které si sama píšu, nějaké morální hodnoty a důstojnost člověka samotného.
