Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Mladí a neklidní

ŠTÍPKOVÁ: Halí, belí, kotel zelí aneb Komplikujeme s Marií Štípkovou

Marie Štípková foto: Alena Hrbková

Kdybych měla v televizi svůj pořad, jmenovalo by se to „Komplikujeme s Marií Štípkovou“. Protože jestli něco opravdu umím na výbornou, pak je to komplikování i zdánlivě triviálních záležitostí a činností. Když sleduju při různých domácích činnostech svoji mámu, tak nějak tuším, že je v tom něco rodového. Jedna její kamarádka, která mámu zastihla v procesu třídění odpadu, prohlásila: „Ty, Jarko, než ten odpad vytřídíš, tak se strašně nadřeš.“
  5:17

Máma totiž vymývá všechny plastové nádoby i konzervy (to dělám samozřejmě taky), nápojové kartony skládá do malých útvarů a tyto kartonové origami pak pěchuje do jednoho rozříznutého kartonu, a když je zcela naplněn, pak teprve celá paráda putuje do tříděného odpadu (v této disciplíně poněkud zaostávám, nápojové kartony pouze skládám na placičky). Moje máma má doma malou zahrádku. A na té má kompost. Ale ještě předtím, než bioodpad vyhodí, pečlivě všechno pokrájí na drobné kousíčky a umístí do menší nádobky na kuchyňské lince. Taková kompostová předpírka.

Marie Štípková
Marie Štípková

Já sice nemám zahrádku. Ani malou. Ale mám žížaly. A těm taky všechen bioodpad musím pokrájet. A vůbec, je to docela alchymie, to vermikompostování. Tuhle jsem ten žížalí domeček otevřela a když jsem viděla, že se mi zřejmě omylem povedlo vypěstovat nějaký nový živoucí organismus, zase jsem ho rychle zavřela. Ovšem se strachem, že si ten organismus brzy otevře to víko sám a se slovy: „Mámo, já mám hlad!“, zaklepe na dveře mojí ložnice, se moc dlouho žít nedalo. Rozhodla jsem se tedy situaci vyřešit a nového nájemníka odstěhovat. Přátelská domluva nezabrala, tak přišla na řadu hrubá síla. 

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

 Rozloučili jsme se jedním mocným tahem splachovadla. Posléze jsem se dověděla, že ten vypěstovaný organismus měl i odborný název. Hlenka. A opravdu to vypadalo, jako kdyby si do toho žížalího kyblíku někdo mocně odplivl. Každopádně teď už jsou zase holky šťastný a nepokoušejí se mi neustále z kýble emigrovat. Dáda by ze mě měla radost. Ale zpět k tématu. Komplikujeme s Marií Štípkovou. Díl první.

Je sobota. Mám v plánu celý den strávit v dílně. Do dílny většinou jezdím autem, což trvá cca dvacet minut. Městskou hromadnou bych se tam dokodrcala asi za hodinu. Tentokrát jsem navíc slíbila, že na Smíchově naberu Báru, svou kolegyni. Nechala si totiž auto u dílny, má nohu v ortéze, tak se jí blbě chodí i řídí. Mezi desátou a jedenáctou jsem ji měla vyzvednout. Jenže ráno mě to zase posedlo. Stačilo jen otevřít ledničku a střetnout se pohledem s uzenými žebry, která tam provokativně vystavovala své vnady. Ano, je to tak. Už několik dní chci uvařit zelňačku! Vstala jsem docela brzy, tak jsem si řekla, že bych to mohla stihnout a s uvařenou polévkou, přesně načas, vyzvednout Báru na místě určení. 

Do tlakového hrnce dávám vařit žebra a jdu si ještě na chvíli číst do postele. Vypínám žebra, snídám a po snídani dávám vařit brambory a zelí. Samozřejmě zvlášť. Slévám vodu ze žeber, dávám ji stranou a čekám, až žebra vystydnou. Obírám žebra. Au, to pálí. Ještě čekám. Obírám. Je 10:45. Píšu Báře, že budu mít malý zpoždění. Vodu ze žeber, obrané maso, zelí a brambory dám do tlakáče, a ještě chvíli vařím. Udělám si zásmažku ze špeku a mouky. Aplikuju ji do polévky. Nakonec vmíchám zakysanou smetanu, ale to se musí mimo plamen, aby se smetana nezdrcla. Pak ještě chvíli vařím. Kdo tipoval, že tohle je náš rodinný, po generace předávaný recept, získává zlatýho bludišťáka. Takže ano, tenhle recept mám od mámy. Podtrženo, sečteno, je 11:45, já nakládám horkou zelňačku v tlakovým hrnci přímo z plotny do auta, píšu Báře, že do dvanácti jsem u ní a jdu ještě vyvenčit psa, kterému už mezitím málem praskl močový měchýřek. 

Od rána totiž vařím tu zelňačku, že jo. 12:05 přijíždím k Báře, která už je nachystaná před domem. Zelňačka je v hrnci na zemi na místě spolujezdce, kam právě míří Bára. Chci ji přehodit dozadu, chytnu hrnec za černý pákový držák a při pohybu dozadu se hrnec otevře. Nyní je zelňačka všude. Na sedačce, na koberečcích na zemi, na ruční brzdě, dokonce i v popelníku. Zkrátka všude jen ne v hrnci. Utrousila jsem pár sprostých slov a odmítla návrh Báry, ať zaparkuju, že skočí pro hadr a rovnou to uklidíme. Bára nasedla a vyrazili jsme směr dílna. V tu chvíli se nejvíc duchapřítomně zachoval Walter, můj pes, který se bez sebemenšího pobídnutí dal do úklidu vozu. Než jsme dojeli do dílny, měl už téměř hotovo. Zbývala jen malá porce v popelníčku. Než ji Walter spořádal, dala jsem se do úklidu, přece jen ve voze zůstala místa, kam se při vší své pečlivosti nedostal. Detaily vás zatěžovat nebudu, snad jen podotknu, že dostat kousky zelí z některých zákoutí automobilu je fakt nadlidský úkon. Obzvláště kolejnice, po kterých se pohybuje sedadlo řidiče, mi daly zabrat. Zhruba po hodině bylo hotovo. 

Kobereček, který schytal nejvýživnější zásah, jsem omyla pod proudem vody a nechala ho na střeše auta schnout na sluníčku. Nejsem přece debil, abych ho tam zapomněla, jako se to stává lidem například s kafem. To se děje jen v kreslených fórech. S touto bohulibou myšlenkou se konečně dostávám k tomu, proč jsem do dílny přijela, k práci. Dílnu opouštím až večer, za tmy. Kobereček na střeše samozřejmě zapomenu. Jsem debil z kreslenýho fóru. Jinak cesta zpátky proběhla bez problému, až na to, že jsem celou dobu měla pocit, že jedeme přímo v tom tlakovém hrnci plném zelňačky. Myšlenka na to, že v dalších dnech to zřejmě ještě bude nabírat grády, mě ještě za jízdy rozesmála a rozplakala zároveň.

Marie Štípková

Následující den si telefonuju s mámou a babičkou a přidávám tuto svou historku k dobru. Babi kontruje příběhem jakési příbuzné, která s celou rodinou vyrazila na dovolenou k moři a při zastávce na benzinové pumpě si na střeše vozu nechala peněženku se všemi doklady, což zjistila, až když dojeli na hranice. Přes které je samozřejmě nepustili, takže to zase obrátili a nejelo se nikam. Ovšem máma zasmečuje a vypráví o tom, jak se jí na střeše auta podařilo odvézt naši druhou kočku. 

Ta měla v oblibě spávat v garáži na střeše vozu, a vždycky, když se z garáže oním automobilem vyjíždělo, seskočila. Byl to takový společný nacvičený rituál mámy a kočky, takže když máma sedala do vozu, už ani nekontrolovala, jestli je kočka na střeše nebo ne. Jenže jednou byla zřejmě obzvlášť zabraná do spánku a nestihla seskočit včas. Pak už auto nabralo rychlost a kočka se seskočit bála. Dokážu si představit ten obraz, který se naskytl řidičům v protijedoucích vozidlech. Kočka s vyděšeným výrazem, která se ze všech sil snaží drápkama udržet na karoserii vozu. Všichni na mámu troubili, blikali dálkovými světly a ukazovali na střechu. 

Než jí to ale došlo, stačila ujet několik kilometrů. Když pak zpomalila a následně zabrzdila, kočka zřejmě seskočila a okamžitě zmizela kdesi ve křoví u silnice. Alespoň tak se ten příběh u nás vypráví. Každopádně ji už nikdo z nás nikdy neviděl. Ještě asi půl roku jsme ji jako děti hledaly, když jsme šly na procházku tím směrem. Jenže pak už bylo léto, my odjely na tábory a na kočku jsme zapomněly. A já ten zážitek spolu s dalšími drobně traumatizujícími zážitky z dětství úplně vytěsnila z paměti.

Od toho telefonátu mě ovšem ve snech občas pronásleduje kočka s vyděšeným výrazem plachtící vzduchem na automobilovém koberečku, kterého se křečovitě drží zaťatými drápky. Jsem zkrátka dcerou své matky.

Ještě, že na toho křečka se skákací kuličkou se mi podařilo zapomenout úplně.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!