2. března 2017 6:42 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Svléknout se na jevišti? Klidně, ale nikdo to po mě už nechce, říká herečka Wojtylová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Ivana Wojtylová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ivana Wojtylová | foto: David Turecký

S nadsázkou se dá říct, že naučila obyvatele Českého Těšína chodit do divadla, v současné době hraje v několika pražských divadlech a spolupodílí se na festivalu Palm Off Fest. „Když jsem studovala v Ostravě, chodila jsem se dívat na Jana Kačera, byla jsem do něj samozřejmě platonicky zamilovaná. A já s ním teď jsem na jevišti! Je pořád krásný a ještě charismatičtější než byl! Velký herec, na závěr představení zpívá píseň a pokaždé mě dojme,“ říká v rozhovoru herečka Ivana Wojtylová.

Lidovky.cz: Po škole jste byla dvacet let členkou a později i uměleckou šéfkou Těšínského divadla v Českém Těšíně. Jak se vám tam pracovalo? Jaká specifika mělo těšínské publikum?
Český Těšín je pro mně jednoznačně srdeční záležitost. Je tam moje mládí. Absolvovala jsem tam v inscenaci Vasa Železnovová na závěr studia konzervatoře a už tam zůstala.
Soudruzi horníci z karvinských dolů nám přidělovali puntíky, kterými hodnotili naše jednotlivé herecké výkony a taky vyznění hry. Vedení divadla se tím na schůzích zcela seriózně zabývalo a řídilo. Před premiérou chodila do hlediště komise z okresu a ze zástupců KSČ divadla a zkoumala, jestli v inscenaci nejsou protisocialistické momenty. Herec nebyl horník ani dělník, takže maličko zapáchal, jakože se mu možná nechce nic seriózního dělat a herečky trošku evokovaly lehké ženy. Na patře, kde byla zkušebna „ C „ byly dva záchody. Soudružka z kanceláře měla svůj záchod zamčený a na nás herce zbyl ten druhý. Co na tom, že nás bylo 24. S odstupem času mi to přijde trochu srandovní, ale když se dívám kolem sebe, jak lidé reagují, jakou mají potřebu zase někoho ponižovat, vytěsňovat ze společnosti, jak jsou rasisticky naladěni, tak se bojím a stydím zároveň. Kladu si otázku, jak to, že o Palachovi natočila film Polka a o Miladě Horákové teď budou točit Angličané? Potlesk a ocenění pro kapelu Ortel?

Když přijedu na Moravu, tak patřím do „Pražské kavárny“ zase jsem nefachčenko, kterému lítají pečení holubi do huby jen, co otevřu okno. Dvakrát mi tam na autě prořezali gumy, protože jsem měla pražskou značku. Za diváky jsme jezdili po celém kraji i do hor. Hráli jsme v hospodských sálech nebo dělali tzv. svozy a diváky sváželi za námi do Těšína nebo do města ve kterém jsme byli. Běžně jsme hráli dvojáky, třeba 33 představení v měsíci. Diváci byli, ale úžasní, cítili jsme tu vzájemnou potřebnost. Pro některé jsme byli jedinou kulturou. Vozili nám cukroví nebo medovinu. Na štacích jsme je po představeních našim autobusem rozvezli a teprve pak jeli zpátky na základnu do Českého Těšína, mnohdy nad ránem. Peníze téměř nula, přivýdělek žádný, bydlení ve strašných ubytovnách.

Ale potkala jsem tam spoustu úžasných herců, třeba můj celoživotní herecký vzor Veroniku Forejtovou, režiséry Kordulu, Janíka a výjimečného Janusze Klimszu. Narodila se mi tam moje dcera Anetka, měla jsem blízko mámu, která mi s ní pomáhala, hrála jsem od Julie až po Opalu všechno, takže se mi nechtělo odcházet, měla jsem pocit smysluplnosti.

Ivana Wojtylová
Ivana Wojtylová v inscenaci Večer tříkrálový aneb cokoli chcete

Lidovky.cz: V roce 1999 jste v divadle uvedli Krásku z Leenane. Bylo to úplně poprvé, co se na českých divadelních prknech hrála hra Martina McDonagha. Jaké to bylo?
Byli jsme první divadlo v České republice, kdo uváděl Martina MCDonagha a jeho Krásku z Leenane. Dostala jsem za Moreen na Festivalu České divadlo ocenění za nejlepší herecký výkon a divadlo za nejlepší inscenaci roku, takže jednoznačně úspěch. Inscenaci režíroval Jakub Korčák.

Lidovky.cz: Proč jste z divadla odešla a zamířila do Prahy?
Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Já jsem si to fakt myslela a vlastně to nevzdávám dodnes. Polistopadová euforie a naivní víra, že všechno od teď bude lepší, protože to tak všichni chceme. Vůbec jsem netušila, jak jsou všechny ty struktury propojené, když jsem šéfovala, chtěla jsem pro herce důstojné bydlení, větší ohodnocení jejich práce, nejen finanční, ale umožnit jim pracovat i s režiséry třeba z Prahy. Což vyžadovalo shánění peněz, které chyběly, a nikomu se nechtělo investovat zrovna do oblastního divadla s bezejmennými herci. Spousta věcí se povedla, ale bylo to velmi těžké a cítila jsem se po pár letech strašně vyčerpaná. Na jevišti jsem měla pocit, že už mi to nejde a vykrádám samu sebe. A když se na rozhodující místa opět začali vracet soudruzi, řekla jsem si, že stačilo. Kromě toho z Těšína mě vlastně s příchodem nového vedení vyhodili pro nepotřebnost v souboru. Ve čtvrtek jsem dostala cenu za nejlepší herecký výkon a v pondělí mě vyhodili. Dcera studovala v Praze, tak jsem vzala bágl a šla, rozhodnuta, že už divadlo nikdy nebudu dělat.

Lidovky.cz: V Praze jste hrála v Činoherním klubu, Divadle Palace, ve Strašnickém divadle, ve Švandově divadle, nyní jste členkou Divadla pod Palmovkou. Ale také učíte na pražské konzervatoři, jak je na tom podle vás generace mladých herců?
Po příchodu do Prahy jsem vyprodukovala spolu s Romanem Rozbrojem muzikál Starci na Chmelu. Bylo to velmi úspěšné představení s velkým obsazením, ale po třech letech přišly povodně. Voda odnesla vše kromě krásných vzpomínek a obrovské zkušenosti v oboru produkce, reklamy a fundraisingu. V té době mi zavolal ředitel Činoherního klubu pan Procházka, že mi nabízí režisér Smoček, který mě viděl v Krásce z Leenane, roli v Nebezpečných známostech. Tak začala moje spolupráce s Činoherním klubem, která pokračovala s Ondrou Sokolem v Hrdinovi Západu, hrála jsem vdovu Qvínovou a získala nominaci na Radokovu cenu. Ondra je neuvěřitelně talentovaný režisér a herec. Pak jsem pracovala s Martinem Čičvákem ve hře U Kočičí bažiny. Činoherák je fenomén, tam vlezete a máte pocit, že to celé někdo natřel talentýnem. V divadle Palace hraju v současné komedii Prsa. Hru, která pojednává o vztazích tří generací žen a mužů. Ještě nikdy jsem nezažila tolik potlesků ve stoje a tolik smějících se a zároveň plačících diváků, bez rozdílů jestli je to chlap nebo jeho manželka.

Do Divadla pod Palmovkou mě přizval Michal Lang. Michal je pro mně uměleckou a lidskou autoritou a velmi si jej vážím. Znám ho asi třicet let, narodili jsme se ve stejném městě a máme společnou učitelku, dnes už kamarádku Marcelku Kovaříkovou, která nám vštěpovala úctu k hodnotám. Je těžké s ním pracovat, protože je chronický pravdo mluvec, nešetří nikoho, nad ničím nemává rukou, při práci neodpouští, ale vždycky máte jistotu, že výsledek stojí za to. Nikdy jsem nezažila Michala, aby před něčím uhnul. Vytvořil v Divadle pod Palmovkou silný umělecký soubor s nepodbízivým velmi kvalitním repertoárem. Dokázal divadlo vzkřísit po povodních, podařilo se mu do divadla přivést mladé diváky založením Palm offky - malé scény. Jsem ráda, že se toho můžu účastnit.

Lidovky.cz: Jaké je to být vzorem pro další herecké generace? Co vám přináší učení? Inspirují vás vaši studenti?
Učení ve škole mě naplňuje. Asi to zní vzletně, ale být s mladými lidmi je ohromně nabíjející. Studenti se ve škole při zkoušení často ostýchají, musí pracovat se svou psychikou, otevírat svůj vnitřní svět. Snažím se především, vytvořit dobré tvůrčí klima, bez strachu z výsměchu nebo ponížení. Jsem ale dost přísná, chci, aby studenti četli, chodili na výstavy, do divadla a poctivě se učili základům řemesla. Taky se snažím, aby uměli vytvářet dobré vztahy a slova čest, soucit, pravda, úcta nebyly prázdné pojmy. Vidíte, a když tohle říkám, už se bojím, že to zavání patetismem. Učím už 15 let. Po zkušenostech z šéfování divadla, produkce muzikálu a dalších poměrně velkých produkcí, které jsem řídila, jsem vypracovala metodiku, kterou schválilo Ministerstvo školství pro výuku produkce na středních školách. Několik let jsem produkci na střední škole učila a se studenty dělala především charitativní projekty v praxi. Herectví učím 11 let, před konzervatoří jsem učila na VOŠ v Michli. Vedu také přípravné herecké kurzy konzervatoře a mám přijatých asi 40 žáků ke studiu. V roce 2015 jsem získala akreditaci v systému dalšího vzdělávání pedagogů Ministerstva školství ČR - Hereckou a dramatickou výchovou k integraci osobnosti. Myslím si, že učitel je spoluodpovědný za vývoj a tedy následnou kvalitu života dítěte, svého žáka, studenta. Pedagogika je úžasný obor, moc mě to zajímá, jsem ale přesvědčena, že prvotní předpoklad k tomu, aby byl učitel dobrým učitelem, je mít ty děti rád.

Masopustní průvod

Lidovky.cz: Mají to dnes herci podle vás lehčí, nebo těžší?
Jestli to mají dnešní mladí herci v něčem těžší? Nevím, každopádně je jich moc. Nikomu se nechce na oblast, což chápu i nechápu. Na oblasti se vyhrajete, ale nikdo vás nezná. Bohužel je to u nás s vnímáním kultury tak, že pokud nemáte tramvajenku do seriálu, jako by jste nebyl. Chodí se na obličeje. Na oblastech je spousta vynikajících herců, které zná jen malý okruh lidí, a přitom jsou velkými hráči. Problém je každopádně s financemi. Jsem u divadla s dvouletou přestávkou od roku 1982 a můj čistý plat vycházející z tabulek je nižší než plat nastupující prodavačky třeba v Lidlu. Když jsem hostovala v Liberci, herečky, ale i zpěváci z opery pracovali v místním Tescu a večer šli polemizovat s diváky „Být či nebýt?“ Když jsem psala tu akreditaci pro vzdělávání pedagogů, zjistila jsem, že severské země mají vypracované studie, jak velmi pozitivně působí kultura na osobnostní rozvoj dětí a lidí vůbec. Děti jsou daleko víc empatické, lépe vzdělavatelné, mají menší kriminalitu, netrpí duševními poruchami. Kultura zejména divadlo, protože dramaterapie je dnes uznávaným léčebným oborem, se těší velkému a podporovanému zájmu.

Lidovky.cz: Co ráda děláte ve volném čase?
Ve volném čase jsem ráda s vnoučaty. Mám tři: Anežku, Josefa a Tóňu, prostě láska.

Lidovky.cz: Momentálně hrajete ve Večeru tříkrálovém a v Othellovi. Čím je podle vás William Shakespeare stále aktuální?
Když jsem studovala v Ostravě chodila jsem se dívat na Jana Kačera, byla jsem do něj samozřejmě platonicky zamilovaná. A já s ním teď jsem na jevišti! Je pořád krásný a ještě charismatičtější než byl! Velký herec, na závěr představení zpívá píseň a pokaždé mě dojme. Shakespeare je nadčasový pracuje s lidskými vlastnostmi, nenávistí, intrikami, láskou, pořád oslovuje lidi, protože je jim to blízké, pořád se jich to dotýká.

Lidovky.cz: Kdyby to po vás scénář vyžadoval, svlékla byste se na jevišti?
Jestli bych se na jevišti svlékl? Dlouho jsem se tak nezasmála. Jasně, ale nikdo to nechce. Možná by to někteří diváci mohli dostávat za trest, třeba když si zapomenou vypnout mobil.

Lidovky.cz: Společně s ředitelem Divadla pod Palmovkou Michala Langem stojíte za organizací a myšlenkou festivalu Palm Off Fest. Festivalu, který do Prahy v loňském roce, během prvního ročníku dokázal přivézt takové evropské osobnosti, jako jsou K. Lupa či Jan Klata. Tito významní režiséři se tak v Praze představili vůbec poprvé. Jak se Vám toto podařilo? A na co se můžeme těšit s dalším ročníkem festivalu?
Myšlenka festivalu Palm Off Fest je Michalova, přizval mě ke spolupráci hlavně v produkční činnosti. Jak se to povedlo? No jak jsem už říkala, Michal, když si něco vezme do hlavy, tak neuhne. Bylo to těžké. Pořád stejná píseň. Peníze. Ale díky sponzorům a taky realizačnímu týmu - Viktorce Schmoranzové a Janu Jiříkovi - se to povedlo. Bylo to nádherné setkání špičkových souborů a tvůrců z Polska a Slovenska, nejen divadelníků, ale i výtvarníků a hudebníků. Festival navštívilo víc než 2000 diváků, kteří se také hojně zúčastňovali diskuzí s tvůrci. Měl velký ohlas u diváků i odborné kritiky. Vladimír Just napsal: „Malý zázrak na Palmovce“. Ministerstvo kultury vyhodnotilo Palm Off Fest, jako třetí nejlepší projekt uplynulé sezony. Druhý ročník mezinárodního setkání středoevropských divadel, tedy Palm OFF FEST 2017 je zaměřen na reflexi člověka v současném světě, zahrnuje soudobé inscenace českých, slovenských a nově i maďarských divadelních tvůrců. Samozřejmě pro diváky budou otevřeny diskuze s tvůrci po představeních, hudební koncerty v doprovodném programu a nově, promítání dokumentárních filmů ze zemí střední a východní Evropy. Určitě je na co se těšit.

  • 2Diskuse


Alena Pecháčková

Autor

Alena Pecháčkováalena.pechackova@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz