Těhotná ’89: Měla jsem hrozný strach, aby se revoluce nezvrtla, vzpomíná matka. Porodila krátce po listopadu

Koncem roku 1989, kdy očekávala narození dcery, měla Magda Mezuláníková již dva syny. Na tehdejší dobu byl nezvyklý její vyšší věk – dceru porodila v 37 letech.

„Dnes už to není nic tak výjimečného, ale tehdy se děti rodily většinou do pětadvaceti, maximálně třiceti let,“ říká „Prvního syna jsem měla, když mi bylo 26. Dříve bylo obvyklejší i to, že maminky měly dvě děti, tři spíše výjimečně,“ vypráví s tím, že její pozdější věk souvisel také s životním stylem, který s manželem vedli.

„Založení rodiny se posouvalo, dokud jsme neměli vytvořené zázemí a místo k bydlení. Nebylo to bezhlavé otěhotnění,“ vzpomíná dnes sedmašedesátiletá Magda Mezuláníková na dobu, kdy ve druhé polovině 70. let zakládali rodinu.

Když na jaře 1989 otěhotněla, bylo to pro ni i jejího manžela trochu překvapení. „Ze začátku jsme měli jisté pochybnosti, jednak kvůli vyššímu věku, protože už předtím se nám narodilo miminko, které zemřelo den po porodu, a jednak kvůli finančnímu zabezpečení rodiny. Nevěděli jsme, jestli to zvládneme. Ale potom jsme se rozhodli, že do toho půjdeme,“ líčí upřímně. Magdin manžel pracoval v lesnictví, s financemi vycházeli tak akorát. „Trávil s námi jen víkendy, přes týden pracoval mimo domov, takže jsem měla na starost celou domácnost a péči o děti,“ doplňuje.

Bydleli ve starším domě, který v jihomoravských Bílovicích nad Svitavou zdědili po prarodičích, a snažili se jej opravit a rozšířit. Za bezúročnou novomanželskou půjčku, prostřednictvím níž tehdy stát poskytoval 30 tisíc korun, si už dříve pořídili obývací ložnici, lednici, koberec a další zařízení.

V průběhu těhotenství Magda pracovala na obecním úřadě – tehdejším národním výboru, kde pak coby úřednice působila až do důchodu. „Byl tam výborný kolektiv, podporovali mě a v průběhu těhotenství jsem prožívala opravdu pohodovou dobu.“ Na mateřskou dovolenou nastoupila čtyři dny předtím, než porodila. „Věrka se totiž narodila skoro čtyři týdny před termínem. Že máme dceru, jsem zjistila až po porodu, když mi to řekla sestřička. Byla jsem velmi šťastná.“

Bála jsem se, že se to zvrtne i u nás

Informace o dění v listopadové Praze roku 1989 se dozvídali prakticky ihned. „Sledovali jsme zprávy a koncem listopadu všechno kvasilo. Od 16. prosince jsem ležela v porodnici. Zrovna ten den vypukly velké nepokoje v Rumunsku, šlo takřka o občanskou válku, proběhly masakry, které se, jak se později ukázalo, zveličovaly. Ne všechno byla pravda. Ale já měla hrozný strach, aby se to nezvrtlo i u nás,“ vrací se žena ke vzpomínkám na dny, které trávila v porodnici na Obilném trhu v Brně. Vzpomíná, jak se prostřednictvím rádia s ostatními rodičkami dozvídaly, že je v Rumunsku spousta mrtvých a bez soudu byl zastřelen i prezident s manželkou. „Vše bylo živelné. Nevím, proč nám to pouštěli. Situace pro nás tehdy byla velmi nepřehledná a nesrozumitelná.“

Magda Mezuláníková s rodinou při vítání občánků v březnu 1990.

Neuměla si prý tenkrát představit, že by už nadále nepanovala vláda jedné strany a situace se mohla změnit. „Neuvědomila jsem si to. Říkala jsem si, že určitě proběhne vojenský zásah a revoluční hnutí se potlačí. Měla jsem z toho strach,“ vypráví a zmiňuje paralelu s vlastním narozením; její maminka totiž prožívala obdobný strach – tenkrát ovšem kvůli probíhající válce v Koreji. „Říkala, že se bála, aby nenastal znovu globální konflikt. Bylo ještě krátce po druhé světové válce a lidé měli její hrůzy stále v živé paměti.“

Pak se podle Magdy vše uklidnilo, porevoluční politické dění přestala tolik sledovat a na mateřské se plně věnovala dceři. „Oba starší synové se o Věru už uměli postarat, bylo to velmi hezké období. Hodně jsem pletla a šila, látky a vlna byly velmi levné, předeno stálo jen 15 korun oproti dnešním 250, vzpomíná a dodává, že dcera mnoho oblečení zdědila po svých sourozencích.

Rodina jako ostrůvek svobody

„Vždy jsem si dokázala vytvořit prostor tak, abych si mohla žít svůj život. Někdo má vnitřní svobodu a tu já jsem vždy měla,“ říká rozhodně. Oslovil ji kdysi výrok oscarového režiséra Miloše Formana, že ‚svobodu má ten, kdo má peníze‘. „Protože tak to je, kdo má prostředky, může si život zařídit. To je jedna stránka věci. Druhá stránka je o vnitřní svobodě. Jednou jsem četla knihu Jacka Londona Tulák po hvězdách. To je přesně o tom. I když je člověk ve špatné době nebo tísni, ať už si vezmeme první i druhou světovou válku či protektorát, lidé by vůbec nemohli přežít, kdyby si nevytvořili vlastní prostředí ať už v rodině, zaměstnání, nebo se soustředili na své záliby a koníčky,“ přemítá nad svými postoji.

Popisuje, že totalita nutila člověka vytvořit si podmínky, v nichž dokázal život prožít pěkně a hledat v něm to pozitivní. „Měla jsem dobrou rodinu, obětavé rodiče a děti, které mě úžasně obohacovaly a čím jsem byla starší, tím víc jsem se od nich učila. Mám ráda přírodu, hodně jsme s dětmi chodili ven, pracovala jsem na zahradě. Na mateřské jsem neustále četla i zahradničila, měla prostor pro své koníčky. Mohla jsem si dělat výtvarné práce a to vše mi přineslo obohacení,“ vyjmenovává.

Co mnoha lidem v minulém režimu chybělo, byla možnost cestovat na Západ. Magda vzpomíná na zájezd do Bratislavy pořádaný jejím zaměstnavatelem. „Říkala jsem si, že by bylo krásné, kdybychom mohli podniknout takový zájezd do Vídně. Do galerií a za památkami. Připadalo mi to neskutečné. Pak se to stalo a tím, že to bylo najednou povolené, přestal si toho člověk tolik vážit. Pro mnoho lidí je to dnes samozřejmé, mají li na to peníze. Ale bylo bezvadné, že jsme se po otevření hranic podívali do Paříže, Německa, Švýcarska, Itálie, Turecka.“

Navzdory temné době lidem socialismus podle Magdy Mezuláníkové poskytoval sociální zajištění. Dle ní neměli důvod prát se o práci a nemuseli se v případě nemoci bát, že o místo v zaměstnání přijdou. „Myslím, že dnes jsou mladí lidé ve velkém stresu, aniž si to příliš uvědomují. Protože jsou mladí a výkonní. V práci však tráví čas klidně od devíti do osmi do večera. Kde mají čas na seberealizaci? Na koníčky a i třeba rodinu?“ přemýšlí a dodává, že její generace nemusela čelit obavám ze selhání. „Práce tehdy byla pro všechny. Ale byla povinná a vše bylo zase vykoupeno jinými ústupky.“

Vše má rub a líc

„Představovala jsem si, že se situace po listopadovém převratu bude vyvíjet podle větších morálních zásad. Pak se to zvrhlo v divoké období, spousta lidí pochopila, že dostali příležitost a i nemorálním způsobem toho využívali,“ myslí si Magda.

Deziluze však podle ní nenastala hned; stále se čekalo, že se politická situace utříbí. „V podstatě se však nic nezměnilo, výstřelky pokračovaly dále. Trochu mi vadí, že se dnes často používá černobílá optika ve stylu: dříve bylo vše špatně, teď je vše dobře. To nikdy není pravda. Každé období má své výhody i nevýhody.“

Při otázce na to, co jí třicet let života v demokracii přineslo, se dlouze zamyslí a při pohledu na svou dceru vysloví názor, že pád železné opony přinesl hlavně mladé generaci daleko širší možnosti. „Nabídl šance, co se týče studia, cestování, uplatnění. Zde je cesta otevřená. Pro mladé a schopné lidi je nejlepší cestou si vše zařídit sám,“ říká a jedním dechem dodává i druhou stranu: nesmí se opomíjet i další skupiny občanů, kteří nejsou tak talentovaní, schopní a natolik zdraví, aby všech možností mohli plně využít.

Stát by měl víc podporovat rodinu

Současná bytová krize i vysoké ceny nemovitostí vyvolávají v Magdě Mezuláníkové obavy, že si její dcera s manželem nebudou moci pořídit vlastní byt či dům. „Mám strach, že se příliš zadluží. Stát by podle mě měl rodiny více podporovat. I co se týče maminek a jejich možností chodit do práce, pokud chtějí. Aby byl dostatek zařízení pro děti – jeslí a školek na dobré úrovni,“ zaznívá. Nemělo by jít podle ní jen o hlídání, dětem by se měl vytvořit příjemný a laskavý prostor.

Žena na mateřské by také měla mít zaručenou možnost pokračovat ve svém kariérním či vědeckém růstu, pokud nechce zcela ztratit kontakt s pracovním životem. „Zároveň si ale myslím, že je pro dítě dobré, když je s ním maminka doma. Jde o volbu. Já jsem byla ráda doma a pak jsem šla ráda do práce. Když jsem šla na mateřskou, věděla jsem, že mě do práce zase za dva tři roky vezmou a nemusela jsem se nervovat. Po této stránce to pro mě byla příjemná jistota.“

Máme větší prostor najít sebe sama Rozdíl oproti dřívějšímu režimu spočívá ve fatální jistotě, že si člověk musí vše zařídit sám, míní devětadvacetiletá Věra Veselá, dcera Magdy Mezuláníkové. Absolventka Fakulty multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně je rok vdaná a pracuje v Praze jako produkční. Věra Veselá. Je zakládání rodiny v něčem jiné oproti éře před revolucí? Určitě se věkově posunulo, ve prospěch životního prostoru. Ale to neznamená, že pro mě rodina nebude prioritou, až se to stane. Jednou určitě ano. Oproti době před třiceti lety jsem však získala kupříkladu o pět let více času na to, uvědomit si, kdo jsem a co je pro mě v životě důležité. Člověk si dnes musí vybrat. Buď si žena zvolí, že chce pracovat, nebo vychovávat dítě, ale těžko se oba světy kloubí dohromady.  Vnímáte nějaké nejistoty? Velký rozdíl oproti dřívějšímu režimu spočívá ve fatální jistotě, že si člověk vše musí zařídit sám. Necítím velkou oporu systému, v němž žijeme. Ale je otázka, zda je to špatně z hlediska vývoje lidstva. Jestli naopak není zdravé si uvědomit, že je člověk na vše sám a vše si musí prožít a získat.  Pociťujete v něčem nesvobodu? Je tolik možností, že člověk neví, na co se zaměřit a co dělat. Nesvoboda však není dobré označení, můžeme tomu říkat třeba ztížené podmínky. Ty vnímám v sociálním zabezpečení. Jestli vůbec budeme mít důchody, jak to uděláme, až budeme mít děti. Co jste mohla ve svém životě díky svobodě rozvinout? Celý pracovní život se pohybuji v kultuře. Není však na vrchu pyramidy lidských potřeb. Už jen to, že se můžeme věnovat prominentním profesím, jako je žurnalistika, divadlo, reklama... Tyto oblasti nejsou pro každou generaci samozřejmostí. Zároveň dnes máme větší prostor najít sebe sama. Kdyby byl standard otěhotnět v 25 letech či dřív, mám asi méně času přijít na to, co chci v životě dělat. Díky tomu, že budu matkou v pokročilejším věku, snáze dětem předám své zkušenosti. Doufám. Možná nebudu tak zmatená. Pro každou generaci může být důležité něco jiného. Myslím, že se rodiče snažili, aby měli v pořádku svůj vlastní svět, rodinu. Každý má jinak nastavené priority. Dokážu si představit, že lidé, kterých se dříve týkala politická či sociální nespravedlnost, to měli jinak. Pro rodiče byla důležitá rodina a její sociální zabezpečení, pro nás je dnes, myslím, důležitým tématem svoboda.