Podle Rachmana britské politické elity a komentátoři do Mayové pořád šijí. Říkají jí „appeaser“ a srovnávají ji s Chamberlainem, označují ji za zrádce brexitu, který učinil příliš ústupků Bruselu.
Z druhého tábora může Mayová například slyšet, že je „maybot“, že roboticky implementuje katastrofální politiku brexitu. Navzdory politikům a komentátorům začíná britské veřejné mínění premiérku Mayovou oceňovat. V posledních dnech předvedla pod tlakem některé kvality, které lze považovat za „britské“ – vytrvalost, pragmatismus a schopnost vzpamatovat se z uštědřených ran a vrátit se do hry.
Dohoda je podle Rachmana pragmatickým kompromisem, maximem, čeho bylo lze realisticky dosáhnout. Pokud se členové parlamentu chtějí chovat stejně britsky, měli by dohodu schválit než hodit kostky zpátky do hry s naivní představou, že se z následného chaosu zrodí něco lepšího.
To, že se rozčilují a zuří radikálové z obou stran politického spektra, nasvědčuje tomu, že Mayová našla a zvolila dobrou střední cestu. Nikdo není z dohody šťastný, ale pro každého je v ní něco.
Dohoda uspokojuje hlavní požadavek brexitérů, aby země získala zpátky kontrolu nad migrační politikou. Mayová vyslechla i požadavky byznysu, aby obchod zůstal co nejméně dotčen. A tím, že jednání proběhlo v klidu a bez emocí, je možné do budoucna udržet dobré a úzké diplomatické a bezpečnostní vazby s evropskými sousedy a partnery.
Tím, že našla kompromis, nalezla Mayová možná cestu k tomu, jak dát hořce rozdělenou zemi znovu dohromady. Coby odpůrce brexitu Rachman nepochybuje o tom, že Británie něco hodnotného ztrácí. Existuje ale něco ještě mnohem hodnotnějšího, než je členství v EU, a to je britská tradice politické stability a sociálního klidu.
Tvrdý brexit a druhé referendum by Británii uvrhly do permanentního a zahořklého stranického boje, stejného, jaký dnes mrzačí americkou politiku.
…
Podle Wolfganga Münchaua se snadno pozná politik a novinář, který vůbec nečetl článek 50 Lisabonské smlouvy.
Mnoho z nich se například domnívá, že brexit bez dohody či divoký brexit se nemůže odehrát, aniž pro něj bude většina v britské dolní sněmovně. Skutečnost je ale taková, že výsledky referenda z roku 2016 nelze zvrátit bez explicitní podpory britské vlády.
V momentu, kdy rezignovali někteří ministři vlády, bylo zřejmé, že pro změnu nečetli novou dohodu – nebo ji rozhodně nemohli strávit. Kdyby si ji přečetli, pochopili by, že to tak špatná dohoda není.
Možná je dobrý nápad podívat se na dohodu z druhé strany. Nikdo v EU z ní také není dvakrát nadšený. Jde de facto o dohodu „Kanada plus“, o níž vyjednavači EU dříve prohlašovali, že nepřipadá v úvahu. Jde o dohodu o volném obchodu uvnitř širší asociační dohody. Spojené království zůstane s EU úzce spojeno, ale nebudou se na něj vztahovat rozhodnutí evropských soudů a Británie bude mít nezávislou imigrační politiku.
Budoucí obchodní dohoda udrží celní tarify na průmyslové zboží na nule a omezí administrativní zátěže na hranici. Münchau si dobře pamatuje spoustu zvěstí o tom, že EU takovou dohodu nikdy nenabídne. Británie už nebude přispívat do evropského rozpočtu, ale bude si moci užívat výhod svobodného obchodu.
Zastánci EU budou moci zahájit kampaň: ne už o zvrácení brexitu, ale o opětovném vstoupení do EU. Argument o svobodném obchodu a podnikání britských bank na kontinentu odpadne. Tentokrát se bude muset argumentovat identitou, občanstvím, občanskými právy a budoucností příštích generací. Nějaký návrat do EU bude v budoucnu možný, pouze pokud se Británie příliš neodchýlí od evropského regulatorního režimu. Tvrdý brexit by naopak znamenal rychlý odvrat od evropského práva a návrat někdy v budoucnosti by byl zcela vyloučen. Je možné s brexitem nesouhlasit a zároveň podporovat tuto robustní dohodu.
Dodejme, že oba texty míří na britské publikum a v rámci současného britského mediálně-politického diskurzu je lze považovat za názory disentní. V módě je kritizovat Theresu Mayovou horem dolem.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
