A hrome!
Politické strany vznikly proto, aby v podmínkách masové demokracie dodaly politice strukturu (o čemž psal už Max Weber). Existují přesně kvůli tomu, že panem autorem zřejmě favorizovaný systém reprezentace, to jest delegování jedinců, či jinými slovy honorační demokracie, je ještě mnohem náchylnější k privatizaci moci a není schopen dostát podmínkám, které moderní industriální společnost nastavuje. Ještě mnohem horší je ovšem spoléhání na „hnutí“, která deklarují, že nejsou politické strany, a tím se vyvlékají z odpovědnosti formulace jasného programu. Protože právě program je to, co dělá z politické strany volitelný subjekt; svaz individualit, které spojuje nějaký efemérní pocit sdíleného dobra, není základ pro racionální politiku, a jestli nechceme racionální politiku, tak už se na veškerou demokracii můžeme rovnou vykašlat. Pokud s deziluzí, která vyplývá z každé politiky (protože politika je špatná z principu – týká se všech a zavděčit všem se nelze, všichni se do sálu nevejdou) přichází rezignace na základní principy, jako jsou slib, právo či odpovědnost, je to problém. Řešením onoho problému ovšem není rezignace na ony principy; představa, že člověk obdařen tím štěstím, že se mu dostalo nadprůměrné inteligence a případně vzdělání, je schopen volit někoho, kdo mu slibuje ustanovení „spravedlnosti“ či „svobody“ bez nějakého bližšího upřesnění významu oněch pojmů (a upřímně ani s ním), je pro mě buď důkazem skutečné krize politického systému, ve kterém žiji (kterou ovšem v takové míře nepozoruji), nebo důkazem jeho zkorumpovanosti (čímž nechci startovat žádné divoké spekulace), anebo prostě blábolem člověka, který se vůbec nestará o to, co píše. Subjekty, které jsou v současné době prezentovány jako politická hnutí, jsou prostě strany bez programu, a to říkám jako člověk, který rozhodně nemá stranickou politiku nijak zvlášť v lásce. A k obecnému blahu – to ještě pořád někdo počítá s tím, že je možné v jakémkoliv politickém systému nastavit takové podmínky, které budou nahrávat altruistickým jedincům, starajícím se blaho všech a ochotným pominout možné výhody plynoucí z jejich prominentního postavení? Taková předsava je přeci nejen naivní, ale i nebezpečná, a připomíná utopismus devatenáctého století... (Ostatně jako celý komentovaný článek.)