Hmotněprávní x procesněprávní imunita
Dovolím si doplnit několik informací v otázce imunity. Bohužel se ve všech mediích opět opakuje mnoho nepřesných a nesprávných informací, za které je však pro tentokrát nelze až tak úplně vinit, protože situace je skutečně nepřehledná. Tak tedy, je důležité rozlišovat hmotněprávní a procesněprávní imunitu. Procesněprávní imunita je zakotvena v čl. 27 odst. 4 a 5 Ústavy. Ta spočítá v ochraně před trestním stíháním za jakýkoliv skutek spáchaný kdekoliv, ledaže je dotyčný poslanec vydán sněmovnou. Čili se jedna o procesní překážku, kterou však lze odstranit vydáním. Zároveň podle novely Ústavy zaniká spolu s koncem mandátu. Hmotněprávní imunita, nazývaná též indemnita, je upravena v čl. 27 odst. 1 a 2 Ústavy. Spočívá v ochraně před postihy za hlasování (odst. 1) a projevy (odst. 2), avšak pouze na půdě parlamentu. Tato ochrana je absolutní, trestnost takových činů není vůbec dána a poslance nelze pro tyto činy vydat k trestnímu stihání. A tady přichází kamen úrazu. Ačkoliv zatím není k dispozici kompletní odůvodnění, z dosud zveřejněných útržku informaci, ať už z vyjádření mluvčího NS nebo z uniklých několika odstavců, ale také z okolností případu je zřejmé, ze NS judikoval, že poslanci byli chráněni právě onou indemnitou, čili absolutním vynětím z pravomoci OČTR. Není tedy vůbec na místě bavit se o tom, zda je možno vydat k trestnímu stíhání bývalé poslance. To je totiž holý nesmysl nejen proto, že pro činy chráněné indemnitou nelze poslance vydat nikdy. Nesmysl by to totiž byl i v případě procesněprávní imunity, protože ta zaniká spolu s koncem mandátu poslance. A to neznamená, že zůstává imunizováno jeho jednání v době, kdy poslancem byl, nýbrž imunita zaniká od počátku. Jedná se o pro mě nepochopitelnou konstrukci, kterou média začala houfně přejímat, přitom u Nečase ji chápou správně a už několik dní opakují, že i kdyby ho Poslanecká sněmovna nevydala, muže být za tento čin (spáchaný v době, kdy byl poslancem) trestně stíhán až mu skončí mandát. A nikdo se nepozastavuje nad tímto rozporem. Zkrátka, procesněprávní imunita, u které lze poslance vydat pro trestní stíhání, avšak zaniká po skončení mandátu od počátku, nemá v tomto případě relevanci. Jde tedy pouze o indemnitu a o magický výklad Nejvyššího soudu, se kterým nesouhlasí snad žádný právník v zemi, v otázce jednoduché větičky čl. 27 odst. 2 Ústavy, která zní: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat.“ NS v tomto případě jeho interpretaci oproti případu Bárta ještě víc rozšířil, řekl bych do skoro až monstrózních rozměrů. Mimo jiné z jeho rozhodnutí vyplývá, že poslanec může přijmout klidně i před kamerami krabici od vína za konkrétní hlasování (NS dává vzdání se mandátu na rovno hlasování), a bude chráněn absolutní hmotněprávní imunitou, a to nejen pokud úplatek příjme na půdě PS, ale zřejmě i kdekoliv jinde. NS také přišel s novátorským právním institutem „presumpce pobytu poslance na půdě Poslanecké sněmovny“, jinak si totiž nelze vysvětlit konstrukci, že i k uzavření samotné dohody mělo dojít v PS, a to proto, že nebylo prokázáno jinak. („Současně je také namístě uvést, že ani ze skutku popsaného v odůvodnění vzneseného obvinění nijak neplyne, že se tak mělo stát mimo půdu poslanecké sněmovny či jejích orgánů“- NS). Případ tak nebyl zpochybněn žádným z argumentů, které zaznívaly proti vedení trestního stíhání, nýbrž zcela absurdním výkladem formální ochrany poslanců, který nečekal vůbec nikdo, troufám si tvrdit včetně advokátů obviněných. To však lidem nezabrání v tom, aby si kopli do Ištvána, který pokud udělal nějakou chybu , což nelze vyloučit (a o čemž se zaroveň možná už nikdy unedozvíme), rozhodně jí nebylo to, že nepočítal s indemnitou poslanců. Taková naprosto nepravděpodobná konstrukce by v žádném případě nemohla být důvodem k nezahájení trestního stíhání. Zároveň se však tímto rozhodnutím otevírají dvířka vcelku paradoxním situacím. Z prohlášení Ištvána vyplývá, že se bude snažit Nejvyššímu soudu dokázat, že k samotným dohodám docházelo mimo PS, čímž by mohl docílit překonání oné absurdní presumpce pobytu poslance na půdě PS, a tedy k vyjmutí dohod z působnosti indemnity. To by pro trio poslanců nejspíš velkou změnu neznamenalo, protože z dosud zveřejněných informací vyplývá, že NS považuje za vyloučeno, aby vzdání se mandátu, coby jednání chráněné indemnitou, bylo způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty TČ, ignorujíce přitom povahu přijetí úplatku coby předčasně dokonaného trestného činu. Takový výklad, jak jsem psal výše, znamená absolutní beztrestnost přijetí úplatku poslancem, a to nikoliv pouze v případě „politických dohod“. Paradoxní situace by však spočívala v tom, že zatímco trio poslanců by tak bylo i nadále chráněno indemnitou, v případě Nečase by tomu tak nebylo. Jeho odpovědnost za skutek totiž nemůže být vázána na chráněné jednání druhých a trestnost jeho činu bezesporu nespočívá v konkrétním aktu na půdě sněmovny. Pokud se tedy Ištvánovi podaří prokázat, že k dohodám docházelo mimo sněmovnu, můžeme se dočkat situace, kdy za přijetí úplatku budou poslanci chráněni indemnitou, avšak Nečas bude za podplácení dál trestně stíhán a případně i odsouzen.