Z kuloárních zpráv vyplývá, že předsedou Komise se zřejmě nestane takzvaný špičkový kandidát Evropské lidové strany (EPP) Manfred Weber z bavorské CSU. Server Politico.eu přináší zajímavý přehled, koho dalšího by tedy mohli premiéři a evropský pravý střed (EPP) na tento post podpořit. Hledá se shoda v Evropské radě a předběžná shoda v Evropském parlamentu.
1. Michel Barnier. Pro francouzského politického veterána a dvojnásobného evropského komisaře svědčí obrovské zkušenosti. Má dobré vztahy s evropskými politiky a poslanci parlamentu. V rámci jednání o brexitu se mu podařilo udržet EU jednotnou. Proti Barnierovi je ovšem jeho věk: bylo mu už 68. Nepředstavuje novou krev a energii, již EU například podle francouzského prezidenta Macrona potřebuje.
2. Alexander Stubb, viceprezident Evropské investiční banky a bývalý finský premiér. Byl druhým takzvaným špičkovým kandidátem EPP; nakonec prohrál s Weberem, je tedy další na řadě: má velké politické i exekutivní zkušenosti a pověst umírněného člověka, který dokáže nalézt širší podporu. Proti němu svědčí to, že ve Finsku nyní vládne sociální demokracie, jež má svého kandidáta na komisaře. Podle Politico.eu nemá podporu Polska a Maďarska, zastává přísný postoj ve věci procedur, které EU vůči těmto zemím vede.
3. Kristalina Georgievová, bulharská výkonná ředitelka Světové banky a bývalá evropská komisařka. Prý by mohla mít podporu V4. Je to žena a svědčí pro ni i případná větší geografická diverzita v Komisi. Nikdy ale nebyla nikam zvolena a z Komise odešla kvůli konfliktům s vlivným Junckerovým tajemníkem Selmayrem.
4. Christine Lagardeová, francouzská šéfka Mezinárodního měnového fondu. Je ekonomka, má politické (jako ministryně, sama nikdy nikam nekandidovala) i exekutivní zkušenosti. Říká se, že má podporu Merkelové. Proti ní svědčí fakt, že nezná Brusel a nemá žádné vazby v Evropském parlamentu.
5. Leo Varadkar, irský premiér. Během jednání o brexitu byl v Bruselu velice aktivní a viditelný. Umírněný představitel Evropské lidové strany. Byl by to první předseda EK, který je gay a indického původu. Proti němu svědčí fakt, že Varadkar chce zůstat v irské politice, premiérem je teprve dva roky.
6. Peter Altmaier, německý ministr hospodářství. Má exekutivní zkušenosti, mluví mnoha jazyka, pracoval pro EK. Může mít podporu Macrona, protože se podílel na návrhu francouzsko-německé průmyslové strategie. Je blízkým spojencem Merkelové a v CDU je nalevo, což zakládá možnost kompromisu s dalšími stranami. Jenže jeho věk – 61 let – nepředstavuje generační změnu. Navíc Altmaier nezná Evropský parlament, poslanci mohou mít pocit, že jim byl vnucen.
7. Andrej Plenković, chorvatský premiér, miláček EPP, Merkelové i tajemníka Selmayra. Proti němu mluví skutečnost, že Chorvatsko není ani v eurozóně, ani v Schengenu. Mluvilo by se o nepředvídatelné balkanizaci Evropské komise.
8. Kolinda Grabarová Kitarovičová, chorvatská prezidentka. Bývalá ministryně zahraničí i evropské integrace. Hrála klíčovou roli v procesu přijímání Chorvatska do EU. Byla zástupkyní generálního tajemníka NATO. Výhrady jsou stejné jako u Plenkoviče, navíc je považována za příliš pravicovou.
9. Donald Tusk, současný předseda Evropské rady a bývalý polský premiér. Pozitiva není třeba vyjmenovávat. Je považován za poslední možnost, když nic jiného nevyjde.
Poznámka Monitoru JM:
Je pozoruhodné, kolik nám Politico.eu nabízí kandidátů EPP z východní či postkomunistické Evropy. Celkem čtyři. Co se dvou chorvatských kandidátů týče, Chorvatka Marija Pejčinovičová Buričová se včera stala generální tajemnicí Rady Evropy, což sice nemá s EU nic společného, ale je to důležitý evropský post. Takže Chorvati už asi mají vybráno.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
