To, co ale předvedli „nejvyšší ústavní činitelé“, nemá asi ve svobodném světě obdoby. Přečtěme si prohlášení pozorně, protože to zní jako nějaké kapitulantské prohlášení protektorátní vlády z roku 1939. „Jako nejvyšší ústavní činitelé České republiky chceme společně zdůraznit, že naše země při naplňování své dlouhodobé politiky vůči Čínské lidové republice vychází z principů strategického partnerství mezi oběma zeměmi a ze vzájemného respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky, jejíž je Tibet součástí.
Vztahy obou našich zemí a jejich výrazný rozvoj v posledních letech považujeme za velmi přínosné a užitečné pro obě strany a jsme přesvědčeni o tom, že je v zájmu České republiky tyto vztahy i nadále intenzivně rozvíjet.
Osobní aktivity některých českých politiků nejsou výrazem změny oficiální politiky České republiky a považovali bychom za nešťastné, aby takto byly kýmkoliv vnímány.
Miloš Zeman, Milan Štěch, Jan Hamáček, Bohuslav Sobotka
Za prvé se podívejme na ten výraz „strategické partnerství“. Občané této země vědí, že jsme členy EU a NATO a že především se zeměmi EU a NATO jsme v jedné rodině a s těmito zeměmi sdílíme základní hodnoty a principy liberální demokracie a občanských a lidských práv. Zde máme pravé strategické partnerství. O strategickém partnerství s Čínou občané této země nic nevědí. Ani se o ní neučí na školách. (Zatím?)
Ekonomický přínos čínských investic do České republiky je chabý a nelze ho vůbec srovnávat s objemem a kvalitou investic z asijských demokratických zemí, tedy z Jižní Koreje a Japonska, které dávají práci více než 100 tisícům lidí apod. Čínští investoři koupili Žďárské strojírny, ale skrze slovenskou matku. Nějaké investice do bývalé budovy Živnobanky v ulici Na Příkopě nebo do fotbalového klubu Slavia jsou zcela zanedbatelné. Čínská komunistická státní firma je partnerem české fotbalové reprezentace, ale to samo o sobě je vizitkou pověsti českého fotbalu. To skutečně není česká firma, která by to vzala na sebe?
Ale hlavně: i kdyby čínské investice byly masivnější a celospolečensky prospěšnější, pořád to není žádný důvod pro podlézavost.
Takže o co jde? Samozřejmě že především o zájmy nejbohatšího Čecha Petra Kellnera v Číně a dalších podnikatelských skupin, které chtějí v Číně licenci na to či ono nebo nějakou garanci tamější komunistické vlády, že tam budou moci nerušeně kapitalisticky podnikat. Co z výkonu té servility mají slíbeno ústavní činitelé a politická strana ČSSD, kterou tři autoři prohlášení reprezentují a poslední je jejím bývalým předsedou? Zkusme hádat.
Proč nevydali podobné prohlášení pánové Štěch, Hamáček a Sobotka, když se český prezident Miloš Zeman vydal na Rhodos na setkání s Putinovými poskoky? Nebo pánové už uzavřeli s Ruskem také „strategické partnerství“, jenom to jaksi zapomněli říci českým občanům? Všimněme si v této souvislosti také toho, že ministr průmyslu Jan Mládek (ČSSD) v úterý v Rusku prohlásil, že Česká republika je pro co „nejrychlejší zrušení protiruských sankcí, ale musí podporovat politiku EU“. A člověk by řekl, že stojíme za vysvětlením sankcí, kterým EU svou politiku také odůvodnila.
Ale zpět k dalajlamovi. ČSSD po volbách začala prohlašovat, že se více musí soustředit na mladší, městské a liberální voliče, kde vidí budoucnost. To tedy dobře začala právě touto ostudnou proklamací.
Na vysokých školách a univerzitách se teď vyvěšují tibetské vlajky, 50 zákonodárců se sešlo s dalajlamou, a ČSSD tedy má, co chtěla. Ještě nedávno se premiér Sobotka hlásil k odkazu Václava Havla – a kde jsme teď? Nebylo to náhodou „falešné a prázdné“? Havlovy nedožité narozeniny už skončily?
Přicházejí krizové tři měsíce
Gideon Rachman ve Financial Times upozorňuje, že nadcházející tři měsíce budou nesmírně nebezpečné a riskantní z pohledu zahraniční politiky.
Boje na Středním východě jsou stále intenzivnější. Napětí mezi Ruskem a Západem roste. A vztahy mezi Čínou a jejími asijskými sousedy jsou velmi vyostřené. To vše se děje v době, kdy USA prožívají prezidentské melodrama.
Rusko a Čína jsou země, které jsou otevřeně nespokojené s dominantním světovým pořádkem, a nepozorná, do sebe zahleděná Amerika pro ně představuje příležitost. Moskva i Peking se dívají na Clintonovou s podezřením, obávají se, že s ní přijde jakési jestřábí období v zahraniční politice. Takže mohou být v pokušení jednat rychle, dokud Hillary Clintonová nezasedne v Bílém domě.
Pro prezidenta Obamu má logiku podporovat postup iráckých sil proti IS v Mosulu, protože v Iráku nehrozí, že by mohlo dojít k náhodným střetům s ruskými letadly apod.
Rachman ale Obamovi v závěru článku vystavuje nepříjemný účet osmi let jeho zahraniční politiky: měl být „reset“ vztahů s Ruskem. Měly být nové a pevnější vztahy s Čínou. A měl být konec válčení na Středním východě. Teď bude mít Obama štěstí, když se během posledních tří měsíců v úřadě vyhne ostré mezinárodní krizi.
...
Taktéž ve Financial Times analyzuje Martin Sandbu, kdo vlastně ještě hodlá volit Trumpa.
Zajímavé je, že Trump stále vede o pět procent mezi muži, ale volit ho bude o patnáct procent žen méně než Clintonovou.
35 procent Trumpových voličů jsou bílí muži bez bakalářského vzdělání (college), jeho nejspolehlivější voličská skupina. Trump potřebuje získat hlasy žen, vzdělaných bílých mužů a všech minorit, ale v současnosti není pravděpodobné, že by se mu dařilo v jakékoli této kategorii.
...
Editorial Bloombergu píše o nezávislosti Skotska. 55 procent Skotů hlasovalo pro setrvání Skotska ve Spojeném království, které bylo součástí EU. Nyní – když se Británie rozhodla z EU odejít – chtějí Skotové hlasovat znovu. Mají na to právo, ale měli by si počkat.
Skotské obavy jsou legitimní. 62 procent Skotů hlasovalo pro setrvání v EU v červnovém referendu, na rozdíl od 48 procent v celé Británii.
Jenže jsou tu ekonomická rizika. 65 procent skotského exportu (pokud to můžeme takto nazvat) jde do Británie, 15 procent do EU, 20 procent do zbytku světa.
Další potíž jsou nízké ceny ropy, na jejíž těžbě je Skotsko závislé. Rozpočtový schodek Skotska představuje 9,5 procenta HDP, je tedy dvojnásobný proti celkovému britskému schodku.
Pak jde také o to, že se zatím neví, k jaké dohodě Británie s EU dospěje. Není vůbec jasné, jestli by Skotsko mohlo automaticky zůstat v EU.
...
Swaha Pattaniak píše na Reuters o tom, jak je obtížné předpovídat vývoj libry, která v současné době reaguje na politický vývoj. Kurz měny je zcela ve vleku politiky. Ekonomové většinou zvažují ekonomickou aktivitu, růstový potenciál, inflaci, vývoj obchodu. V současnosti jsou ale všichni zaskočeni nejistotou ohledně toho, jak bude Británie zvládat odchod z EU a jaký bude mít s EU do budoucna vlastně vztah.
Výsledek bohužel nemusí souviset s ekonomickou racionalitou.
