Na chvilku jsem v tom posledním letním odpoledni na sluníčku usnul, takže když jsem se na břehu slapské přehrady zase probudil, byli ti dva už uprostřed rozhovoru. Nejspíš přišli, když jsem spal. A protože mi přece jen chvilku trvalo, než jsem otevřel oči, nevěděl jsem nejdřív, ani jak vypadají. Podle hlasu prostě dva obyčejní mladí kluci. To, co vedli, vlastně ani moc rozhovor nebyl. Byl to spíš monolog jednoho z nich, přerušovaný sem tam nějakou tou otázkou druhého: „Vážně? Fakt? Neblbni!“
„Čet jsi to? Ty se snad v tom Švýcarsku posrali nebo co! Frajer tam jede dvě stě devadesát po dálnici a voni mu napařej pokutu dvacet mega! Chápeš to? Dvacet mega. Protože je prej bohatej, tak bude platit víc. Ty krávo, normálně policejní stát. Ale mě to nepřekvapuje. Kámoš tam projížděl loni k talošům, všude zašitý čerti s mikrovlnkou, za každým keříkem samit a žádný cedule: Bacha měříme. Ani hovno! Rovnou a natvrdo. Jak říkám, policejní stát. Tam by se dobře jezdilo tak nejvejš matce. Ta jede vosumdesát furt. Vlečeme se po dálnici, já můžu vyrůst, říkám jí: Přidej, prosím tě! – ale jí je to fuk. Pro ni je vosumdesátka prostě ideální rychlost. Jenže bohužel i ve městě. To je marný, říkat jí: Uber přece! Tady je čtyřicítka! Jede furt svejch vosumdesát. To víš, tady jí nic nehrozí. Maximálně že jí ňákej parchant vlítne na přední sklo. Ha ha. Víš, že tomu frajerovi zabavili Švýcaři i auťák? Méďu, sporťáka. Slušný šídlo. Řek bych tak za pět mega. Takže už mu zbejvá dosypat jen patnáct, he he. Co ty sis to vůbec koupil? Takovou šunku? A to doufáš, že tam máš eště airbagy, jo? Cha cha. Jo, napsaný jo, to tam jsou. Ale u takhle starejch kár je dávno ňákej frajer vyloupnul. Zrovna včera jsem lepil na jeden volant záslepku. Příde nepříde – když je auťák starej, stejně tě nikdo nechytí za packu. Prostě ty airbagy po určitý době jakoby vyšuměj, no. Přestanou bejt funkční. A kdo po havárce bude zkoumat, jestli nebouch proto, že byl starej, nebo že tam vůbec nebyl? Ty krávo, já si teď máknul. Jo, ty přední skla. To víš, všichni v Praze neštovice vod krup, s tim už nic nenaděláš, to je totálka. Ale ty přední skla, to je docela vejvar. Jen houšť, kdyby takovejch buřin chodilo víc. U oktávky na něm netrhneš nic moc, maximálně litr, ale třeba u méďi i pět. Škoda že jsem byl zrovna na dovče. Zapojil jsem se do procesu až moc pozdě. No, vo takovejch sto litrů jsem moh přijít za ten tejden. Proto to dohánim na airbagách. No neboj, já se ti na to mrknu. Ale jestli je vyloupával z tý tvý káry profík, tak stejně poznám kulový. Hele, ňák se to zatahuje. Nepudem už? Mimochodem, to jsi slyšel, že to pako, ten Bárta, chce zavíst to samý i tady? Někdo by mu měl říct: Pane ministře, tady nejsme ve Švajcu! Tady policejní stát už byl! Na co by si pak lidi jako my kupovali mašinu, ne?“
Otevřel jsem oči, až když už byli nasoukaní do kožených kombinéz a nasedali na motorky. Dva docela obyčejní kluci. Zaměstnaní, šikovní, s dobrým vztahem k rodičům. Slyšel jsem, jak túrují stroje a jak vyrážejí kempem, kde se rojily děti, na plný plyn směrem ku Praze. Radši jsem ještě chvilku s odjezdem počkal. Na krvi to v zatáčkách klouže jak na ledu. A moje airbagy jsou už určitě vyšumělé. Jestli tam nějaké vůbec jsou…
