6. června 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Na toto Pražské jaro se jen tak nezapomene

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Obdivovatel Rafaela Kubelíka. Dirigent, klavírista a humanista Daniel Barenboim. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Obdivovatel Rafaela Kubelíka. Dirigent, klavírista a humanista Daniel Barenboim. | foto: Profimedia

Festival Pražské jaro skončil minulý pátek. Letošní, 72 .ročník se natrvalo zapíše do historie dvěma momenty – Mou vlastí s Danielem Barenboimem na začátku a odchodem Jiřího Bělohlávka předposlední den přehlídky.

Atmosféra posledních dvou koncertů byla smutnější, ale předevšímsoustředěnější a jaksi slavnostnější. Už dlouho nebylo ve Dvořákově síni Rudolfina tak hluboké soustředěné ticho jako ve čtvrtek, když koncert začal minutou ticha za Bělohlávka.

Pendereckého pocta Bělohlávkovi

A mistrovsky zahraný program s Mozartem a Stravinským s Cameratou Salzburg a klavíristou Alexandrem Lonquichem snad všichni vnímali nějak pozorněji, než bývá zvykem. Lonquich navíc přidal pomalou větu z Mozartova posledního klavírního koncertu, což bylo ve zjitřené atmosféře mimořádně působivé. Na pátečním závěrečném koncertu Krzystof Penderecki provedení své symfonie Sedm bran Jeruzalémských Bělohlávkovi přímo z pódia osobně věnoval. Skladba samotná pak zněla trochu jako requiem, ale ještě víc jako velkolepá meditace nad starozákonními biblickými texty, nad lidským údělem před tváří Hospodina. Poprvé byla uvedena roku 1997 u příležitosti oslav třetího tisíciletí trvání města Jeruzaléma. Výkon SOČR, Slovenského filharmonického sboru i sólistů nezklamal.

Po stranách orchestru stály dvě soustavy plastových trubek, originálně sestavený nástroj zvaný tubafon. Je to bicí nástroj, jakýsi gigantický xylofon s tvrdým a suchým zvukem. Výrazně se uplatnil jen v jedné ze sedmi částí, jako barbarské rány osudu. Penderecki není z těch skladatelů, kteří chtějí poutat pozornost originálními zvuky, vše je soustředěno na text. Polsko je v 2. polovině 20. století hudební a svým způsobem i duchovní velmocí. Penderecki je nejmladší, poslední osobnost velké generace. Umí z toho těžit, ale kompoziční dovednost a sdělnost jeho hudbě nelze upřít. Hravá Serenáda Iši Krejčího nebyl ideální prolog k této skladbě a Penderecki se vcelku pochopitelně rozhodl svěřit její dirigování asistentovi. Krejčí paří na program s Mozartem a Stravinským, a ne jako povinná úlitba českému autorovi na úvod závěrečného koncertu.

Bilanci hostujících orchestrů, po poněkud univerzálním zvuku symfonického orchestru z Toronta, částečně zvedl Orchestre de Paris minulou středu. Is německým dirigentem Hengelbrockem nabídl charakteristicky barevný francouzský zvuk, což zejména Ravelově suitě z baletu Dafnis a Chloé skvěle slušelo. Zato jejich provedení Kartinek bylo hravě francouzské až příliš, například Kyjevské bráně zcela chyběla monumentalita a zněla jako odbíjení poledne pod Eiffelovou věží.

Vrcholem večera tak byly Canteloubovy písně v podání Kate Lindseyové. Její temně zabarvený a technicky skvěle vedený hlas byl slyšet v těch nejtišších pianissimech i v akusticky nepřející Smetanově síni. Druhým pěveckým vrcholem byla Diana Damrauová a pro Monteverdiho výročí se podařilo získat vynikající La Compagnia di Madrigale. Když už jsme začali soustředěním publika poslední dva festivalové dny, je nutné dodat, že právě to chybělo letošního ročníku nejvíc. Od dětského pláče, kvůli kterému Barenboim zastavil harfy Vyšehradu, přes různé mobily až po neposednost a turisticko-nadšenecké tleskání mezi větami – jako bychom určitý druh koncentrace v sále už skoro neuměli. Přitom atmosféra v sále nakonec je to, co dodává koncertům skutečnou jedinečnost.

Dramaturgie a agentury

Ale i z hlediska dramaturgie je stále těžší jí dosáhnout. Nelze si totiž nevšimnout, že program těch nejvýraznějších festivalových hostů je dán dopředu programem nějakého turné. Dramaturgii tak stále více určují různé agentury a pořadatelé vlastně jen přebírají už hotové balíčky nabídek. Na to, abychom zlomili moc agentur, jsou naši pořadatelé krátcí a čestně je třeba říct, že to často opravdu nejde.

Každá výjimka je pak cenná, z hostujících umělců se agenturním šablonám vymkl už zmíněný Alexandr Lonquich, který byl vynikající jako člen tria i na samostatném Nokturnu. Je to podobné zajímavá a všestranná osobnost jako slavnější Antrás Schiff a hraje dnes už možná lépe. Více originality pak často nacházíme v koncertech českých umělců, pro které je Pražské jaro pořád prestižní příležitostí. A třeba nenápadný odpolední koncert Dvořákova klavírního kvarteta je nakonec tím, co zanechá v paměti trvalejší stopu. Bylo prostě od prvních taktů poznat, že soubor neponechal nic náhodě, a krásný tón klavíristky Slávky Vernerové Pěchočové nadále zraje. Pak tu máme české stálice, jako je Vondráček, Baborák, Jamník, Vodička, Fišer, Mráček... Ale upřímně, koho z nich bychom opravdu mohli postavit do první dramaturgické linie? A chce to po nich někdo?

Pak je také pravda, že České filharmonii se v posledních letech daří zvát zajímavější dirigenty, než je Kristjan Järvi. Svou tvář měl koncert Filharmonie Brno i Bělohlávkův program s Mozartem a Šostakovičem, který nakonec dirigoval Petr Altrichter. Pak je to ale tak, že pro každý koncert se najde nějaký důvod – ale přesto Pražskému jaru chybí výraznější osobnost dramaturga. Vždycky vzpomínám na jeden postřeh Jiřího Bělohlávka, který mi řekl v rozhovoru před mnoha ledy, charakteristicky mimo mikrofon: „Problém Pražského jara je, že se chytá příliš mnoho zajíců a všichni tak trochu utečou.“ Jako prezident festivalu se pak vyjadřoval mírněji a státotvorněji – sám totiž dobře věděl, jak je to těžké změnit a co všechno v tom hraje roli. Ovšem když v těchto dnech bolestně prožíváme jeho odchod, připomeňme také jeho bystrého a kritického ducha. I na něj by měl festival navázat.

Počin desetiletí

Závěrem dodejme, že některé „problémy Pražského jara“ jsou odrazem problémů celospolečenských a situace v kulturní sféře celkově. Po těchto kritických poznámkách je ale třeba jednu věc podtrhnout. Ať tak či onak, vrcholem letošního Pražského jara opravdu byla Má vlast s Vídeňskými filharmoniky a Danielem Barenboimem. Jako koncert i jako počin, ke kterému musíme připočíst i dalších deset provedení, které slavný dirigent v Evropě v této sezoně měl. Pro českou hudbu to je počin desetiletí, za který opravdu vděčíme pořadatelům i tradici Pražského jara. A je namístě za něj poděkovat.

Bratři a spoluhráči. Daniel, Pablo a Aarón Zapico.
Bratři Zapicovi na Pražském Jaru.
Jindřich Bálek, hudební publicista
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz