Kinscenaci Osobní anamnéza v pražské NoD je rozdáván i leták informující o interaktivní expozici Trenažér totality, kde prý návštěvník může virtuálně zažít únor 1948. Na druhé straně letáku je osobní dotazník a hned z první otázky je víc než zřejmé, že představy dnešních třicátníků o totalitě jsou až komicky zkreslené. První dotaz zní: Jsou padesátá léta. Přítel vás pozval na koncert rock’n’rollové kapely. Víte, že bezpečnost takové akce sleduje. Budete riskovat možné komplikace a na schůzku půjdete? Otázka je poněkud nepřípadná, jelikož toto dilema v padesátých letech nikdo řešit nemusel, podobný koncert byl tehdy čirá utopie... Stejně tak ostatní dotazy. Je až příliš zjevné, že mladí umělci tuto dobu vnímají přes klišé, v prefabrikátech, které pamětníkům nutně musí připadat směšné.
Zpovědi sedmi mladých herců Tato naivita určitě nesnižuje jejich snahu porozumět podivnostem totality. Je chvalitebná jako každý zájem o historii. V případě autorské inscenace Osobní anamnéza ovšem nejde ani tak o naivitu, jako o neschopnost zobecnit zvolené téma v nadčasové výpovědi, která by směřovala třeba k postižení stále se opakujících společenských a politických mechanismů. To je deficit, který nesouvisí s tím, jestli je tvůrce pamětník, nebo ne.
Inscenace mladé režisérky Petry Tejnorové je součástí projektu Cirkus totality, který právě odstartoval. Mladí herci a tvůrci vesměs narození v druhé polovině 80. let se v ní snaží pojmenovat předěl mezi totalitou a demokracií z osobního pohledu. Jde o kolektivní autorskou záležitost - aktéři dodali vlastní vzpomínky a zároveň vyzpovídali a natočili i své rodinné příslušníky. Sesbíraný materiál pak posloužil jako základ scénáře a videosekvence se staly jedním z prvků, které spoluvytváří strukturu inscenace. Ta se kromě zmíněných videí skládá hlavně z monologů a výrazně expresivních pohybových výstupů, poněkud neuměle se pokoušejících dostát kvalitě psychofyzického herectví. Navzdory tomu, že některé zpovědi sedmi mladých herců (pět Čechů, Slovenka a Polka) občas zablýsknou trefným postřehem a scény tu a tam nepostrádají tragigroteskní náboj, převládá dojem neumělé školní besídky na dané téma. Stále víc totiž vyplývá na povrch, že jde o pouhý sled izolovaných historek, lovení marginálií ze zapomnění. Z těchto plytkých a bezmála dětinských nedůležitostí nevyplývá nic vyjma toho, že aktéři coby děti lezli po stromech, rozbíjeli si hlavy na saních, někteří jezdili s rodiči na Západ, jiní ne, měli sourozence, nebo byli jedináčci... Neschopnost ozřejmit kontext doby v obecnější výpovědi je tu zřejmá, i když nelze říct, že se o to režie nepokoušela. Převedení námětu do roviny metafory ale příliš nevyšlo. Například sestříhání zvukové stopy videodotáček a její zkracovaní tak, aby se slova nově složila do apelujících významů, sloganů typu komunismus-babička, bylo nakonec únavně dlouhé a vlastně i banální.
Možná je chyba ve struktuře a omezeném výběru prostředků. Monotónní střídání mluveného slova s expresivními pohybovými kreacemi, přenášením pohovky a sjížděním po šikmě, která byla zároveň projekčním plánem, se po hodině vyčerpalo. Druhá část inscenace se protahovala a budila dojem bezradného přešlapování, z něhož nelze doběhnout k závěru. Přesto se pak zrodila nečekaně výmluvná tečka v podobě „šansonově-dramatické“ písně v podání Polky Darii Iwanové.
HODNOCENÍ LN ***** Osobní anamnéza
Koncept a režie: Petra Tejnorová Scéna: Antonín Šilar Kostýmy: Marie Černíková Roxy/NoD, premiéra 23. 4.
