„Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil,“ uvádí zpráva v poznámce pod čarou na straně 7. „Moderní dějiny prezentované na školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození).“ Na tom něco je. Přesněji řečeno: i takto je možné obraz školní výuky v dějepisu a literatuře interpretovat, i takto lze poskládat fakta. Ale má se takový výklad – přiznejme, že vyhrocený – uvádět v autoritativní zprávě kontrarozvědky? Toť otázka.
Téma, které BIS ve své zprávě zmínila, je opravdu zajímavé, pestré, atraktivní a jako dělané pro média. V tomto smyslu kontrarozvědce děkujeme za inspiraci. Její téma by slušelo i Lidovým novinám, třeba sobotní příloze Orientace, zejména dvoustraně Salon, kde spolu polemizuje několik lidí z různých oborů. V tomto případě by se nabízelo pozvat historika, pedagoga, sociologa, politologa, psychologa… Ti by se spolu začali přít, ba i hádat. Jeden by mohl v podobě zdejší výuky skutečně spatřit vliv Moskvy. Jiný by zase poukázal na přetrvávající vliv politiky Edvarda Beneše, „odčiňování Mnichova“ a hledání opory proti Německu na východě. A jiný by se třeba zeptal, co bylo dříve. Vejce, nebo slepice? Šíření ruského vlivu na západ, nebo česká potřeba hledat záštitu na východě?
Ale vidět v tom všem jen vliv ruské propagandy a předkládat to autoritativně jako bezpečnostní hrozbu pro stát, to je – při vší úctě k BIS – trochu přepjaté.